"Tenkrát v té práci, kde jsem byl, potom už po revoluci privátní, jmenuje se to Spojprojekt Praha, tak já jsem v době té normalizace přes jednoho kolegu měl hodně zdroje k samizdatu. Mám toho doma dneska celou jednu polici, všechny možné, co chodily z ciziny i co se psaly tady na stroji. Byl jsem v situaci, že jsem od kamaráda dostával strojopisy a to už byly první xeroxy (takové pitomé, ale byly) a já jsem si vždycky u nás v práci (sídlili jsme v baráku na takovém staveništi na Kavčích Horách) a já jsme si vždycky počkal, až už bylo po práci a nikdo tam nebyl, abych udělal třeba 20 kopií a ty jsem zas někam dal a takhle se to šířilo. Měl jsem vždycky co dělat, abych to stihl a říkal jsem si, aby mě nikdo neviděl. A když bylo po revoluci a byly nějaké debaty, tak vedoucí našeho tzv. střediska byl komunista. A na mě byly nějaké ataky a on říkal: 'No to pozor, on byl vždycky proti. Vždycky tam po večerech množil.' Já to nevěděl, on to věděl a neudal mě."
"To byl takový ten ruský způsob. Oni vám rozdělili byt tak, že to skoro ani nebylo možné. Byla tam předsíň, ze které jsme měli na jednom konci kuchyň, na druhém konci dva pokoje, a ti dva staří lidé, které tam nasadili, měli jeden pokoj a druhý přes tu předsíň. A z té kuchyně byly dveře do koupelny. A oni měli z toho pokoje dveře do koupelny. Měli jsme společnou koupelnu a v předsíni společný záchod. Patnáct let. A v té politické situaci, ve které zejména táta byl, tak to nějaké řešení jako výměna nebo že by nám nabídli byt, vůbec nepřipadalo v úvahu. Takže bylo to takové... Vzpomínám na to, co se máma nabrečela."
"Měl jsem nějaké podpisové archy a v tom tehdejším vojenském projektovém ústavu, to už jsem byl v civilu, tak jsme tam organizovali podpisové akce a oni to věděli. Takže já jsem pak byl v podobné situaci jako ten můj kamarád. Náhodou tam byl nějaký známý, který přišel a říká: 'Hele, Venco, jestli můžeš, tak rychle odsud odejdi, než oni na tebe vyletí, protože oni to všechno mají uložené, cos tady prováděl.' A to nebylo nic, nějaká petice kvůli Palachovi. A tak jsem na vlastní žádost odešel. Pak jsem se potuloval po třech různých místech, byl jsem pár měsíců tady, pár měsíců tam a možná, že jak jsem vystřídal několik zaměstnání během roku, tak jsem se možná ztratil."
Architekt Václav Aulický se narodil 1. března 1944 v Praze. V roce 1967 úspěšně absolvoval obor architektura na Fakultě stavební Českého vysokého učení technického (ČVUT) a začal pracovat ve Vojenském projektovém ústavu, kde se mimo jiné podílel na návrhu budov Transgas. Od roku 1974 působil ve Spojprojektu, kde realizoval řadu vlastních návrhů, z nichž zřejmě nejznámější je Žižkovská televizní věž. Od roku 2005 vyučuje architekturu na ČVUT. S manželkou Zdenkou, s níž se seznámil při studiu, vychoval dvě dcery. V roce 2021 žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
