Pavel Baldinský

* 1948

  • „Přijímali nás s nadějí, protože ty tam vlastně přicházíš a něco jim přinášíš. A oni to vědí, a ještě nevědí, jakou to bude mít formu. Samozřejmě, najde se spousta chytráků, kteří to hned na tebe zkoušej, ale ti průměrní lidi – takoví ti normální bych řekl, s těmi upřímnými úmysly – tak ti prostě na tebe jako na bělocha zírají jako na svatej obrázek. Protože oni mají takovou nějakou zvláštní představu, že my jsme extra výjimečně technicky nadaní. Oni viděj tu techniku, ty auta, jak s tím zacházíme – rádia, televize, mobily… – to oni všechno vidí, ale na ně to působí takovým jakoby zázračným dojmem. Ovšem, taky jsou to filutové, takže oni když přijedou a mají píchlej tuplák na náklaďáku dvacetituně, tak tam rajtujou na tom klíči a nemůžou to pochopitelně uvolnit – protože je to zarezlý a nikdo to nepromazával, když to tam původně dávali, takže je to zarezlý ještě víc – a oni za tebou přijdou a řeknou: ,My nevíme, co s tím, pojď nám to ukázat.‘ No, a člověk, když není zkušenej, tak jde a ukáže jim to. Povolí jednu matku, povolí druhou, a oni se nemají k tomu, aby řekli: ,Dej to sem, my už to doděláme.‘ Ne, oni koukaj, usmívají se a rádi diskutujou, takže ty můžeš sundat celý kolo a s nima to ani nehne. Oni milujou diskuse. A co bylo pro mě šokující, že jsou takový mírumilovný. Oni nemaj ani nic moc nadávek v tom jazyce. Ty jsou tak mírný, ty nadávky… Vysvětlím. Třeba to naše český jadrný, když někoho někam pošleš, to vůbec neznaj, to by jim běhal mráz po zádech. Oni, když ti chtějí odseknout nebo když by už odsekli, tak řeknou: ,Ninde zako‘, to znamená v podstatě, běž si svou cestou, běž jinam. Nic víc.“

  • „StB, když mě vyšetřovala, tak to postavila tak, jak jsem zmiňoval. Že to není podnět pracujících – vnitropodnikovej interní… ale že je to externí pamflet, kterej znevažuje práci druhých. A vytáhli na mě jednu věc, kterou jsem si vůbec neuvědomoval. Ano, věděl jsem, že se cosi děje, ale vůbec jsem si ji nedával do souvislosti, tím mě velice zaskočili, že mi řekli: ,Vy tu zakládáte odbory po polským vzoru!‘ To mi řekl ten, jak se na mě rozčílil. Prvně mu to ulítlo, a proto já jsem se z toho rychle vzpamatoval a zareagoval jsem. Ale bylo to pro mě novum. Zakládat odbory po polským vzoru, ano, to byla tehdy tak aktuální věc pro partaj a samozřejmě celou tu strukturu té StB, nebo bezpečnostní, že jsem to ani nedomyslel...“

  • „Po deseti letech zhruba u Dopravního podniku, kdy jsem dělal řidiče a chtěl jsem odejít, a protože jsem tu situaci kolem sebe vnímal jak v tom podniku, tak v té společnosti tak, jak byla, tak jsem napsal Podnět pracujících, což byl takový elaborát, samá právnická smyčka. Já jsem se obklopil literaturou, ze které jsem to opsal, ne že bych byl takový právník, ale říkal jsem si, jo, tohle se hodí. No a vznikl z toho takový elaborát, jo, a nechal jsem to podepsat dvě stě řidičům, což byl velký malér. Jenže jsem udělal tu věc, že jsem těch dvě stě podpisů schoval, oddělil jsem to od toho vlastního spisu, a když na to vlítla StB, Státní bezpečnost, a chtěli vědět, sebrali mě – jsme u toho, co jsi se ptala – sebrali mě a chtěli vědět hlavně, kde jsou ty podpisy, kteří lidé to podepsali. Protože každý řidič má u Dopravního podniku přidělené služební číslo, a i kdyby tam naškrábal svoje jméno špatně, tak se dá identifikovat tím číslem, a to je zajímalo. A v Bartolomějské mě kvůli tomu cedili, vyšetřovali. Já jsem to bral jako šachovou partii, ale měl jsem sevřený zadek, to je jasné, obával jsem se, to je přirozená věc, strach je přirozená věc. Takže i já, ale nechtěl jsem prohrát, chtěl jsem z toho vyjít vítězně. No a tak jsem to napasoval, když se ptali, kde jsou ty podpisy, já jsem říkal: ‚Soudruzi...‘ – to jsem se naučil říkat ‚soudruzi‘, to jsem do té doby z huby nevypustil, z úst tedy – a říkal jsem: ‚Soudruzi, tomu nerozumím. Vy zastáváte pozice, kdy chráníte dělnickou třídu, a vás zajímají podpisy, ale vůbec vás nezajímá, co dělnická třída píše, co je obsahem toho spisu.‘ Tak to zase popřít nemohli, ale zajímalo je to hodně, ale já to schoval tak, že jsem to ještě dlouho potom nemohl najít.“

  • „Vlastně v těch osmdesátých letech, no, v osmdesátých letech, to znamená 1975–1980 a možná ještě dřív, jsme byli členy podzemní církve. Protože církev jako taková nemohla pracovat v mnoha věcech veřejně, tak se vytvořila struktura, která byla pod tou oficiální strukturou. My jsme se tvářili jako normálka, ale pak jsme ještě třeba studovali úplně mimo to, takže já jsem třeba studoval šest let teologii s lidmi, kteří neměli dovoleno od státu, neměli takzvaný státní souhlas, a tak podobně. Bylo nás víc, těch skupin bylo víc, nebyly mezi sebou provázané, nevěděly o sobě, pracovaly odděleně. A v souvislosti s tím se samozřejmě dovážela literatura. Vždycky se vyvážely informace z České republiky do zahraničí a zpátky, protože tak se žilo, tak se uveřejňovaly aktuální věci. A na tom jsem se podílel. Takže když přijely knihy, to většinou přivezl nějaký cizinec v nějakém autě, to auto... tady předal klíče, bohužel to byla třeba velká ‚amerika‘, takže to budilo pozornost, nebo na špatných místech, třeba na Václaváku u hotelu, tak to nebylo zrovna moudré, ale prostě to auto jsem odvezl, vymontoval všechny knihy z toho, smrděly trošku benzinem, a zase jsem tam dal jiné informace, zavřel a ten dotyčný si to vzal a vrátil se do země, odkud přijel. Tak takhle to vypadalo, mělo to tuhle podobu. Pak ty knihy putovaly svými cestami, samozřejmě svými kanály, to už zase dělali jiní lidé.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 09.04.2024

    (audio)
    délka: 01:38:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 09.05.2025

    (audio)
    délka: 02:59:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 26.11.2025

    (audio)
    délka: 02:26:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všichni jsme povoláni k tomu, abychom rozvinuli dar života ad maximum

Pavel Baldinský (r. 1968)
Pavel Baldinský (r. 1968)
zdroj: Archiv pamětníka

Pavel Baldinský se narodil 7. února 1948 v Praze jako druhý syn Antonína a Boženy Baldinských. Po ukončení základní školy se vyučil soustružníkem a brzy nato založil vlastní rodinu. Na konci šedesátých let navázal kontakty s italskou křesťanskou komunitou Porte aperte v Livornu, jejich spolupráce však byla přerušena v důsledku vojenské invaze v roce 1968. Od poloviny sedmdesátých let se stal členem tzv. Pražské obce, skryté církve vedené Fridolínem Zahradníkem. Profesně pracoval jako řidič v Dopravním podniku hl. města Prahy. V roce 1981 sepsal dokument Podněty pracujících, který kriticky hodnotil podnikovou politiku a praxi. Za tuto aktivitu byl vyšetřován Státní bezpečností a následně propuštěn. Od roku 1982 působil jako sanitář v motolské nemocnici. V listopadu 1989 se zúčastnil svatořečení Anežky České v Římě. Na zpáteční cestě navštívil své staré přátele v Livornu, kde se seznámil s činností organizace Centro Mondialità Sviluppo Reciproco, podporující projekty v Africe. Po sametové revoluci odcestoval s manželkou Miriam do Tanzanie, kde byl pověřen řízením rozvojové mise zaměřené na zdravotnictví, zásobování vodou, zemědělství a odborné vzdělávání – s cílem, aby projekty fungovaly samostatně, bez zahraniční finanční či organizační podpory. V roce 2025 žil Pavel Baldinský v Praze a rozvojové projekty v Tanzanii podporoval prostřednictvím spolku Misijní banka ubožáků.