Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Albert (* 1927  )

Na protest jsme zpívali hymnu

  • narozen 29. června 1927 v Prostějově
  • v roce 1945 nasazen na kopání protitankových zákopů na Hranicku
  • s kamarády v roce 1947 založili v Prostějově protikomunistickou odbojovou skupinu
  • tiskli a roznášeli protirežimní letáky
  • v říjnu 1952 odsouzen na 5 let vězení
  • v nápravně pracovních táborech na Jáchymovsku a Slavkovsku
  • 13. července 1957 propuštěn
  • horník v uhelných dolech na Ostravsku
  • v roce 2016 žil v Prostějově

V roce 1949 skupina mladých mužů v Prostějově založila protikomunistickou odbojovou skupinu. Mezi její členy patřil také Zdeněk Albert. Tiskli a šířili protirežimní letáky a tiskoviny a chystali se na přechod hranic. V roce 1952 je však zatkla StB a v říjnu téhož roku Zdeňka Alberta poslal státní soud za velezradu na pět let do vězení. Tyto roky života pak strávil v nápravně pracovních táborech u uranových dolů na Jáchymovsku.

Bez otce

Zdeněk Albert se narodil 29. června 1927 v Prostějově jako třetí dítě Leoše a Františky Albertových. Svého otce si ale nepamatuje, protože zemřel, když mu byly čtyřech roky. Jako legionář utrpěl v první světové válce těžké zranění hlavy, z něhož měl nejen fyzické, ale také psychické následky. Zemřel v průběhu léčby na psychiatrické léčebně v Kroměříži. Matka pak musela sama uživit tři děti. Zdeněk Albert vzpomíná, že je podporovali příbuzní i místní farář, který rodině finančně přispíval a dětem rovněž zařídil zdarma obědy v klášteře.

Válečná léta

Když bylo Zdeňku Albertovi dvanáct let, vypukla v Evropě druhá světová válka. Chodil tehdy do školy v Prostějově a vzpomíná, že mezi jeho spolužáky patřili také dva židovští chlapci Arnošt a Valter Glückovi. „To byli zajímaví lidé. Psali si dobré skutky. Třeba když někomu půjčili gumu nebo tužku,“ dodává pamětník, který s dalšími dětmi Glückovy často navštěvoval doma. Byli prý velmi štědří a často brávali chudé děti k obědu. Tak jako všechny Židy z Prostějova je ale v roce 1942 transportem odvezli do Terezína a následně do dalších koncentračních táborů, v nichž Valter a Arnošt Glückovi zahynuli.

Starší bratr pamětníka Karel musel za války na nucené nasazení do Německa, z něhož se vrátil až po osvobození. Zdeněk Albert se tehdy učil u prostějovské textilní firmy Rolný. Nucenému nasazení se nakonec také nevyhnul a na sklonku druhé světové války ho poslali budovat protitankové zákopy na Hranicku. Těsně před příchodem sovětské armády se vrátil domů. Poslední dny války pak s matkou a sestrou prožili ukrytí ve sklepě.

Z armády do odboje

Krátce po válce Zdeněk Albert dobrovolně vstoupil do národní stráže. Následně absolvoval důstojnickou školu v Olomouci a v Zábřehu a pak ho jako instruktora poslali do Frývaldova (od roku 1947 Jeseník). Nejhůře vzpomíná na setkání se sovětskými vojáky, po nichž přebírali kasárna. „Byli nekulturní. Nechodili na záchod a dělali to přímo do postele.“

Působil pak rovněž v Šumperku, kde se stal dozorcem v internačním táboře umístěném v bývalé zemské robotárně. Se svou jednotkou doprovázel transport odsunutých sudetských Němců do americké okupační zóny Německa. Vypráví, že se k Němcům chovali slušně a během každého zastavení jim přinesli čaj. „Když jsme přijeli do Domažlic, přišel americký plukovník a styčný důstojník a ptali se Němců, jak s nimi bylo zacházeno,“ dodává pamětník.

V roce 1947 Zdeněk Albert ukončil službu v armádě. O rok později v únoru 1948 komunistická strana do svých rukou převzala veškerou moc ve státě. Zdeněk Albert měl protikomunistické přesvědčení, a tak s bratrem Karlem Albertem, Metodem a Karlem Janíčkovými, Karlem Rosmanem, Novotným, Hložkem a Šindelářem v Prostějově založili protikomunistickou skupinu. Později se k nim přidali další tři členové. Tiskli a šířili protirežimní letáky a tiskoviny. Další činnost ale nevyvíjeli, protože se část skupiny chystala na přechod hranic. Zdeněk Albert chtěl odejít za příbuznými do USA.

Došlo však k prozrazení skupiny a 13. května 1952 Zdeňka Alberta zatkli. Prošel výslechy na StB v Olomouci, během nichž s ním strážmistr Kravec mlátil o zeď, aby se přiznal k diverzní činnosti. Následujících pět měsíců strávil Zdeněk Albert ve vazbě v Olomouci, než byl 24. října 1952 rozsudkem státního soudu odsouzen za velezradu k pěti letům vězení, konfiskaci majetku, ztrátě práv občanských na dobu tří let a peněžnímu trestu 10 tisíc korun.

Pět let v uranových dolech

Po soudu Zdeňka Alberta odvezli na Jáchymovsko, kde ho zařadili do nápravně pracovního tábora Eliáš a přidělili mu vězeňské číslo A09049. Pracoval tam v úpravně vysoce radioaktivní rudy. „Neměli jsme vůbec žádné ochranné pomůcky,“ dodává pamětník. Později ho přeřadili do nápravně pracovního tábora Ležnice na Slavkovsku, kde v dolech těžil smolinec obsahující uran a poté do tábora Svatopluk. V roce 1955 byl poslán do tábora Mariánská, kde zažil vzpouru vězňů. Co ji vyvolalo, si již nepamatuje, ale vypráví, že vznikla živelně a vězni při ní osvobodili své kamarády z korekcí.

„Ráno přišel bachař a budil vězně. Vytlačili ho ven a začal hon na udavače. Byli tam taky lidi, co za neplnění norem byli za plotem, tak plot se rozlámal a volali, ať jdou s námi, a začal bordel. Bachař utekl za bránu a volal, ať se vrátíme. Nikdo se nevrátil,“ vzpomíná pamětník a dodává, že velitel tábora večer nařídil vojákům vzpouru potlačit. „Stříleli a vyhazovali nás ven z tábora, kde stála kuchyň. Pak už nebylo kam jít, tak se na protest začala zpívat hymna. To bylo všechno.“ Zdeňka Alberta sice zpočátku s dalšími desítkami vězňů označili jako organizátora vzpoury, ale nakonec byl obviněn jen z hrubého narušení kázně a pořádku.

Poslední měsíce trestu pamětník strávil v nápravně pracovním táboře Rovnost. Tam se 18. května 1957 stal svědkem podivné smrti pětatřicetiletého vězně Vladimíra Požára. Ten se během oběda dostal do ostré slovní potyčky s příslušníkem ostrahy a následně ho zavřeli do korekce. Asi za hodinu ho tam našli oběšeného. „Jak to mohl udělat. Když šel někdo do korekce, musel sundat opasek, tkaničky z bot. Jak by se oběsil, nevím,“ vypráví pamětník, který tehdy prohlašoval, že o jeho smrti nebude po propuštění mlčet. Velitel tábora ho za to nechal zavřít do korekce a pohrozil mu dalším rokem trestu.

Na bezmála pět let strávených v nápravně pracovních táborech nevzpomíná Zdeněk Albert vůbec dobře. Vypráví o nebezpečné práci v uranových dolech, při níž se stal několikrát svědkem smrtelných úrazů, o vysoce nasazených normách, za jejichž neplnění se opakovaně dostal do korekce. Vzpomíná také na neustálý hlad, zimu a nekonečné nástupy na shromaždišti v mokrých věcech. K tomu neustále psychické a fyzické terorizování a ponižování a zákaz návštěv rodiny. Vypráví ale rovněž, že v táborech se potkal se spoustou osobností. Nejvíce vzpomíná na Josefa Brykse, československého letce, vojáka a účastníka protinacistického odboje, který měsíc po pamětníkově propuštění zemřel v nemocnici uranových dolů Rovnost.

A zase do dolů

Zdeňka Alberta propustili 13. července 1957. Pět let v nápravně pracovních táborech u uranových dolů strávil i jeho bratr Karel. Rok se pamětník léčil z následků věznění. Nemohl pak najít žádné zaměstnání, a když už ho přijali, několikrát ho prý následně kvůli jeho politické minulosti propustili. Nakonec si našel zaměstnání jako horník v dolech na Ostravsku. Pracoval tam v černouhelných dolech Zárubek, Alexander a Staříč, kde 30. prosince 1976 došlo k výbuchu metanu. Zdeněk Albert si ten den zrovna vyměnil směnu s kamarádem. Kvůli špatnému odvětrávání při trhacích pracích došlo k výbuchu, při němž zahynulo 43 horníků. Muž, který si vyměnil směnu s pamětníkem, si z důlního neštěstí odnesl zranění s celoživotními následky.

Zdeněk Albert v dolech pracoval 30 let až do penze a i poté brigádně pracoval při údržbářských pracích na povrchu dolu Staříč. Celá léta žil po ubytovnách na Ostravsku, než se přestěhoval do Opavy a později na Prostějovsko. Třikrát se oženil a má jednu dceru Zdeňku. Jedna žena mu zemřela a dvě manželství skončila rozvodem. V roce 2016 žil v domě s pečovatelskou službou v Prostějově.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století