Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Filipovičová, roz. Helešicová (* 1929)

Víra mě držela nad vodou

  • narodila se 13. října 1929 v Moravské Nové Vsi

  • když jí bylo sedm let, zemřela jí matka

  • nevlastní matka jí nedovolila studovat

  • zažila bombardování na konci války a osvobození sovětskou armádou

  • vdala se, s manželem měli pět dětí

  • jejich hospodářství se stalo součástí JZD, ve kterém museli pracovat

  • odmítli vstup do KSČ a chodili do kostela, děti proto měly špatné posudky

  • syn Jiří emigroval v roce 1986 do Kanady, o rok později odešel do zahraničí i syn Mirek

  • mladší sourozenci pak nesměli studovat a rodinu vyslýchala StB

Dětství na vesnici a smrt matky

„Vzpomínám si na své dětství velmi živě, sice už jsem hodně stará, ale na své dětství zapomenout nemůžu,“ říká rodačka z Moravské Nové Vsi Milada Filipovičová. „V rodině jsme se měli všichni moc rádi, vlastnili jsme malé hospodářství. Nic velkého to nebylo, měli jsme jednoho koně a tři krávy, ale na pole jsme se sourozenci a s rodiči museli chodit každý den.“

Její tatínek František Helešic pocházel z osmi dětí a maminka Marie Frídková měla kolem sebe také početnou rodinu. S tatínkem Františkem se jim narodily tři děti, ale maminka záhy zemřela. Bylo to v době, kdy byly děti malé a Miladě bylo teprve sedm let. Otec byl zoufalý a smutek dlouho nedržel, bylo mu jasné, že se o celé hospodářství a o děti nedokáže postarat sám, a tak hledal nějakou ženu, která by se rodiny ujala. Známí ze vsi mu dohodili svobodnou ženu, která se hned nastěhovala do jejich domu v Moravské Nové Vsi. Byla velmi pracovitá, ale mnoho lásky od ní děti nedostávaly a neměly ji příliš rády. 

Milada Filipovičová prospívala ve škole se samými jedničkami a jejím snem nebyla tvrdá dřina na poli – toužila po vzdělání. Přihlásila se proto na obchodní akademii. Přijali ji, ale otcova nová žena jí studium zakázala se slovy, že ona na ni dřít nebude a že má rychle zapomenout na to, že by šla studovat, a ať se okamžitě vrátí na pole. Pamětnice se s tímto odmítnutím nikdy nevyrovnala a dodnes se jí při vzpomínce na to, že mohla jít v mládí studovat, hrnou slzy do očí. A tak ona i její sourozenci museli chodit na pole, sbírat okurky, okopávat vinohrad, do lesa sbírat dřevo a měli pořád dost práce. Po celý rok děti čekala velká dřina, brzké ranní vstávání a neustálé pobízení do práce od náhradní matky.

Válečná léta

„Za Hitlera jsem chodila do školy, kde jsme měli denně němčinu. A díky tomu dodnes velmi dobře všemu rozumím. Občas jsem za války poslouchala, co si říkají mezi sebou gestapáci. Ale jak jsme s holkama viděly, že k nám nějaký pochoduje, už jsme rychle utíkaly na druhý chodník.“ Gestapáci totiž měli v Moravské Nové Vsi ústředí.

Za druhé světové války byl v Moravské Nové Vsi starostou obce Karel Filipovič. Byl to otec budoucího manžela pamětnice a byl velmi oblíbený. Za války se snažil místním pomáhat a držel s nimi. Například, když v době okupace nastal problém s plněním dodávek, tak Němci provedli v celé vesnici hloubkovou kontrolu. Kdyby u někoho z místních objevili slepici nebo prase, tak by nevyvázli živí. Jakmile se starosta dozvěděl, že se k něčemu podobnému schyluje, sedl na kolo a objel celou vesnici. Jezdil od domu k domu a varoval lidi, aby si dali pozor, že přijedou Němci a budou jim kontrolovat hospodářství. „A jednou, když se v Moravské objevilo gestapo, tak si milého Karla zavolali na kobereček. On si myslel, že to bude asi kvůli těm dodávkám, ale gestapáci na něj spustili, kdo prý patří ve vesnici ke komunistům a kolik jich tady je. Kroutil nechápavě hlavou, že vůbec o ničem neví a že nechápe, proč se ho na to ptají. Přitom moc dobře věděl, že komunistů v Moravské bylo plno. Zaručil se na gestapu vlastní hlavou, ale stejně mu to nepomohlo.“ 

Jednoho dne na dveře starostova domu zaklepalo gestapo a zatkli ho. Podezřívali ho, že se stýká s partyzány. Za války jich v Moravské Nové Vsi bylo hodně a starosta to moc dobře věděl. Ale musel se tvářit, že o ničem nemá nejmenší potuchy. Když se jeho manželka dozvěděla, že ho Němci zavřeli, psychicky se zhroutila a druhý den dostala infarkt. Nakonec Karla Filipoviče pustili, nic se od něj nedozvěděli, ale jeho svoboda byla vykoupena smrtí manželky.

Ruské vojsko

Že se blíží konec války, bylo znát především kvůli intenzivní střelbě z okolí. Ta se stále blížila. Poté do vesnice vtrhli Rusové a zavládlo velké nadšení. Rusové rodině Milady Filipovičové sebrali koně a ta od nich na oplátku dostala lahev vodky. Na rozdíl od Němců, kteří nepili, Rusům za pasem cinkal plechový hrnek na vodku a pořád něco popíjeli. „Nikdy nezapomenu na to, jak jsme byli všichni schovaní ve sklepě, myslím, že to bylo v polovině března, a najednou se ten sklep otevřel a vtrhnul do něj takový uřvaný Rus a prý, jestli u nás v domě neschováváme nějakého Němce. My jsme samozřejmě kroutili hlavou, ale on nás odstrčil, chodil po domě, všechno prohlížel a pak zmizel. Vrátil se až večer a nepřišel sám. Vlekl za sebou takového mladého kluka, blonďáka s modrýma očima. Byl to Němec, kterého našli schovaného ve stohu slámy za stodolou. Chlapec se strašně bál, tekly mu slzy a ten ruský voják se nad ním slitoval a napichoval mu na špičku bajonetu kusy špeku a strkal mu to do pusy. Ten Němec byl tak zničený, že ani nemohl jíst. My jsme v té kuchyni seděli s ním a on se na mě pořád obracel a vyprávěl mi, že je jediný syn, že všichni z rodiny padli ve válce a žije už jenom jeho matka. Prosil mě, abych jí napsala a řekla jí, že je naživu. Udělala jsem to, protože mi ho bylo moc líto, ale jestli se spolu někdy setkali, to jsem se už nikdy nedozvěděla.“

Na konci války spadlo do vesnice několik bomb a několik obyvatel přitom přišlo o život. „A největší pohroma byla, když vybombardovali kostel. Bomba padla přesně před faru a zabila faráře a několik ministrantů. My jsme byli zvědaví, když jsme zaslechli obrovský výbuch. Sestra mě začala pobízet, ať se rychle oblékneme a že se půjdeme podívat, co se stalo. Otec nás nechtěl pustit. Ale bylo mu to málo platné. Běžely jsme k faře a viděly, jak tam leží kněz a kolem něj ministranti. Kněz už neměl hlavu, ležel natažený před kostelem a místo hlavy měl noviny.“ Tak vypadaly dozvuky války v Moravské Nové Vsi.

Válka skončila a nastoupil tuhý komunismus

Rodina se po válce zase rozhodla věnovat hospodářství. Pamětnice se vdala za souseda z druhé strany vesnice a postupem času se jim narodilo pět dětí. V té době začala nechvalně známá padesátá léta a hodně lidí ze vsi převlékalo kabáty, aby se měli dobře, a vstupovali do komunistické strany. Také rodině Filipovičových bylo navrhnuto, aby následovala stranu, ale oni to odmítli. A když nastala kolektivizace zemědělství a museli odevzdat do JZD veškerý majetek, nenávist vůči komunistům ještě zesílila. „My jsme museli do JZD odevzdat úplně všechno a můj muž to nesl těžce. Pořád se chtěl s někým prát a já jsem si myslela, že ho asi brzy zavřou. Oni mu sebrali i ty jeho oblíbené chomouty na koně. Leštil si je každý večer, a najednou byly pryč. Můj muž si tehdy myslel, že to snad nepřežije. Nejhorší ale bylo, že se mstili i našim dětem a ty dostávaly špatné posudky.“ 

Rodina záhy pochopila, že stavět se na odpor nemá smysl, a tak si dál žila svůj život, ale Milada Filipovičová musela obstarávat výchovu pěti dětí, a jakmile trochu povyrostly, dostala příkaz nastoupit do místního JZD. Celý život, celkem čtyřiadvacet let, pracovala v kravíně jako dojička a vstávala ve tři hodiny ráno. Když se vrátila domů, čekala ji druhá směna, výchova dětí. Její muž byl zpočátku také zaměstnán v JZD, ale protože to nemohl psychicky vydržet, raději si našel zaměstnání v nedaleké Břeclavi, v kotelně v Gumotexu.

Manžel komunisty nenáviděl

Když manželovi v JZD sebrali koně, tak na celou vesnici křičel, že určitě někoho zabije, on byl strašně prudký. Jakmile se to dozvěděl předseda KSČ, zamířil za ním a že prý ho srovná, ale můj muž řval jako lev, popadl vidle a hrozil mu, že ho zapíchne. Ten se otočil na podpatku a rychle vzal zpátečku. Tehdy jsem si myslela, že ho vážně zavřou, ale protože já jsem byla větší taktik, tak jsem ten incident šla žehlit na ústředí a naštěstí ho jenom pokárali.“ 

Do svých třiapadesáti let pracovala Milada Filipovičová v kravíně a poté ještě chodila dvanáct let uklízet, protože se rodině nedostávalo peněz. Prvorozený syn Jiří díky výborným výsledkům ve škole zamířil na studia do Ostravy. Komunistům byl ale trnem v oku a několikrát do školy volali a ptali se, jak je možné, že se tam dostal, když má tak špatný kádrový posudek. Ne všichni ale byli zbabělí a někdo ze školy jim tehdy řekl, že je to nezajímá a že je pro ně důležité, co má v hlavě. Druhý syn Mirek zamířil také na vysokou školu, a to do Brna.

Rozhodnutí emigrovat

Oba synové pochopili, že sice vysokou školu dostudují, ale perspektivu nemají žádnou. Aniž o tom rodiče nebo někdo ze sourozenců věděli, Jiří se rozhodl, že emigruje. Vybral si Rakousko. Bylo to v roce 1986 a rodina Filipovičových se to dozvěděla jako poslední ve chvíli, kdy jim na dveře domu zabušila StB a začala se vyptávat, kde mají syna. Milada Filipovičová nevěřila, že syn emigroval, a považovala to za hloupý vtip, ale StB věděla přesně, kde je. „Jirka nám pak vyprávěl, že si objednal zájezd v Brně a chtěl odjet do Itálie. Pak to vzal přes Rakousko. Vůbec nic si s sebou nevzal a nám neřekl ani slovo. Na naše vrata začali bušit nějací chlapi v koženém obleku a prý, kde máte syna!“ 

Pamětnice měla o Jiřího strach, protože v televizi se vysílala komunistická propaganda, že emigranti se mají na Západě špatně, že spí pod mostem, nemají co jíst a platí tam za největší chudáky. Jaké bylo její překvapení, když se jí syn ozval s tím, že ve světě je krásně a že už se nikdy nevrátí.

Neuplynul ani rok a emigraci si zvolil také jejich druhý syn Miroslav. Scénář se znovu opakoval. Rodina nic nevěděla, ale díky StB a výslechům jim bylo jasné, že i Mirek utekl za hranice. „Vyprávěl nám, že jel autobusem na zájezd do Vídně, a když přijeli na místo, poručil řidiči, aby mu vyndal kufr. Ten už tušil, co se chystá, a odmítl to, ale Mirek zvýšil hlas a přinutil ho k tomu. Jakmile kufr dostal, popadl ho a úprkem se hnal pryč z nádraží. Měl strašný strach. Našel si práci u jedněch Rakušanů, a protože byl zvyklý pracovat doma na poli, tak si se vším věděl rady a oni z něj byli nadšení. Dokonce pak na pole pouštěli i jejich dceru a moc si přáli, aby tam zůstal, ale on chtěl do Kanady. Tak jako jeho bratr.“ V Moravské Nové Vsi se mezitím vykládalo, že kluk je chudák a že v Rakousku okopává řepu. 

Sourozenci se na vysokou školu nedostali

Poté, co kluci utekli, tak jsem chodila na kriminálku do Břeclavi, ale ničeho a nikoho jsem se nebála. A když nám zavolali z Kanady, že se mají dobře, tak už jsem byla klidná.“ Nicméně s emigrací synů se rodina dlouho nemohla smířit. Ostatní děti se už na žádnou vysokou školu nedostaly a skončily na učňovských oborech. Rodina byla odposlouchávána a dostat se za příbuznými na Západ byl problém. V práci si kolegové mysleli, že se mají dobře, protože jim posílají dolary. Milada Filipovičová však trpěla častými migrénami a prodělala rakovinu. Ale jak sama říká, jen díky víře všechno překonala. „Já jsem byla tak moc věřící, že bych nikdy z republiky neutekla, ale můj muž byl na víru pohodlný.“ Manžel František zemřel několik let po revoluci, ale ještě se stihl podívat, jaký život vedou jeho synové v Kanadě. Jiří stále pracuje v projekční kanceláři v Kanadě a Mirek se vrátil do Moravské Nové Vsi, kde žije ve společné domácnosti s matkou Miladou Filipovičovou.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lucie Hostačná)