Miroslav Tomek

„Hned jak skončilo bombardování, tak jsme je pomáhali vyprostit z vybombardovaného domu. Někdy jsme našli mrtvoly. Děti tam třeba zemřely. Jednou nás volali na vodovodní šachtu. Kopali jsme, aby ji mohli opravit. Vtom k nám přišla paní z baráku, který hořel, jestli bysme jí nepomohli vynést fotografický automat. Náš velitel to zakázal. Říkal, že u něj zahynulo už dost lidí. Z toho hořícího domu totiž padaly trámy. Všude jsme víceméně dělali pomocné práce a po bombardování jsme také pomáhali hasit.“

„Tam jsem zažil takovou příhodu, bylo tam několik opuštěných vilek se zahradami. A já jsem viděl, že na zahradách je napadané ovoce. Jak jsem měl volno, tak jsem nasbíral do blůzy asi dvě kila jablek. To jsem ale neměl dělat, jelikož byla vyhláška, že zásahy do poškozených domů budou trestány smrtí. A když jsem šel zpátky, byl tam můj velitel, který měl vedle sebe odloženou pistoli. S ním tam byl také jeden německý voják, který s námi pracoval. Můj velitel mě údajně chtěl zastřelit, plundrování Německa se trestalo smrtí. Ale ten německý voják mu přikryl pistoli a zachránil mě.“

„Nejhorší to bylo 22. listopadu, kdy do naší světnice ráno přišel velitel a vzal několik studentů na nějakou akci. Splnili jsme ji, a jak jsme se odpoledne vrátili, tak bylo nějaké nebezpečí a povolali se další kamarádi na nějakou další velikou akci v Berlíně. Přišel poplach a všichni se dostali do krytu. Bylo jich asi dvacet pět. Prožili tam bombardování. S Čechy tam byli dva němečtí sourozenci, a jak byl konec bombardování a zjistili, že dům hoří, tak spolu začali organizovat vyprošťovací práce. Naši zkraje pomáhali odstraňovat balvany a cihly. Detaily vím od mých dvou kamarádů, kteří se zachránili. S těma Němcema se dostali ven a pak ten strop znovu propadl. Jednadvacet lidí tam zemřelo, uhořeli. My jsme tam asi za dva dny přišli a viděli jsme vytažený mrtvoly. Byly vytažený u chodníku. Bylo jich tam asi jednadvacet, ohořelý, že jsme je ani nepoznali. Dělali jsme takovou menší tryznu.“

„Jednou jsme měli službu, a to se stal náš nejhorší případ. My jsme šli dopoledne dobrovolně na akci a někteří kluci, kteří odmítli jít ráno, museli jít odpoledne. Byli tam až do večera, někde u policejní strážnice, a přitom přišel velký nálet. Těch patnáct kluků se ukrylo v krytu, ale stalo se, že dům, pod kterým kryt ležel, byl zasažen. Zjistili, že se z krytu nedá dostat, tak si chvíli povídali a asi kolem osmé hodiny si uvědomili, že dům nad nimi hoří.“

„Potkali jsme se tam se sovětskými zajatci. Věděli jsme, že jsou to chudáci. Mladí kluci. My jsme jim dávali chleba, aby na tom byli trochu lépe. Oni měli žrádlo všelijaké. A my jsme měli jídlo dost slušné. Hlad jsme neměli. V žoldu jsme dostávali peníze na cigarety a na zákusky.“