„Já bych chtěla, Pane Ježíši, taky něco pro víru vytrpět, jenomže mám smůlu. Náš národ neklesne, aby kvůli tomu zavíral, a já to nebudu moct prožít.“
Antonie Hofmanová se narodila 13. června 1923 v rodině ručního tkalce a drobného hospodáře v podkrkonošské vesnici Horní Branná. Během 2. světové války studovala v Praze obchodní akademii a dostala se do kontaktu s katolickými kroužky mládeže. Pod jejich vlivem se rozhodla, že se stane katechetkou. Učila náboženství v poválečném pohraničí, nadále prohlubovala svou duchovní činnost v rámci jocistických kroužků, navázala kontakty s členy katolické Rodiny, především se Silvestrem Krčmérym. V prosinci 1952 byla zatčena a o necelý rok později odsouzena v procesu „Hofmanová a spol." k šesti letům odnětí svobody. Po dvou a půl letech byla ze zdravotních důvodů propuštěna. Vrátila se do Podkrkonoší, po obtížném shánění práce se nakonec stala ošetřovatelkou v Janských Lázních. Nadále pokračovala v organizaci ilegálních křesťanských setkání. Napsala řadu knih, svůj životní příběh shrnula v publikaci Žijeme jen jednou. Zemřela 16. června 2009.
