Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Balon (* 1922  )

Vy se radujete, že jste osvobozeni, ale nikdy nebudete svobodní

  • narozen 13. května 1922 v Přelouči
  • 1939–1940 – kolportace protinacistických letáků
  • hrozba zatčení gestapem
  • 1940 – neúspěšný pokus o útěk do zahraniční armády tzv. balkánskou cestou
  • 6. 6. 1940 – zatčen při pokusu o přechod hranic
  • výslechy v Uherském Hradišti
  • 1940 – vězněn ve Špilberku a ve Vídni
  • 1940 – 29. 4. 1945 – KT Dachau
  • práce v KT na plantážích, v sušárně na dřevo a funkce písaře
  • zaměstnání ve zbrojovce v Přelouči (technikem aj.)
  • 1968 – kolportace letáků na podporu Alexandra Dubčeka

Václav BALON[1]

(narozen 13. 5. 1922 v Přelouči, Československo)

 

Vy se radujete, že jste osvobozeni, ale nikdy nebudete svobodní

 

Mládí v Přelouči

Václav Balon se narodil 13. 5. 1922 v Přelouči v tehdejším Československu. V tomto malém východočeském městě vychodil školu[2] a chtěl jít do letecké školy: „Jenomže jsem čekal do osmnácti, to už jsem byl u stavitele Slavíka na praxi, a potom přišli Němci.“

 

Protinacistická akce s letáky a pokus o vstup do zahraniční armády

Václav Balon se spolu s dalšími kamarády nesmířil s nově nastoleným režimem, a tak se rozhodl proti nacistům vystoupit. Už v roce 1939 začali na Pardubicku kolportovat letáky. Na jaře 1940 však přestali letáky roznášet, zjistili, že se již na mladé odbojáře gestapo vyptávalo, a tak se rozhodli pro útěk do zahraničí.

„Tak jsme se domluvili a utíkali jsme. Měli jsme spojení přes Otrokovice. Tam nás převáděl nějaký pašerák, převáděl koně a my jsme šli za ním. Jaroslav Tichý pocházel z Trenčína, potom je vystěhovali do Čech, tak šel tam a my jsme čekali. Jarda za chvíli pro nás přišel a bylo to domluvené, takže nás předali do Nitry a měl nás převést do Budapeště. Jenomže v tu dobu byly Šípové kříže, fašistická organizace, tak říkali, že to je nebezpečné.“

Odcestoval spolu s kamarády Jaroslavem Tichým a Václavem Karasem, kteří rovněž roznášeli letáky, do východoslovenské Sniny a společně chtěli přejít až na Podkarpatskou Rus. Kvůli maďarským četníkům se však rozhodli odejít zpět na Slovensko, kde jim sice četníci slíbili přechod, ovšem nakonec byli utečenci zadrženi gestapem a odvezeni do Horní Lidče.

 

Cesta do Dachau

Pokud by se Václavu Balonovi a jeho kamarádům podařil útěk tzv. balkánskou cestou, pravděpodobně by skončili jako vojáci československé zahraniční armády bojující buď ve Francii anebo při obraně Tobruku. Zařadili by se tak mezi vojáky bojující za osvobození Československa. Namísto toho je čekal pětiletý pobyt v koncentračním táboře.

Z Horní Lidče byla skupinka mladých odbojářů odvezena na výslechy do Uherského Hradiště: „Těžko o tom vypravovat. Říkali jsme si, že nic horšího už nás potkat nemůže.“

Poté byli převezeni na Špilberk, podepsali „návrat nežádoucí“ a byli transportováni do Vídně a nakonec do Mnichova: „Potom nás odvezli vlakem, takovým vězeňským, ve vlaku byly cely, ještě předtím řetěz, do Mnichova. Tam to už začalo ostře. Když nás převáděli do aut, tak Tonda Bartůněk, Šerif jsme mu říkali, viděl Hitlerjugend. To byl srandista, to o něm nebylo, kdy mluvil pravdu: ,Hele, jsou tam skauti. To bude dobrý.‘ A když jsme viděli, jak je nakládají. My jsme byli svázáni s Tondou a na mě už třetí [vězeň] nezbyl. Mezitím jsem měl zase smůlu, byl jsem na Joseph-Bahnhofstraße na nádraží, tak jsem byl s Polizei. Tam nám lidé házeli kytky a ten česky říkal: ,Vezmi si, nebude to dlouho trvat. Neboj se.‘“

 

Příjezd do Dachau

Dne 6. 6. 1940 Václava Balona zatkli a dne 28. 9. 1940 byl dopraven do koncentračního tábora Dachau poblíž Mnichova. Stal se tak jedním z prvních českých vězňů v Dachau, dostal číslo 229, a čekalo ho pět let pobytu v nesnesitelných podmínkách.

Nejprve byli nově příchozí fotografováni a ostříháni a poté je přišel přivítat Lagerführer s dozorci: „Jeden rezatý mu podal bejčák. To měli hůl na konci potaženou kůží. A tam je mlátil, až leželi. Jeden byl operní pěvec, zpíval na Veveří a musel zpívat nějakou operu. Známou, já už nepamatuji. Vstal od nich a říkal: ,Vidíte, nezabil jsem je. Jsou živí.‘ A najednou křikl na mladé [dozorce] a oni nás hnali do koupelny.“ Poté dostali nové vězni své mundúry a odešli na blok.

 

Pět let v Dachau

První zima byla pro Václava Balona a další vězně příšerná, mnoho vězňů poumíralo, a jak Václav Balon vzpomíná, zemřela až polovina vězňů koncentračního tábora. Ze 77 vězňů, kteří byli s Václavem Balonem v transportu, přežilo do jara pouze 17 lidí. Nejdříve pamětník pracoval na stavbě budovy v Dachau a poté na plantážích a v Garagebau: „To bylo jedno z nejhorších komand. Ale pomáhali nám Čechům Rakušáci i komunisté.“

Václav Balon však v koncentračním táboře – zřejmě kvůli nízkému věku – jednal občas neuváženě. Když viděl, jak dozorce fyzicky napadl českého kněze, neváhal a kopanec dozorci oplatil. Upadl tak v nemilost: „Dali mně za trest nosit piliny v bedně do kotelny poklusem. (…) Já [jsem to pak] přestal [dělat] a dali mě do sušárny na dřevo ke Španělákovi Leonovi. Tam byla sušárna a nahoře byli vězni, co měli teploty, tak jsme vždycky někoho pustili, aby se vyhřál. A kápové to věděli.“

Nakonec Václav Balon získal funkci písaře v technickém oddělení, kde prožil i konec války. Již před osvobozením se však připravovaly transporty z Dachau. Podle vzpomínek jiného z pamětníků směřovaly do Tyrol, kde se měli Němci ještě bránit před spojeneckou armádou. Nakonec dne 29. 4. 1945 osvobodila koncentrační tábor Dachau americká armáda, ovšem již dříve vytušili vězni blížící se frontové boje – nad hlavou jim létala spojenecká letadla a v dálce byly slyšet boje pozemní armády.

„Jenom jsme měli strach, páč bylo vidět, že dvě divize Wiking mají zničit lágr. Ale letadla [je zřejmě napadla], asi měli zprávy, tak se k nám nedostali. Nakonec přišli Američané, přijelo pár divizí. Evangelický farář vyšel na věž a modlil se. Potom jeden mačetou přesekl dráty. Nebyl už proud, páč to někdo viděl a skočil do drátů. (…) Potom Rusové šli ven a pomlátili cvičené hlídací psy, kteří na povel chytli za krk. [Pomlátili je] ti, co jedli psí maso.“

 

Návrat domů

Nejdříve museli vězni po osvobození projít povinnou karanténou, neboť ke konci války propukl v táboře skvrnitý tyfus: „To zemřelo hodně lidí. Ale už se nepálili, odváželi se na hřbitov nad Dachau do společného hrobu. My jsme jeli třemi transporty domů. Já jsem jel s generálem Květoněm.“

V Praze přespal spolu s Jaroslavem Tichým[3] u sestry dalšího vězně původem z Přelouče Josefa Miřejovského, ale ještě je čekalo jedno nepříjemné překvapení: „Na chodbě byli Rusové, tak nás sbalili. Otevřeli dveře a tam bylo rozbité sklo i nábytek. Všechno rozbité. Tam nás šoupli. My totiž měli německé uniformy. Potom jsme se oblékli do štráfatých. Ještě vyšla ta jeho sestra a říká: ,Jdi rychle za Kopřivou[4], že nás Rusové zavřeli.‘ A asi za dvě hodiny přišel Kopřiva a vysvětlil tomu Rusovi, že jsme vězňové. Tak jsme si vzali ty štráfaté [mundúry].“

 

Zaměstnání po válce

Druhý den ráno nasedl Václav Balon na první vlak a odjel do Přelouče. Musel si nyní najít nějaké zaměstnání a právě přes pana Kopřivu mu bylo nabídnuto správcovství bižuterie v Jablonci nad Nisou. To ovšem Václav Balon odmítl, neboť se na toto povolání necítil být dostatečně kvalifikován.

Nakonec se uchytil v přeloučské zbrojovce, kde získal pozici technika. Nebylo to však jediné pracovní umístění, ve zbrojovce zastával více funkcí. Ani v roce 1968, po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, nezůstal nečinný a rozmnožoval letáky na podporu Dubčeka. Po roce 1968 přišly prověrky, ale díky znalostem o dislokaci armády nebyl ze zbrojovky propuštěn. Hodně své energie vložil i do práce ve Svazu protifašistických bojovníků (později Českého svazu bojovníků za svobodu). V současnosti žije Václav Balon v Přelouči.

 

V roce 2012 natočil Martin Reichl a v roce 2013 zpracoval Luděk Jirka.


[1] Václavu Balonovi je v nahrávce občas špatně rozumět a bohužel si nejsem jist, zda všechny uvedené skutečnosti ve velkém přepisu jsou správné a vyhovující (pozn. Luděk Jirka).

[2] Zřejmě obecnou – v nahrávce není specifikována.

[3] Třetí útěkář Václav Karas v koncentračním táboře zahynul.

[4] Tehdejší předseda Zemského národního výboru.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století