PhDr. Jan Vodňanský

„Já jsem pak tedy rovnou nastartoval – ještě v uniformě – k přijímacím zkouškám na filozofickou fakultu. Při těch ústních tam seděl v čele profesor Milan Machovec – musel mě oslovovat před těmi ostatními slavnými filozofy ‚soudruhu inženýre‘. Hrabal se v těch papírech a povídá: ‚Vám je teď šestadvacet, vy byste měl zakládat rodinu a budovat družstevní byt, a vy chcete k nám? Na denní studium? Nepřipadá vám to divné?‘ A já jsem se na něj podíval tím ostrým pohledem tankisty a odpověděl jsem: ‚Co si představujete pod pojmem divné?‘ To se Milanovi – později jsme se skamarádili – asi nikdy předtím nestalo, tak se na mě podíval ve smyslu ‚máte tady šílence, dělejte si s ním, co chcete‘, odešel ven, já jsem byl zkoušen, obstál jsem v té palbě otázek těch slavných Kosíků a Michňáků. Pak on se vrátil, mě poslali za dveře, a když mě pak pozvali zase dovnitř, tak už byl jinak naladěn. Řekli mu, že mě berou, a on takovým laskavým hlasem psychiatra říkal: ‚Víte, soudruhu inženýre, tady píšete, že se hodláte živit jako externí spolupracovník rozhlasu, tak nemusíte trvat na té formě denního studia. Na ty všechny přednášky můžete chodit, ale musel byste taky na tělocvik, cvičit spartakiádu a tak.‘ Tak jsem nakonec přistoupil na to studium externí.“

„Petr byl víceméně vážný člověk, a když mi volal, tak říkal takovým naprosto věcným tónem: ‚Víte, pan Šrut mi dal jeden váš text, ten o Jagovi a Desdemoně, a to já zhudebním a prodám!‘ Takže já jsem si vytvořil představu dvoumetrového producenta s býčí šíjí, který občas něco složí, ale hlavně ty skladby prodává. A asi po půl roce telefonování jsme si dali osobní schůzku před Klášterní vinárnou u Národního divadla. Byl hezký letní večer a já tam šel na tu schůzku a vyhlížel toho producenta, co nakonec možná prodá i mě, a pořád nikdo nešel. A čas plynul, dvojice proudily okolo, a najednou jsem si všiml, že tam postává takový malý vojáček, ne moc vesele se tvářící, a tak jsem si dodal odvahy a zeptal se ho, jestli se náhodou nejmenuje Petr Skoumal. A byl to on.“

„Pět hodin to takhle jelo, že oni mi četli z těch udání, co se jim tam hromadily. Takže mi třeba četli, že jsem vyzýval v Činoherním klubu dvě stě tisíc sovětských psů, aby vyběhli do ulic a rozsápali své pány. A mě to pobavilo, protože to bylo hezky zkomponované z toho, co jsem skutečně říkal o psychokynologii. Tehdy byly na obchodech takové cedulky jako ‚do prodejny nesmíme‘ s obrázkem psa a tak. A já jsem říkal, že psychologie je vlastně část kynologie a že psychologie je svým způsobem věda o psech a tak. A teď jsem si stoupnul a předváděl jim, jak ten komentář skutečně zněl, a nebylo tam ani slovo o sovětských psech. A teď bylo zajímavé, jak to měl někdo vedle na odposlechu, nějaký vyšší šéf, a ten tam nečekaně uprostřed toho mého komentáře vstoupil a říká: ‚Proč stojí?!‘“