Libor Křivánek

„Mám-li být upřímný, tak se musím přiznat k jednomu hříchu, že jsme se těšili, že bude nálet. A to proto, že jsme šli domů zhruba okolo půl jedenácté, v tom čtyřiačtyřicátém to nebylo dne, aby nehoukali. To se zahoukalo, my jsme rychle sbalili tašky a prchali jsme domů. Domu to trvalo pět deset minut, to jsme hnali. Buďto jsme zalezli, nebo jsme pozorovali, co se bude dít, a těšili jsme se z toho, že bude nálet. Ty nálety byly tedy jenom avizované. Ale jeden pak, zhruba v březnu 1945, byl bezprostřední a silný. Na vedlejší rafinérku v Kralupech, ta byla bombardovaná, někdo říká záměrně, někdo říká omylem. Já si myslím, že záměrně, protože ačkoliv už tam nevyráběli snad petrolej, taky se tomu říkalo petrolejka, nějaké zásoby tam byly, a byl to holt zásobník válečný. (…) Petrolejka chytnula, byly strašné detonace, byli jsme ve sklepě a to jsme se báli doopravdy. Třásly se i stropy v tom klenutém sklepě. Třásli jsme se my a ty zdi taky. Když jsme vylezli ven, ještě dlouho se nic nedělo, už bylo odhoukáno. Letadla zmizela. Šli jsme se rozhlídnout a nad Kralupama – to bylo vzdušnou čarou tři kilometry řekněme, jinak se tam šlo pět – se začal valit strašně černý kouř směrem k nám. Najednou z toho černého mraku začalo padat listí. My jsme nevěděli, co to je. Opravdu úplně černé uhelné listí. Tak jsme to začali chytat s klukama. No, a vytahovali jsme, kdo sežene větší list. A ony to byly účetní knihy z petrolejky, která se s tou detonací zvednula, po dvou hodinách začala padat na zem. Krásné na tom bylo to, že to šlo číst, protože to bylo psané tužkou, pravděpodobně inkoustovou, papír byl černý a tam, kde byla inkoustová tužka, takže to byl vlastně negativ.“

„Ten starší bratr, Mirko, ten musel jít do Kladna do hutí dojíždět. No, a pak měl nějaké pracoviště, jezdil do Podmořáně, tam byl nějaký dálkovod – dálkový vodovod. A on to obsluhoval. Takhle asi. Zdenda, ten to měl ještě složitější. To je ten brněnský, ten dělal veterinu a v devátém semestru ho vyhodili. On byl vždycky držkatý. Tak asi něco kecnul. Ve čtyřicátém devátém z devátého semestru vyletěl. V posledním ročníku, posledního půl roku. Takže to bylo kruté. Dal si odvolání, jezdili tam rodiče, nebylo to nic platné. Hotovo. Šel do PTP. Pak dělal dlouhá léta v Brně, stavěl troleje. Kdykoliv si vzpomenu, jedu přes Brno, tak vidím ty troleje. On říká, v polovině Brna jsem ty skoby zatloukl skoro do všech baráků v Brně.“

„My jsme to tedy, abych pravdu řekl, měli tak rychlé, že už jsme v té době měli první dvě fáze odbyté. A to tak, že v padesátém roce zabrali statek do národní správy, protože na větší statky přes 50 hektarů se uděloval rovnou takzvaný nucený pacht a mohli to jedním glejtem zabrat, aniž by k tomu bylo cokoliv potřeba prokazovat. Můžu vám pak ukázat ten glejt, na základě něhož to bylo zabrané. Takže jsme byli ještě ve statku, ale směli jsme jen do obytného, protože stodoly, kravíny, to už bylo zabrané. Oni nás jako čtrnácti- patnáctileté děti z toho vyháněli. My jsme byli zvědaví, běhali jsme po svém dvoře celý život, do zahrady, nikam jsme nesměli. Takže musel to být sám o sobě trest pro rodiče, tohle vrcholné ponížení, nechali nás tam bydlet, protože si nevěděli rady, kam nás vystěhovat.“

„Když jsme byli ještě na statku, ale už to bylo zabrané, tak otec, protože neměl co dělat, chodil do polí, do lesa a pozoroval, jak hospodaří noví. Samozřejmě se nachomýtl v místech, kde byla bramborová pole a místní špehouni hned zjistili, že párkrát tam tou samou cestou prošel. To byl důvod, proč ho nařknout z toho, že tam roznáší amerického brouka, mandelinku bramborovou. Nevím, zda jste o tom někdy slyšeli, ale to byla taková fáma v 50. letech, že ji sem Američané rozhazují, aby nám zničili kulturu brambor a tím pádem nás vyhladověli, taková byla teorie. Samozřejmě kdo jiný než kulak Křivánek, který tam chodil, to musel udělat. Byly s tím velké peripetie, nakonec to řešili na místním národním výboru. Otec se bránil tím, že ta samá mandelinka je vedle ve vsi Tursko, vedle v Úholičkách a kdo to roznášel tam. Ubránil se, takže zůstalo na nějaké důtce, ale jinak z toho mohl být až kriminál, protože to bylo ohrožení národního hospodářství a na to byl zase další paragraf.“

„V roce 1954, když roku 1953 Stalin a Gottwald zemřeli, tak nastalo jisté malé období zvané obleva. A tam se začaly probírat ty nejkritičtější věci. Začal se kritizovat kult osobnosti a podobně. Do toho spadla tahle akce nucených prací v zemědělství. Takže po rozhovorech šéfové statku museli udělat takzvaný rozhovor s každým jednotlivým a že by měl zůstat v zemědělství, ale ne na tomhle nuceném místě, ale mohl by dělat doma. Na výběr měl buď do dolů, nebo do zemědělství. Většina jsme hledali poblíž domova v zemědělství, někteří, ti starší, šli do dolů.“