Jarmila Patočková

* 1922

  • „V té Nemocenské pojišťovně jsem byla. My jsme si tam zamykali, tak to bylo zamčené, tak tam zazvonili a já jsem šla otevřít a byli tam dva v koženém kabátě a německy začali, že hledají pana Tesaře. Tak jsem jim německy řekla, že tam není, že je o poschodí výš, tak oni tam šli. Ale měli oba kožené kabáty, německy mluvili a hledali pana Tesaře a ten je určitě v něčem zapojený. Tak jsem běžela ke svému stolu a zavolala jsem mu a povídám: ‚Pane Tesař, hledají vás dva muži, jsou v kožených kabátech a mluví německy.‘ On položil telefon a říkal, že jak jsem to řekla, vyndal klíče z kapsy, aby je neměl u sebe, a už tam byli a už jsme je viděli, jak ho odvedli. Tak ho zatkli, ale po válce se vrátil.“

  • „Škola tam byla postavená nová, ta škola v Mukačevě. První třída byla dobře obsazená, čím byly třídy výš, tím bylo dětí méně, protože tam se přistěhovali mladí lidé, tak měli malé děti. Teprve s postupem doby přibývaly děti. (Tam chodily jenom české děti?) Jenom české. (Nemohly tam chodit třeba děti Rusínů?) Kdo by tam chodil... Rusínské by nerozuměly. Ale chodily s námi do třídy asi tři nebo čtyři děti židovské. Ty tam chodily, to říkali, že jejich rodiče tam mají obchody a že je posílají do školy české. Oni tam měli Židé vlastní školy, ale aby se naučili dobře česky, protože viděli v těch Češích zákazníky budoucí. To si pamatuji, že ty děti, když seděly ve škole a byla sobota, tak ony seděly takhle, celé dopoledne seděly. Protože ony měly zákaz v sobotu něco dělat. Tak oni je poslali do školy, aby neměli nepříjemnosti, že je neposílají v sobotu do školy, tak děti tam šly, ale rukou nehnuly.“

  • „Když byl první nálet, tak jsme nešli nikam. To jsem byla v Nemocenské pojišťovně u náměstí. Pak byl zase, tedy jen houkání bylo, ale ten vedoucí říkal – nás tam bylo asi dvanáct – tak říkal: ‚Dneska půjdeme do krytu.‘ Ale my jsme říkali: ‚Nepůjdeme.‘ To bylo do pivovaru, do sklepa. On říkal: ‚Aspoň jednou tam musíte jít, abyste věděli, kde to je.' Tak jsme šli, neradi, že musíme, a docházíme k pivovaru a už to začalo na Zálabí padat, bomby. Tak jsme tam vlítli do sklepa a bylo nás tam plno. Když byl pak odhoukaný konec, bylo slyšet, jak padají bomby, tak někdo říkal, že u vodárny spadly. Tak jsem mazala domů a u vodárny opravdu dvě jámy byly, ale na poli, nebylo to v těch domech, kde jsem bydlela, kde byla moje maminka s tatínkem. Jinak jsme utíkali do Štítar, jednou v noci jsme šly s maminkou, tatínek nebyl doma. S maminkou jsme měly takový kufřík, který jsme nesly, a měly jsme tam všelijaké věci a šly jsme v noci s tím kufrem ke Štítarům do úvozu a tam jsme byly, než přehoukali. Něco padalo tenkrát taky na Zálabí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kolín, 23.10.2014

    (audio)
    délka: 01:29:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Místa svého dětství jsem už nenavštívila

Jarmila Patočková 2014
Jarmila Patočková 2014
zdroj: foto A. Jelínková

Jarmila Patočková, rozená Peřinová, se narodila 16. září 1922 v Neustupově, okres Benešov. Její otec, bývalý legionář, pracoval jako úředník Pozemkového úřadu ve Svaljavě, později v Mukačevu na Podkarpatské Rusi. Zde rodina Peřinových žila až do roku 1932. Jarmila Patočková chodila do české školy v Mukačevu a do Sokola a s rodinou se účastnila českého společenského života na Podkarpatské Rusi. Poté se vrátili do Československa, žili v Havlíčkově Brodě a od roku 1934 v Kolíně. Na konci třicátých let strávila několik týdnů v německé rodině v Králíkách, kde byla svědkem budování příhraničního opevnění. Její otec byl na začátku války jako bývalý legionář předčasně penzionován. Jarmila Patočková absolvovala Obchodní akademii v Kolíně a nastoupila jako úřednice Nemocenské pojišťovny. Na konci války zažila čtyři letecké nálety spojeneckých letadel na Kolín-Zálabí. Vdala se a založila rodinu, pracovala jako úřednice v pojišťovně a na odboru sociálního zabezpečení. Jarmila Patočková žije déle než osmdesát let v Kolíně a její celoživotní zálibou je turistika.