Libor Bálek

* 1966  

  • „Ono to bylo tak. Já jsem dělal chvíli v potravinách. Vedoucí byl strašný komouš. Nehorázný, a dával nám to sežrat. Nemohl mi odpustit, že jsem se dostal do Mnichova. Byl jsem tam za bábi. To byl rok 1988 nebo 1987, předtím jsem tam byl v roce 1985, před vojnou. To byl jeden z nejtěžších okamžiků. Měl jsem po maturitě a odjížděl jsem zpátky. Tekly mi slzy. Nechtěl jsem tam zůstat kvůli našim, věděl jsem, co by je čekalo. A přede mnou byla vojna. Celkem strašné. Tak jsem se tam v osmdesátém sedmém dostal znovu. Přišel jsem pak na dílnu a ten šéf říká: ‚Hele, měl jsi tady návštěvu, však uvidíš.‘ Tajemně se smál. Protože my jsme měli práci flexibilní, chodili jsme po prodejnách, tak jsem byl těžko zastihnutelný. Ne pokaždé jsem na pracoviště musel, dělal jsem údržbáře na prodejnách. Pak říkal: ‚Zase tady byli.‘ Já: ‚Kdo?‘ On: ‚No uvidíš.‘ No tak jsem viděl. Pozvali si mě na ulici 30. dubna. Tam jsem byl asi třikrát u výslechu. Samozřejmě jsem věděl, kdo byli estébáci. Oni mi popsali krok od kroku, kde jsem v tom Mnichově byl.“

  • „Bylo to ve Vratimově, na břehu řeky. Nevím, jestli tam byla první burza, ale tam byly podél břehu stánky a veškeré zboží, které normálně nebylo dostupné. Byla tam kosmetika, hadry, my jsme tomu říkali vekslácké hadry, takové mrkvové džíny. My jsme byli ti, co neudávali módní trend, měli jsme vlastní módu. Úzké džíny, vysoké boty nebo tenisky. Další kasta byli diskofilové, ti nosili mrkváče, barevné mikiny, počmárané, růžové. Museli mít značkové tenisky, adidasky. To vše se tam dalo koupit za pořádně tučné peníze, protože v obchodě to nebylo. Když to někde nakoupili, tak to s padesáti- nebo stoprocentní marží prodávali. Pak tam byl koutek s muzikou. Tam jsme chodili hlavně my. Byly tam různé desky, cédéčka už začínaly. Potom tam byly party, které prodávaly čisté kazety. To byl obrovský byznys. Ti lidi nakupovali třeba dvacet třicet kazet. Stálo to kolem stovky. Můj první plat byl devět stovek, takže to všechno bylo fakt dost drahé. Tak jsme si vydělávali tím, že jsme prodávali věci na burze, následně za to kupovali kazety, na ně přehrávali desky a tak jsme to točili. Měli jsme všechny prachy v muzice.“

  • „To byl osmdesátý devátý, jak jsem dělal v Deltě. Bylo to v rozmezí mezi 17. listopadem a asi 15. prosincem a my jsme dostali požadavek z Ústředního výboru KSČ. Krajské ředitelství bylo tady v Mariánských Horách. Byl to šílený barák, místo všech bolševiků na jednom place. Někdo z nich přišel do Delty, že jim máme ozvučit konferenci. A Milan přišel za mnou a říkal: ‚Ty, Libor, mám pro tebe speciální úkol.‘ Já jsem říkal: ‚Já tam nejdu.‘ On: ‚Ne, fakt, běž tam.‘ Já říkám: ‚Tak dobře, ale půjdu oblečený, jak budu chtít.‘ Tak jsem šel. Džíska, džíny, černý kříž na krku, řetízky. Přišel jsem s technikou a vrátní málem vypadli ze židlí. ‚Co tady chcete?‘ ptali se. Já: ‚Mám nazvučit nějakou konferenci.‘ Úplně jsem ještě nebyl pevný v kramflecích, bylo to tak tři týdny poté, co se to tady začalo hýbat. A tam to bylo nasáklé tím stalinismem. Atmosféra byla sevřená. To tam bylo hrozné, já se cítil příšerně. Ale o to víc jsem si dovoloval. Oni byli úplně nepříčetní, že tam zvučí někdo takový. Pro ně jsem byl největší vyvrhel společnosti. Mánička v riflích, to oni nenáviděli, to byl třídní nepřítel zásadní. A teď se jim takový v tom jejich hnízdě objevil. Tak to byl pro mě takový zajímavý zážitek tehdy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 12.02.2020

    (audio)
    délka: 01:45:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po revoluci jsem zjistil, jak mnoho estébáků kolem mě bylo

Libor Bálek se narodil 26. května 1966 v Ostravě. Od mládí se zajímal o zahraniční hudbu, především hard core a punk. Nosiče s těmito hudebními styly nebyly za socialismu v Československu legálně dostupné. S kamarády je proto začal nelegálně kopírovat a prodávat na ostravské burze. Poté, co se vyučil elektrikářem, pracoval v chemických závodech v Hrušově. Jeho babička emigrovala a usadila se v Mnichově. Protože ji několikrát navštívil, byl vyslýchán Státní bezpečností. Získal místo v ostravském klubu Delta, který spadal pod Socialistický svaz mládeže, ale přesto v něm za socialismu byly prezentovány zajímavé a kvalitní hudební pořady. Podílel se na nich, stal se dramaturgem, zvukařem i správcem klubu. Pracoval jako zvukař při protikomunistických demonstracích v roce 1989 v Ostravě. Poté zjistil, že jeho nadřízený z klubu Delta i další kolegové a přátelé byli spolupracovníci StB. Tím si dnes vysvětluje, proč Státní bezpečnost tolerovala v tomto klubu propagaci hudby, která oficiálně nebyla komunistickým režimem podporována. V roce 1990 spoluzakládal ostravský hudební klub Rock Hill, který byl jedním z prvních soukromých hudebních klubů v zemi. Následně se stal pořadatelem řady úspěšných koncertů a festivalů.