Jarmila Patočková

„Škola tam byla postavená nová, ta škola v Mukačevě. První třída byla dobře obsazená, čím byly třídy výš, tím bylo dětí méně, protože tam se přistěhovali mladí lidé, tak měli malé děti. Teprve s postupem doby přibývaly děti. (Tam chodily jenom české děti?) Jenom české. (Nemohly tam chodit třeba děti Rusínů?) Kdo by tam chodil... Rusínské by nerozuměly. Ale chodily s námi do třídy asi tři nebo čtyři děti židovské. Ty tam chodily, to říkali, že jejich rodiče tam mají obchody a že je posílají do školy české. Oni tam měli Židé vlastní školy, ale aby se naučili dobře česky, protože viděli v těch Češích zákazníky budoucí. To si pamatuji, že ty děti, když seděly ve škole a byla sobota, tak ony seděly takhle, celé dopoledne seděly. Protože ony měly zákaz v sobotu něco dělat. Tak oni je poslali do školy, aby neměli nepříjemnosti, že je neposílají v sobotu do školy, tak děti tam šly, ale rukou nehnuly.“

„Když byl první nálet, tak jsme nešli nikam. To jsem byla v Nemocenské pojišťovně u náměstí. Pak byl zase, tedy jen houkání bylo, ale ten vedoucí říkal – nás tam bylo asi dvanáct – tak říkal: ‚Dneska půjdeme do krytu.‘ Ale my jsme říkali: ‚Nepůjdeme.‘ To bylo do pivovaru, do sklepa. On říkal: ‚Aspoň jednou tam musíte jít, abyste věděli, kde to je.' Tak jsme šli, neradi, že musíme, a docházíme k pivovaru a už to začalo na Zálabí padat, bomby. Tak jsme tam vlítli do sklepa a bylo nás tam plno. Když byl pak odhoukaný konec, bylo slyšet, jak padají bomby, tak někdo říkal, že u vodárny spadly. Tak jsem mazala domů a u vodárny opravdu dvě jámy byly, ale na poli, nebylo to v těch domech, kde jsem bydlela, kde byla moje maminka s tatínkem. Jinak jsme utíkali do Štítar, jednou v noci jsme šly s maminkou, tatínek nebyl doma. S maminkou jsme měly takový kufřík, který jsme nesly, a měly jsme tam všelijaké věci a šly jsme v noci s tím kufrem ke Štítarům do úvozu a tam jsme byly, než přehoukali. Něco padalo tenkrát taky na Zálabí.“