Ludmila Levá

* 1934

  • „Pamatuji si (nálet), když jsem koncem války začala chodit do primy. Chodili jsme do Veleslavínovy ulice do dívčího gymnázia. A naši nám vždy říkali: ,Nesmíte se nechat zahnat do nádraží.‘ Protože věděli, že nálety jsou cílené na nádraží. A já jako jedenáctiletá holka jsem přemýšlela, co je horší, jestli nálet, nebo bouřka. Při obou byly hromy. Když začali houkat a pustili nás ze školy, tak jsme letěli domů. Měli jsme na sobě ceduličku, tvrdý karton se jménem a adresou, kdyby se nám něco stalo, aby nás našli. S tím jsme vždy utíkali domů. Ještě s kamarádkou Vlastou jsme utíkaly kolem nádraží, naši nám řekli, že nesmíme na nádraží, tak jsme tam za žádnou cenu (nešly). Nad námi už letěla stříbrná letadla a my jsme běžely. Maminka musela hrozně trpět, když věděla, že má děti kdovíkde, a je nálet. To bylo v poledne, už jsme holt šly ze školy.“

  • „(Američané) tam jezdili džípy a nás jako děti vždy podarovali žvýkačkami nebo něčím takovým. Chvilku nás povozili kolem čtvrti a sem tam nám něco dali, možná i konzervy, to už si nepamatuji.“

  • „V roce 1948 už začalo být vidět, že to tady nebude dobrý - s komunisty. A v roce 1951 strýčka zavřeli, zase si pro něj přišli do školy (kde učil). Potom nám říkali, že utekl za hranice. Estébáci prováděli domovní prohlídku u tet v bytu (u nás tedy ne), vykládali, že utekl za hranice, a tahali z nich rozumy, což neměli co vytáhnout.“

  • „Jednou večer udělali tancovačku na silnici, která šla do polí. Postavili tam čtyři auta, natáhli elektrické dráty, aby to mohli osvětlit. Vznikl osvětlený parket kousek od našeho domu. Večer byla tancovačka. Já měla kamarádku Vlastu Barcelů, tenkrát se jmenovala Kotěšová. Byly jsme jedenáctileté holky. Vylezly jsme si na auto a koukaly jsme se, jak tam (američtí) vojáci tančí se slečnami. Pro nás to bylo něco na koukání. A chudáci rodiče mne hledali. Nevím, jak dopadla Vlasta, ale já jsem dostala jediný velký výprask v životě od tatínka.“

  • „V roce 1953 se semlelo spoustu věcí důležitých pro naši rodinu. Prvního června, jak byla měna, začaly nepokoje. Tatínek ve Škodovce šel se stávkujícími taky stávkovat. Naštěstí ho hned nezavřeli. Ale vyhodili ho z práce.“

  • „V prosinci 1952 vystěhovali obě tety na faru do Potvorova, dědeček mezitím zemřel. Dali jim vybrat ze tří far - jedna lepší než druhá, v uvozovkách. Ale tato potvorovská se tetám zalíbila proto, že hned vedle stál kostel. V té faře není dodnes tekoucí voda, elektřina strašně mizerná. Vystěhovali je tam v zimě, jelo tam s nimi vojenské auto. Jsou tam kamenné zdi, (takže tam byla strašná zima). Když tam potom teta topila, tak v malém pokojíčku 2 x 3 metry měla třeba 24 °C, ale vedle ve velkém pokoji byla 0 °C.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 10.11.2011

    (audio)
    délka: 02:14:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žít se musí pořád a člověk má být vděčný za to, co je

Portrét
Portrét
zdroj: Eva Palivodová

Ludmila Levá, rozená Limpouchová, se narodila roku 1934 v Plzni. Pochází z rozsáhlé katolické rodiny, její strýc Mons. Josef Limpouch (1895-1965) byl významnou duchovní osobností Plzně, byl aktivní v Československé straně lidové a v tělovýchovné organizaci Orel. Za druhé světové války se zapojil do odboje a od srpna 1944 do konce války byl vězněn v nacistických věznicích. Po osvobození se znovu zapojil do veřejné činnosti, v letech 1945-1946 byl dokonce poslancem Národního shromáždění. V letech 1951-1960 byl vězněn komunistickou mocí. Zatčen byl v listopadu 1951, po roce a půl vyšetřovací vazby byl v září 1953 odsouzen Krajským soudem v Plzni k 10 letům odnětí svobody za trestný čin velezrady, měl být zrádcem a agentem Vatikánu. Byl vězněn především ve věznicích ve Valdicích a Leopoldově. Propuštěn byl až na amnestii roku 1960, rehabilitace v roce 1990 se nedožil. Perzekuce se dotkla i dalších členů rodiny, tety paní Levé Marie a Terezie Limpouchovy byly roku 1953 vystěhovány z bytu v Plzni do zchátralé fary v Potvorově. Ludmila Levá studovala gymnázium a sociálně zdravotní školu, kde roku 1952 maturovala. Poté pracovala jako zdravotní sestra. Nejprve pracovala na chirurgii v závodní nemocnici Škodových závodů. Tam ošetřovala i lidi zraněné při plzeňském povstání v roce 1953. Později byla zaměstnaná na posudkovém oddělení polikliniky v Doubravce a na posudkovém a sociálním oddělení Fakultní nemocnice v Plzni. V roce 1992 odešla do důchodu.