Karel Navrátil

* 1915  †︎ 2012

  • „V takovém zařízení v tom Harrogate, to byl Yorkshire, kde se dělaly takový... jsme se přecvičovali na to pole v Asii, částečně jsme měli přednášky a poznávání letadel. Protože to v tom výcviku potřebujete, poznávat druhy letadel na dálku atd., podle typu atd., jsme se cvičili, předtím jsme měli místa v Evropě, a teď jsme se cvičili na ta japonská letadla. Všecko takové věci – mně to připadalo, jako by nás chtěli nějak zaměstnat, abychom nebyli bez zaměstnání... A měli jsme tam hodně dovolený, mně se zdá, jako bysme byli vždycky 14 dní ve středisku a 14 dní nebo týden na dovolené. No to byla jedna krásná doba pro mě, protože měl jsem hodně volnýho času, měl jsem taky ňákou tu korunu, ten přece jenom ten plat se zvýšil. Předtim to vlastně bylo jen kapesné, teď už to stačilo na víc. A věděl jsem, že to už tady u nás bude dobré, v pořádku, myslim, že jsem potom už dostal zprávu přes Jeníkov ňák, jsem dostal zprávu o našich – a bohužel i tu smutnou zprávu, že ten bratr zahynul v tom Mauthausenu.“

  • „Já jsem se narodil 1915, 3. listopadu 1915, v Králově Poli. To bylo krátce po vypuknutí 1. světové války. Tam se rodiče se třemi dětmi přestěhovali po zahájení té války a já jsem se tam narodil, v Králově Poli. Po válce otec z existenčních důvodů pokračoval zase ve Vídni, kde byl předtím, a já jsem tam vychodil českou školu Komenského. Byli jsme činnými takovými členy české společnosti tam, jsme řikali československé tehdy, a všichni, rodiče i bratři a sestra, byli činni v českých spolcích. Nejvíce samozřejmě... na prvním místě byl Sokol, Mládež Komenského. A to členství v Sokole mě přivedlo taky v roce 1938 do Prahy na X. všesokolský slet, kde jsem přísahal bránit republiku, kterou jsem byl připraven už bránit předtím. Ale zde to ještě (přísaha) zdůraznila, protože jako občan Rakouska měl jsem vlastně povinnost sloužit Rakousku a v té době 1938 už Německu, protože Rakousko bylo násilím připojeno k samotnému Německu, a to se mně už nelíbilo.“

  • „(Pak to) začlo s Polskem – zase zavolali. Zas mě nenechali doma. Ale už mě nenechali u té původní jednotky, kde mě znali jako rebelanta, ale přeložili mě k dělostřelectvu. Takže se ze mě stal dělostřelec. No a zase tam bylo... Je těžko vysvětlovat, já to sám dobře nechápu, jak si počínali. Když byl výcvik hotovej, tak odcházela ta jednotka do Polska. A mně nabídli, abych jim dělal instruktora u dělostřelectva. Takže jsem pomáhal, než jsem se z toho dostal, že jsem dělal já, Čech, instruktora německejm – no, byli to sice Rakušané, ale patřili už k Německu – německejm vojákům. Nebyl jsem žádnej, aby mně dali šarži, ani jsem neměl zájem, ale že jsem byl instruktor, tak už jsem měl... tu pecku už mně ňákou dali. No ale jak jsem říkal: trvalo mně to delší dobu, ale nakonec jsem se z toho dostal domů.“

  • „Já jsem viděl teda, že se chovali například k Židům hrozně. Hned po té okupaci Židi byli prostě vozeni... vodili je po ulicích, plivali na ně, nadávali jim nebo dívky musely drhnout chodníky a takové věci. No hrozné věci. Ten nacismus prostě jako by... mnozí ti Vídeňáci to přijali. Když jste s nimi mluvil soukromě, tak na to třebas nadávali, ale jinak spolupracovali krásně. Nechali se velmi rychle ovlivnit. Mnozí to vítali, protože ono to bylo v době, kdy opravdu bylo nesnadné mnohým žít, jo. Nezaměstnanost atd., příjmy byly malé.“

  • „Tam to bylo podle národnosti rozděleno. Francouz, Belgičan, a pak i baráky byly... Poláků, těch tam bylo nejvíc, tak měli asi dva nebo tři baráky, jak tomu řikám. To byly, to znáte z těch obrázků z německejch koncentráků. Tam to bylo taky. Jenže to nebylo už pro nás tak zlé, tam to už bylo uklidněné, ale byly tam špatné věci, se tam předtim děly. To nebylo úniku. Stejně jako ten německej koncentrák byl tak zabezpečenej, že utéct tam téměř bylo nemožný. A my jsme tam měli hladovku. V tom hladu jsme zorganizovali hladovku a vydrželi asi sedm dní a dokázali... Mladí lidé z celé Evropy, všichni chtěli dostat se ven. Všichni... Aspoň většina. Co já jsem znal, tak všichni. To byli Češi, Poláci, z Jugoslávie, Francouzi taky.“

  • „A setkal jsem se s myšlením antisemitismu i v Anglii, když se popral kamarád Bächer s tim Honzou. Ten Honza měl modré oči, blond vlasy a ten Alexander Bächer, kterej byl... otec byl žid a matka byla vzorná katolička. Ten Alex vypadal opravdu jako Žid: takovej nos, vlasy takový kudrnatý, černý, a teď se prali a Alex: ‚Ty Žide smradlavá,‘ na něj. Na toho blonďáka s modrýma očima. No já jsem nevěděl: mám se tomu smát, anebo se zlobit? Tak to byl pocit antisemitismu, ovšem kluka. On byl o 10 roků mladší, to byl chlapec... Znáte tu továrnu? Asi neznáte. Oni měli továrnu na agrostroje v Roudnici, to jim zabavili Rusové.“

  • „No a mně potom delegace těch žáků přišla a že za mě budou bojovat. Tak vybojovali, že když jsem podepsal přihlášku jako ostatní členové sboru do strany, že se budu moct vrátit do školy. Kdyby mě (vyhodili) ze školy, tak bych nedostal (zaměstnání) jinde. A já měl povinnosti vůči rodině. Takže tak jsem se stal vlastně členem komunistické strany a trvalo mi to dlouho, až vlastně do roku 1969, kdy mě vyloučili ze strany, než jsem se z té strany dostal.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary?, 11.02.2003

    (audio)
    délka: 01:14:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Lítání je nádherná věc. A mě to nejen vzrušovalo a uspokojovalo, ale cítil jsem se tam všemocný.“

Karel Navrátil
Karel Navrátil
zdroj: Pamět národa - Archiv

Pan Karel Navrátil se narodil 3. listopadu 1915 v brněnském Králově Poli. Jeho rodiče se sem přistěhovali z Vídně. Po skončení 1. světové války se z existenčních důvodů opět vrátili do rakouského hlavního města. Karel Navrátil byl činný v československých vlasteneckých spolcích (Sokol). Po anšlusu narukoval do armády, zúčastnil se obsazování československého pohraničí, za vlasteneckou provokaci byl čtyři měsíce vězněn. V armádě působil jako instruktor opět za polského tažení. Dosáhl propuštění, emigroval přes Francii, Španělsko a Portugalsko do Anglie, absolvoval výcvik u RAF, do bojů však již nestačil zasáhnout. Po válce se navrátildo Československa, pracoval jako učitel cizích jazyků v Karlových Varech, z existenčních důvodů byl přinucen vstoupit do KSČ. Ze strany byl vyhozen roku 1969, v roce 1971 odešel do důchodu.