Václava Austová

„Druhá výzva byla, ať s nima mluvíme. Tak jsem s nima šla mluvit. Kočár, dítě jsem takhle strčila manželovi a šla jsem k tomu tanku. Když jste byli na vycházce s vaší paní učitelkou na Pražským Hradě, tak tam kde je to nejužší, na tom nejužším místě, než se dojde na Hradčanské náměstí, tak tam stál tank. Tak k tomu tanku jsem šla, protože na něm seděli vojáci, koukali, tak jsem na ně začala mluvit rusky. Učila jsem se asi deset let rusky, tak jsem s nima mluvila rusky a říkala jsem jim jako, že se tady nic neděje, že tady žádná kontrarevoluce není, že my chceme svobodu. No, a teď se začala ta hlaveň takhle na mě natáčet, tak jsem si říkala: ,A sakra, zastřelej, nezastřelej.‘ A říkám: ,A víte vy vůbec kde jste?‘ A oni mi říkali, že jsou v Paříži, že mají informace, že jsou v Paříži a že hlídaj de Gaullovo sídlo. Já říkám: ,Ale to vůbec není pravda.‘ No a když vylezl z tý kukaně ještě jeden se samopalem, tak jsem to vzdala.“

„Maminka měla doma malou osmiměsíční malou Vendulku a tatínek přivedl domů bandu zarostlých špinavých rusky mluvících vojáků. Maminka strachy zezelenala, držela mě v náručí, ruku měla připravenou, že kdyby po mně šli, takže mi zmáčkne pusu a jenom ten jeden se ke opravdu ke mně vrhnul a tatínek maminku nechal, ať hlavně ho nechá, že prostě je to hodnej člověk. A on mě vzal do náručí a plakal a plakal, že když odcházel do války, tak měl doma taky takovouhle holčičku. No, takže dostali pohoštění, napili se, umyli se a tatínek je vedl pryč, protože chtěli do americkýho zajetí, protože věděli, že když se dostanou do ruskýho, takže je okamžitě popravěj.“