„No jaká tady byla atmosféra? Teď se před děckama říká všechno, tenkrát se neříkalo nic, to bylo takové tajemné... ale já vím, že když jsem se dostala sem, tak manželův otec byl za okupace starostou a pár lidí, kteří neplnili dodávky, tak Němci si na ně posvítili a udělali u nich kontrolu a běda, kdyby u nich našli na černo slepici nebo prase, a když došla kontrola, tak starosta se na ně podíval a taky na policajta a policajt pak jezdil po vesnici a varoval lidi, a když sem došlo gestapo, tak se starosty zeptali, kolik je tady komunistů, a on na to, že tady není žádný komunista, a oni na něj, jestli za to ručí hlavou, a on, že ano... a komunistů tady bylo strašně moc, ale to byli dobří lidé.“
„Tak náš tatínek poschovával, co mohl, ale potom jsme bývali ve sklepě, kde jsme měli brambory a řepu, ale jednou, 14. března, se otevřel sklep a se samopalem Rus, a jestli tam není Němec, a my jsme řekli, že ne, ale on s bajonetem chodil po baráku a všechno prohledával, ale už bylo deset hodin, když další ruský voják přišel s německým vojákem s puškou do kuchyně, bylo mu asi osmnáct let, s velikýma modrýma očima, slzy mu tekly a ten Rus mu strkal bajonet do pusy a na něm kus černého špeku a ten chlapec nemohl a on si myslel, že má hlad, ale chudák nic, a tak jsem se s ním bavila a on říkal, já jsem jediný syn, tatínek padl ve válce a maminka žije sama, a také mně dal adresu, abych jí napsala, že je zajatý, a tak jsem tam i napsala, ale nevím, jestli to tam nebylo vybombardované, tak nevím, jestli to tam maminka dostala, nebo ne.“
„To mně bylo patnáct let a já si pamatuju, že padla bomba před farou a zabilo to faráře a Rumuny a my jsme bývali hodně dole a se sestrou jsme si říkaly, že se tam půjdeme podívat, ale tatínek nám to zakázal, ale my jsme se tam stejně vypravily a viděly jsme v zemi velkou díru a místo hlavy měl farář jen papír, protože mu ten šrapnel, ty střepiny, úplně rozbily hlavu, tož to byly takové dozvuky války.“
Milada Filipovičová, rozená Helešicová, se narodila 13. října 1929 v Moravské Nové Vsi. Měla tři sourozence. Když jí bylo sedm let, zemřela jim matka a otec si brzy našel novou manželku, která byla velmi pracovitá, ale k nevlastním dětem byla tvrdá. Měla ve škole výborné výsledky, ale nevlastní matka jí nedovolila odejít na střední školu; všichni sourozenci museli pracovat v hospodářství. Po skončení druhé světové války se pamětnice vdala a se svým mužem měla pět dětí. V padesátých letech byli Filipovičovi nuceni odevzdat majetek JZD a sami v JZD pracovat. Nabízený vstup do KSČ odmítli a dál chodili do kostela, i když kvůli tomu měly děti špatné posudky ve škole. Synové Jiří a Mirek v 80. letech emigrovali do Kanady. Rodiče o úmyslu svých dětí nevěděli a o jejich odchodu za hranice se dozvěděli až od příslušníků StB. Ostatní sourozenci nemohli studovat a museli odejít na učební obory. Po revoluci se syn Mirek vrátil z Kanady a žije ve společné domácnosti s matkou. Manžel pamětnice zemřel několik let po revoluci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
