Ezra Perl

"Do Charlottenburgu jsme šli pěšky, tam jel okolo vůz s koňma a oni tahli a vezl tam ty řízky.Ty řízky od cukrové řepy. Esesák neviděl, tak já jsem chňapl a vybral jsem a řekl si - nějakej vitamin to bude, nějakej cukr v tom zůstal, tak se to pokusim sníst, a já jsem z toho dostal sračku, druhý den jsem dostal strašnou sračku, a jak jsme vykopávali tu bombu, hlásim se u esesáka a řikám, že musim na záchod, a on mi začne nadávat: Du Schwein! Du Drecksack! Du Jude! A já řikám, co mám dělat, přece to neudělám do kalhot. A tak mi řikal: Běž! A jak jsem jenom sundal gatě... jo... tak vybouchla ta bomba… deset důstojníků... Rusové... tam zůstali a já sem se zachránil s gatěma dolů na záchodě... a esesáci nebyli tam, esesáci seděli v hospodě, tam byla ale krásná hospoda!"

"Jo, jo, on nás terorizoval, kde mohl, my jsme byli v organizaci té židovské mládeže a chodili jsme cvičit do tělocvičny německé, protože ten Gajda nás nechtěl přijmout, a on zakázal, abychom byli v Sokolu například, no a abychom zůstali svěží, tak Němci souhlasili, abychom u nich cvičili, v jejich tělocvičně... Od generála Gajdy jsme dost trpěli, skutečně... nehledě na to, že generál Gajda z jedné strany a Němci z druhé strany... a to začalo v osmatřicátém."

"Přišli jsme do Osvětimi a tam jsme nevěděli vůbec, co je Osvětim, v Terezíně, to jsme se echno dozvěděli, jak jsme byli na místě, jak nás Mengele rozdělil, jak byla selekce, jeden doprava, jeden doleva, doleva do práce… doprava do plynu... takhle mě chytl za ruku a řiká: Ja ja, gehe nach links!"

"Málokdy se podařilo někomu sehnat nějakou nádobu, hlavně do čepice se dalo třeba ty tři čtyři brambory - ve slupce samozřejmě, někdy nám dali polívku, skoro žádné jídlo. A na těch pochodech smrti vůbec žádné jídlo! A na těch pochodech smrti jsme spali předevšim na hřbitovech... Proč na hřbitovech? Protože každý hřbitov byl, abych řekl, měl stěny… že se nedalo odejít, a ten plot byl obyčejně normální stěny a dost vysokej, takže jsme nemohli utýct, tak nás vždycky dali spát na hřbitov. Já si pamatuju, jak jsme spali a já měl hlavu na nějakej hrob a tam jsem usnul a v pět hodin byl vždycky budíček a ten druhý pochod smrti nám nedali vůbec spát, to jsem se naučil chůzí spát, to už jsem byl tak zvyklej, když už jsem byl doma v Hranicích, tak mi manželka říká, jak jsme šli večer na procházku: Ty už zase spíš!"