Arnošt Rudolf

„Lodí jsme jeli do Izmailu. Tam byl obrovský zajatecký tábor. To byl tábor německý. Byli tam převážně Němci, Maďaři, aji nějací Španělé tam byli, co bojovali za Hitlera na ruské frontě. Byly tam stany i nějaké takové dřevěné chalupy, ale převážně jsme spali venku. Byl tam nedostatek vody. Žízeň byla veliká, ale jídlo jsme dostávali dost slušné. Bylo nás tam Čechů dost. Pak že půjdeme k odvodu do Moskvy. Byli jsme asi tři, co jsme mluvili česky. Jeden dělal číšníka ve Vídni. Potom tam byl nějaký Benda z Podkrkonoší, ze smíšeného manželství, matka byla Češka, otec Němec. No a já. Mluvili jsme mezi sebou česky. Převážně jsme čekali, až nám natočej nějakou vodu, abysme měli co pít. Stáli jsme ve frontě a čekali. Pak nás dva ruští vojáci vezli do té Moskvy, ale už ne jako zajatce. Mohli jsme se ve vlaku volně pohybovat. Tam jsem došel k odvodu.“

„To jsem byl ještě na tom pokoji. Doběhl voják a křičel, že vojna skončila. Jenže pro nás to nekončilo. Řekl jsem: ‚Co jste si vy Rusko nadrobili, to si postavíte.‘ A ta armáda, ti zajatci že budou muset Rusko obnovovat. Šel jsem do sovchozu. Vlakem jsem jel až do Rjazaně. Potom nás převezli lodí přes nějakou řeku, myslím, že to byla Oka, buď Oka, nebo Volha, nevzpomínám si, a ještě 80 kilometrů jsme jeli na východ. Tam nás bylo hodně, to byl celý vlak tenkrát. A tam to potom rozdělovali. Já jsem došel na sovchoz, tam byly sady, veliké sady. A pochopitelně ty Rusi tam chodili a kradli to, jako se to stávalo u nás. Šla doktorka, předsedatelka toho sovchozu, a udělala z nás hlídače, my jsme měli hlídat, aby tam nechodili. Ale my jsme je tam pustili. Jeden se s nima domluvil. Sovchoz byl v rovině, tam nebyl žádný velký les, tak jsme jezdili do lesa na dřevo. V té naší partii byli aji Němci, z Braunschweigu a tak, co byli dřevorubci. Tak s náma vypravovali vždycky tři čtyři povozy s koňama. Zavezli nás do lesa, tam jsme byli celý týden. Já jsem dělal takového překladatele a oni rubali stromy. Pak jsme se v neděli vraceli s tím dřevem do toho sovchozu.“

„Když měl jet konvoj a bylo nějak nahlášeno, že by tam mohly být miny, tak jsme byli pospojováni lanama a plovákama a přes to pole jsme přejížděli. Bylo nás šest lodí a nakonec dvanáct. A ty lana ty miny uvolnily od té kotvy. A když mina vyplavala, tak když byla nějaká neznámá, něco nového, tak je tam potom šel vytáčet odborník – to se vytahovalo na břeh, vytočil ty západníky. A když to byla normální mina, tak kulometem, tím čtyřhlavňovým kanonem jsme do toho stříleli, až vybuchla. A teprve potom projížděl ten konvoj. Na minolovce jsem byl právě u těch čtyřhlavňových kanonů. Pamatuju si akorát ten zásah a potom už se válka chýlila ke konci. Dunaj neteče do moře proudem, je to široká delta a samé takové potůčky. No a ti vojáci v té deltě zůstali uvězněni, to byla armáda. My jsme neměli nic společného, ale museli jsme je vysvobozovat. Na tom jednom kanálku vždycky na jedné lodi jsme tam pluli, nalodili, zas druzí pluli a tak. Byly ty lodi obsazené těma námořníkama. Dojeli jsme až do Konstanty a viděli jsme, že kdejaký letoun nad náma létá, jak kdyby propukla válka. Ale když jsme přistáli v tom přístavu, tak na nás shodili bomby. Jenomže my, jak jsme viděli, že je zle, tak jsme se všeci zvedli a utekli.“

„Už v té Oděse jsem onemocněl. Byl to v podstatě otočený střed nohy nateklé. Byl jsem zařazený mezi marody. Červený kříž potom zorganizoval, aby nás propustili, bez ohledu na národnost, aby nás propustili předčasně domů. Ty, co byli zdraví, museli dál bojovat, nás marody propouštěli. Z tábora jsem se dostal do Marmaros Szigetu do Rumunska, v Rumunsku byl obrovský tábor. Tam docházelo k třídění. Maďaři do Maďarska, Rakušáci a Němci do Německa. Italové do Itálie. A byla tam taky slovenská armáda, bylo tam hodně chlapů ze slovenské armády. S těma Slovákama jsme dojeli do Košic. Tam nám udělali velikou slávu, protože to byli samí vojáci, kteří se vraceli prakticky z fronty. Vytáhli nás před nádraží. Nikdo k nám nesměl. Potom nás vezli do Prahy. Na cestě to bylo poprvé, co jsem za celou svoju anabázi v zajateckém táboře dostal bití. A bylo to v Olomouci na nádraží. V Olomouci jsme stáli, jeden chtěl na záchod. Byla to ne armáda, ale smečka takových mladých zfanatizovaných lidí. Ty nám vpadli do vagonu a zřezali nás jak koňů, až tady jsme dostali ten výprask. Pak nás dovezli do Prahy do Motolu.“

„Bylo nás na tom ostrůvku asi sto sto osmdesát. Byla tam protiletadlová baterie a potom my. Měli jsme patnácticentimetrový kalibr, oni měli sedmicentimetrový. Říkalo se tomu frak. Když jsme tam došli, tak tam bylo pár finských vojáků a asi dvě ženy, který po dvou měsících odešly. Nebylo tam nějakých nesvárů. O mně věděli, že píšu domů dopisy česky, ale nikdo mi to nevyčetl. Brali to jako hotovou věc. Nikdo na mě neměl zlost, že se hlásím k češství, že píšu domů dopisy. Byly tam nějaké nedorozumění s těma, co pocházeli z podhůří. To byli převážně komunisti. Byli tam funkcionáři, co tam byli schovaní, a s těma chlapama z podhůří měli politické konflikty, ale nebylo to nic vážného, jenom takové rozepře.“

„Sovětská armáda už překročila Dunaj. Ten náš velitel, blázen, si usmyslel, že proti proudu dorazíme s těma našima malýma loděma, že dojedeme po Dunaji do Vídně. To jsem si říkal, do toho, kamaráde, nepůjdeš, z obou stran po tobě stříleli, tak jsem z té lodi zběhl. Chtěl jsem se dostat do Vídně k rodičům. Tak jsem se vydal napřed pěšky, kousek mě svezli hasiči, potom zase nějakej děda jel s kravkou a nakonec, myslím, že to bylo v Plevenu, mě za takový modrý námořnický rolák vzal strojvedoucí na vlak, který jel do Sofie. Tam jsem vysedl, dostal jsem se do Plovdivu. Přešel jsem hranice do Srbska v domnění, že půjdu podél Dunaje, ale byly tam samý skály, tak po Dunaji to nešlo. Po silnici, když jsem šel po cestě, tak jsem viděl německýho strážnýho, tak jsem si říkal, kamaráde, tudy to nepůjde taky. Tak jsem se vrátil do toho Plovdivu nazpátek. Když jsem přišel od těch srbských hranic, šel jsem k Dunaji, že se omyju, protože jsem byl zaprášený. A za chviličku se tam seskupilo hrozně moc lidí, co byli utečený z toho Srbska, a ty mysleli, že jim nesu nějaký nový zprávy, tak mě obklopili, tak jsme se tam dorozumívali rukama nohama. Pak se to rozestoupilo, došel tam plovdivský policista a sbalil mě.“

„Dobré dva měsíce jsme byli na té lodi, která nás kolem toho Norska odvedla, a nevěděli jsme, co bude. Nikdo nepočítal s tím, že by mohla vypuknout válka se Sovětským svazem. Počítali jsme s tím, že jsme tam nachystaní na obsazení, na Špicberky. Jenomže mezitím přišel ten 22. červenec a vypukla válka. Převezli nás autama do Petsama. Ten čas jsme v tom fjordu byli asi dva měsíce. Když vypukla válka se Sovětským svazem, tak jsme došli do Finska do Petsama. Před Petsamem je takový malý, no dlouhý asi šest kilometrů, ale úzký – asi 200 metrů má – poloostrůvek. Jmenovalo se to Liinahamari. Tam jsme stavěli baterie. Museli jsme jezdit na dřevo, protože to byla holá skála, jenom sem tam nějaká rostlinka. Tam jsme budovali baterie. Napřed se musely vystřílet dvoumetrový díry do skály a základ toho kanonu přišel zalít betonem. Byly to pevné kanony. Zůstal jsem tam tři zimy a dvě léta. Začaly nám vlasy padat, zuby padat a dva dostali polární šílenství, tak nás po třech letech odvedli zpět.“

„Došel jsem do Oděsy. Ve vojenském přístavu jsme překládali lodě. Potom jsme došli do takové továrny, kde se měla stavět továrna. Tam to bylo hrozné. Tam nebylo jídlo, tam nebylo dohromady nic, nebylo ani čím topit. U nádraží byl sklad dřeva a dva ruští vojáci s náma chodili to dřevo krást, aby bylo možné uvařit oběd. Ten se skládal ze třech čtyřech kousků řepy. Tam v té Oděse jsem prakticky zeštíhlel, snad na těch 30 kilo. Byl jsem kost a kůže.“

„Tím transportem jsem se dostal až do toho Motolu a tam jsem se dozvěděl, že Němce drželi, přestože se hlásili k české národnosti, ale Rakušáky že propouštěli. Tak jsem napsal dopis matce a ta se obrátila na vídeňskou, a dostala potvrzení, že jsem rakouský státní občan. Břeclavská maminka a strýc dojeli do Prahy, vyzvedli mě a odjeli jsme do Břeclavi a tam jsem teda zůstal. V Břeclavi jsem žádné problémy neměl, měl jsem tam jen české kamarády. Žádné problémy jsem neměl, akorát že jsem byl rakouský občan. Potom v roce 1947 jsem požádal o oproštění od rakouského občanství a dostal jsem domovskou obec Břeclav a československou národní příslušnost.“

„V roce 1922 matka onemocněla. Mně byly tenkrát tři měsíce a zůstal jsem sám. Ten rok 1921 byl ještě krutý. Nebylo zaměstnání. Tak on požádal matčinu matku, babičku, jestli by si mě nemohla na čas k sobě vzít. Matka pocházela ze 16 dětí, byla nejmladší. Když se to matčina sestra dozvěděla, že jdu k babičce, tak se rozhodla, protože už nemohla mít děti, že se o mě bude po tu dobu nemoci mé matky starat sama. Můj strýc, kterýmu jsem potom říkal ‚tatínku‘, pracoval na dráze coby topič. Sedl na vlak a jel do Vídně, tam mě zabalil do kožichu a odvezl mě do Břeclavi. Takže jsem byl rakouský občan, ale vyrůstal jsem na Břeclavsku.“

„Peníze jsem měl, protože když jsem zběhl z lodi, tak jsem si vzal kožený námořnický oblek. Pobral jsem hodně věcí, dokonce i vysílací stanici. Tu jsem zrovna ve Varně prodal. Takže jsem měl peněz dost. Žití bylo nijaký. Za opasek vojenský jsem třeba dostal celou pečenou husu. Peníze jsem měl, tak jsem chodil po tom Plovdivu. Jednou jsem šel do kina. Byla tam stráž. Asi hledali ty, co zběhli z bulharské armády. Já jsem papíry u sebe žádné neměl, tak mě zadrželi, byl jsem asi týden v Plovdivu v takové věži zavřený. Potom jsem přešel do Plevena do velké trestnice. Byli jsme na cimře tři. Jeden byl vrah, ten zabil celníka. Potom tam byl takový starý děda, protože zabil prase načerno. A já. Byla to taková dosti benevolentní věznice. Ráno nás všechny vypustili na zahradu, kde byla třeba bradla, hrazdy, tak jsme tam cvičili. Peníze jsme dali vojákovi, co nás hlídal, ten nám donesl třeba – hlavně jsme nakupovali ovoce. Tak jsme tam dost v takovém poklidu živořili až do doby, kdy Sověti obsadili celé to Rusko. Kdo byli političtí, tak ty pustili. Ale já jsem tam zůstal.“

„U odvodu byl ruský lékař. Nikdo ze Svobodovy armády tam nebyl. Ten mně říkal, poklepal mně po žebrách a říkal, že jsem nemocný. Zůstal jsem v tom oficírském táboře, a co čert nechtěl, chytl mě paratyf. Ležel jsem s tím paratyfem do konce války. S tím paratyfem jsme byli čtyři. Mezitím tam tři chlapi zemřeli. A ještě jeden Maďar, bylo vidět, že nemohl být voják, tak ten taky zemřel. Ruský voják měl skupinu zajatců a jeden mu z toho utekl. A aby měl ten počet, tak sebral toho kluka v Budapešti, zařadil ho, a tak se dostal až sem do našeho tábora. Pak tam byl plicní doktor někde z Tater, ale jméno si už nepamatuju. Ležel jsem, pořád jsem nepřibíral, doktorka se tomu divila. Stravu jsem sice měl lepší, ale z té nemoci jsem se nemohl dostat. Až doktor dostal spásný nápad. Přišla tam skupinka zajatců, tak on za jeden chleba sehnal chlapa, kterej mi daroval krev. Tak po té transfúzi krve jsem se rychle spravil.“