Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie Hofmanová (* 1923  †︎ 2009)

• narodila se 13. června 1923 v Horní Branné v Podkrkonoší

• během 2. světové války se rozhodla stát se učitelkou náboženství

• vstoupila do sekulárního řádu sv. Františka

• navázala kontakty s jocistickými kroužky a katolickou Rodinou

• v roce 1952 byla zatčena a odsouzena k šesti letům odnětí svobody

• kvůli TBC byla umístěna do věznice pro nemocné ženy ve Svatém Janu pod Skalou

• propuštěna byla po dvou a půl letech věznění

• vystřídala různá povolání, nakonec strávila 23 let jako ošetřovatelka v Janských lázních

• během 70. a 80. let se v jejím domě v Jilemnici uskutečnila řada ilegálních křesťanských setkání

• je autorkou řady publikací, ve kterých vychází ze svých vzpomínek na věznění a z křesťanského pohledu na svět

Byla středa 13. června 1923 a manželům Hofmanovým se v podkrkonošské vesničce Horní Branná narodila dcerka Tonička. Rodina nebyla nijak zvlášť bohatá, otec byl ruční tkadlec, který v létě i s manželkou pracoval u sedláka, hospodařil na svém skromném hospodářství a choval dvě kravky. Oběma rodičům se posléze narodily ještě dvě dcery – Anna a Marie, která ale zemřela ve věku osmi let na záškrtovou obrnu. Především v zimě trávila celá rodina většinu času v jedné místnosti.

Toničku odmala bavilo psaní – často psala slohy za své spolužáky, kteří jí na oplátku pomáhali v matematice. Vychodila devět tříd obecné a měšťanské školy v Horní Branné, potom přišla okupace. Horní Branná ležela ještě v protektorátu, sousední Dolní Branná ale již po Mnichovu připadla říši. Děti pomáhaly rodičům na poli, vydělávaly svážením mléka do mlékárny a v zimě obrubovaly kapesníky. Tonička si šetřila a toužila jít na studia. To jí umožnil její strýc, který pracoval v pražském Melantrichu. Během druhé světové války tedy Antonie začala navštěvovat obchodní školu v Praze a složila státní zkoušku z těsnopisu. V Praze ji však více zaujalo něco jiného – začala se zajímat o klášterní život a dostala se do kontaktu s katolickou akademickou mládeží. Protože vysoké školy byly zavřené, mnoho studentů vyučovalo náboženství, což Toničce imponovalo. Nakonec složila příslušné zkoušky a získala povolení učit náboženství. To už bylo na samém konci války.

„Němci byli po prohrané válce vyhnáni z pohraničí a naši obyvatelé přistěhováním získali jejich domy. I vedlejší vesnice Dolní Branná či nedaleké Vrchlabí byly osídlovány novými obyvateli. Měla jsem povolení začít zde učit náboženství. Přicházely skoro všechny děti, rodiče však měli jiné zájmy. Kde začít? Dohodla jsem se s dětmi, že když rodiče mají starosti nejen s bydlením, ale i s novým zaměstnáním, děti se postarají o věci náboženské a předháněly se i v nápadech. Na MNV vyhlásily v rozhlase, že v neděli tu bude první mše svatá a přišly do kostela zazvonit. Do kapličky k Vrchlabí umístily pokladničku, ze které vybraly třicet korun, a chtěly na mně, ať je pošlu biskupovi, aby jim za to poslal kněze, který tu chyběl. V prázdné faře se po dva dny konala duchovní cvičení, i když potraviny byly ještě na přidělené lístky. To, co se slibně rozvíjelo, začalo pod šířícím se komunismem zanikat.“

Zatčení a vyšetřování

Díky jejím kontaktům se v Podkrkonoší začaly slibně rozvíjet katolické kroužky, ovlivněné jocismem a spolupracující s Kolakovičovou Rodinou v Praze – s profesorkou Vackovou či teology Zvěřinou a Mádrem. Vrcholem byl příchod doktora Silvestra Krčméryho, přímého žáka Tomislava Kolakoviče, do nemocnice ve Vrchlabí. To už však byli podkrkonošští jocisté sledováni StB a postupně zatýkáni. Tonička Hofmanová byla poprvé zatčena v Hostinném při vyučování náboženství. Bylo to v roce 1951.

„Tak jdu otevřít a tam bylo šest mužů. Tři v uniformě, tři v civilu. A říkali, že jsem zatčena, ať si vezmu své věci a jdu s nimi. No tak jsem si vzala své věci a stála jsem před dětmi a věděla jsem, že se s nimi musím rozloučit. Ve třídě bylo hluboké ticho. A protože jsme se předtím také učili o andělech strážných, to jsem jim neřekla, že jiní strážní jsou za dveřmi,  ale o těch andělích jsem jim říkala, aby je vždycky milovali, aby je prosili o pomoc. Že se jim půjde dobře životem, že andělé jim budou pomáhat. A odešla jsem. Prošli jsme dlouhou chodbou, když najednou se otevřely dveře školní třídy a všechny děti utíkaly a křičely: ,Neberte nám ji, vraťte nám ji, dejte ji zpět!‘ A estébáci se zarazili, tohle asi nečekali. A obrátili se k dětem a říkali: ,My vám slibujeme, že se jí na něco zeptáme a zase vám ji vrátíme zpět.‘ Tak děti se uklidnily a oni to skutečně udělali, protože si to u dětí nechtěli pokazit. Byla jsem vyslýchána v noci a ráno mě pustili.“

Druhé zatčení přišlo o rok později, před Vánocemi roku 1952. Tentokrát si StB vyzvedla obě sestry Hofmanovy doma u rodičů.

„Odvezli nás večer a myslím, že takové zatčení už by asi prožít nechtěli. Protože tatínek jim ukázal na starobylý kříž, před kterým se modlil, když se vrátil z první světové války, a že my celá rodina se modlíme, když někam jdeme. Tak jsme si klekli, modlili, oni poskakovali tam v tom rohu světnice, už by byli rádi v těch kožichách venku. A pak, že si nás musí vzít do Hradce a zas nás pustěj. A tatínek jim všem šel domlouvat, ať jsou na nás hodný, že tu třetí už mají na hřbitově, my dvě že jsme jejich poklad, aby neubližovali a tak dále…“

Ještě tu noc byly obě sestry vyslýchány. Z křesťanských setkání, kde se lidé mimo jiné připravovali i na výslech StB, si Antonie pamatovala, že nesmí mít strach.

„Tak se mě ptal, jestli jsem svobodná, já říkám ne, vdaná – ne, rozvedená – ne, žijete v konkubinátě – ne.  – ,Hrome, babo, co jste?‘ – ,No, svobodná budu, až přijdu ven, jestli venku bude svoboda.‘ A viděla jsem, že mu to trošku cukalo u rtu, že mu to přišlo docela vtipný, a tak jsem říkala: ,Tak to bude působit. Takže teď tady budu vymýšlet vtipy…‘“

Navzdory žertům jí do smíchu vždycky nebylo – ve vyšetřovací vazbě strávila téměř rok. Její sestra oproti tomu byla propuštěna nedlouho po zatčení a neopomněla přinést Antonii pomeranče, které jí velitel blahosklonně předal, očekávaje za to od ní spolupráci. To se ovšem přepočítal – Tonička snášela těžkou samovazbu s pomocí modliteb a útěků do dětství.

„Já jsem přišla na to, že bych mohla napsat knížku, v duchu. A tak jsem vzpomínala na ty nejkrásnější chvíle v dětství, dětství je vždycky pěkné, protože objevuje něco nového. A já jsem se do toho tak vžila, že jsem často zapomněla, že jsem ve vězení. A jak jsem napsala tu knížku Žijeme jen jednou, tak ta první část o tom vězení, tak to je vlastně odklon od těch myšlenek, ke kterým mě nutili.“

Byla souzena v říjnu 1953 před senátem Krajského soudu v Hradci Králové v procesu s podkrkonošskými jocisty nazvaném „Hofmanová a spol.“. Odsouzena byla pro trestný čin sdružování proti republice na šest let odnětí svobody a deset let zákazu vyučování náboženství. Protože v té době trpěla TBC, byla přidělena do věznice pro nemocné ženy ve Svatém Janu pod Skalou.

„Tak oni jako řekli, že jsem fanatická a že mě zblbli faráři. A u soudu se potom o tom zmínili a nevím, jestli to byl soudce, nebo kdo se mě ptal: ,Kdepak jste přišla k takové víře? Normální lidi zas takovou víru nemaj.‘ Řekl: ,Přiznejte se, kterej farář vás zblbnul!‘ A já jsem říkala: ,Ale to byli moji rodiče, oni nám četli večer, tatínek pak už netkalcoval, ze života svatých a nám se to strašně líbilo.‘ A mně se líbilo i o těch mučednících pro víru a já jsem si říkala: ,Já bych chtěla, Pane Ježíši, taky něco pro víru vytrpět, jenomže mám smůlu, náš národ neklesne, aby kvůli tomu zavíral, a já nebudu moct to prožít.‘ Tak pan soudce aspoň věděl, odkud tedy ta víra přišla.“

Vězněna ve Svatém Janu pod Skalou

Věznění paní Hofmanová snášela statečně, oporou jí byla pevná víra a služba ostatním ženám, většinou starým a nemocným.

„Z těch, co spolupracovali s Němci, tak mně bylo velice líto jedné ženy, byla taková drobounká a taková sešlá. A měla jsem takový dojem, když jsem se na ni podívala, že ji nikdo neměl rád. A tak jsem ji šla pohladit a dala jsem jí pusu. A ona z toho byla úplně vedle.“

Na otázku, zda ve vězení někdy o své pevné víře zapochybovala, Tonička upřímně odpovídá: „To ne, to mně Pánbůh nedopustil, to by bylo po mně.“ Naopak, nejednou měla dostatek energie a odvahy, aby o křesťanství poučila nejen své politické i kriminální spoluvězeňkyně, ale i vyšetřovatele a dozorce. Na celách se ženy společně modlily, prožívaly v duchu bohoslužby, jednou se jim podařilo získat eucharistii. Celou noc se potom střídaly v adoraci.

Ženy ve věznici pro nemocné nejvíce trpěly zimou. Přesto ani zpětně Tonička necítila k veliteli věznice zášť a věřila, že nedostatečné vytápění nebylo zlým úmyslem. Vězeňkyně ve Svatém Janu také trpěly hladem, strava nebyla příliš výživná ani poživatelná. Možná i to bylo důvodem ke zrušení svatojanské věznice v roce 1955. Tonička Hofmanová byla propuštěna na svobodu amnestií prezidenta republiky 5. března 1955.

Ošetřovatelkou v Janských Lázních

Vrátila se domů k rodičům. Kvůli své minulosti a údajné ideové nebezpečnosti měla problém sehnat zaměstnání. Vrátila se ke stříhání kapesníků, které si vozila domů z továrny. Netrvalo ale dlouho a byla propuštěna. Díky kamarádce získala zaměstnání jako pomocná síla v hotelu, později dostala práci v nemocnici, kde škrábala brambory, odděleně od ostatních lidí. Po roce začala v nemocnici pracovat jako uklízečka, dvojnásobný úvazek za jeden plat – aby prý neměla čas se stýkat s lidmi a působit na ně. Na to si přesto čas našla, pečovala o nemocné a povídala si s nimi.

„Přišla tam jedna soudružka a říkala, že si stěžuje, že má mladého muže, který je těžce nemocný, a že prej u něho byl farář. Tak chce vědět, kdo toho faráře zavolal. Přišli i dva estébáci to vyšetřovat. A tak šli nejdřív na jednoho zaměstnance, o kterém věděli, že je soudruh. A on povídal: ,No podívejte se, ona to ta Tonička dělá tak, že když tomu pacientovi je blbě, tak ona si tam k němu sedne, ona se nad ním modlí, tomu člověku se uleví…‘ Já ve skutečnosti jsem se snažila tu lítost dokonalou s nima taky učinit… ,A teď se stalo, že tenhle tady řval bolestí, Tonička tu nebyla, teď jsem mu chtěl pomoct, nevěděl jsem jak, tak jsem volal na faru. A on přišel farář.‘  No tak viděli, že to nebylo z mého zdroje. A tak si myslím, že ti, co jsem jim trošku pomáhala na věčnost, že se tam za mě přimluvili, že jsem z toho tak pěkně vyklouzla. Že už žádné vyšetřování nebylo.“

Nakonec získala práci ošetřovatelky u postižených dětí v Janských Lázních, kde vydržela 23 let. Svůj byt poskytovala k utajeným křesťanským setkáním, scházeli se u ní bohoslovci, udílelo se tam první svaté přijímání. Koncem 70. let se přestěhovala do Jilemnice a její dům přezdívaný Zdislavín se stal dalším místem utajených setkání československých křesťanů. V roce 2007 obdržela ocenění záslužným křížem „Pro Ecclesia et Pontifice“, které jí udělil papež Benedikt XVI., a také pamětní medaili města Jilemnice za aktivní odpor proti komunistickému režimu.

Antonie Hofmanová je autorkou řady publikací, ve kterých vychází především ze svých vzpomínek na věznění a z křesťanského pohledu na svět, za všechny zmiňme knihu Žijeme jen jednou (1998). Paní Hofmanová zemřela 16. června 2009, tři dny po svých 86. narozeninách a necelý měsíc po natočení rozhovoru, v jehož závěru definovala svoje životní krédo: „Nebát se veřejně žít naplno evangelium, protože lidé se časem k lásce rádi přidávají.“