Jiřina Hloušková

* 1921

  • „Tatínek kšeftoval s uhlím a někdo ho udal. Vidím to jak dneska, jak se do Frenštátu přihnali Němci. Maminka přišla z města: ,Tátu zavřeli!‘ Říkám: ,Ježíši Kriste, proč?‘ Matka odpovídá: ,To nevím.‘ Týden byl zavřený a pak ho pustili, protože mu nic nedokázali. Přišel domů a hospodařili jsme dál. Němčouři, na ty mám vzpomínky! Jak přišli, tak se muselo všechno odevzdávat. Chodili rekvírovat. Chodili po chalupách a kontrolovali, kdo má kolik obilí. Vždycky šli, změřili, přidělili a ostatní se muselo odevzdávat. Přišli k nám a my jsme měli velký krásný obraz prezidenta Masaryka. Ten Němec přišel do izby a ohlídal, jak tam žijeme, a potom se díval a ptal se, jestli je to ‚Grossvater‘. Tatínek řekl, že jo. Ale hned potom ten obraz sundal, protože kdyby na to přišli, tak by za to tatínka zastřelili.“

  • „Dělala jsem ve Vítkovicích a jela jsem domů. Pracovalo se do deseti hodin a pak se čekalo do jedenácti, než jel vlak do Frenštátu. Jeli jsme a v Lískovci oběsili dva lidi z Benešova. Něco vyvedli, ale celkem nevinní lidi, řekla bych. Ale Němci to dělali. Pověsili je mezi Místkem a Lískovcem a my jsme museli v noci ve dvanáct hodin vystoupit, chytili jsme se za ruky a museli jsme jít kolem nich a dívat se na ně. Byli pověšení a svítilo tam jenom takové mžikadlo. Němci nás tím chtěli zastrašit.“

  • „S Rosťou jsme chodili agitovat pro JZD. Chodili jsme po tých chalupách. Někdo s tím souhlasil, někdo byl takový. Každý byl jinačí. Přišli jsme k Hejdům. Byli to opravdoví chudáci a ještě měli takú starú babičku, též chuděru. Rosťa jim to tam vysvětloval, jaké to bude a co to bude obnášet. Oni poslouchali, jaké to bude. Jak jsme už odcházeli, jak už jim to všecko vysvětlil, tak ta babička před ním klekla a řekla: ,Pane učiteli, vy jste takový dobrý člověk. Nežeňte toho mojho do větší nouze, než je.‘ Já jsem utekla. Povídala jsem, že mě už nikam nedostane. Že už nikam za Boha nepůjdu. On mi to začal vysvětlovat, že to bude dobré. A fakt. Lidi z družstva se měli strašně dobře. Pak ten Hejda dělal předsedu družstva. Přišel za mnou a ještě mi děkoval. Říkám, ta doba byla hrozná.“

  • „My jsme zkusili hrozně moc. Třeba v těch Vítkovicích to zasypalo kryt, kde se schovávali lidi. Já, moje kamarádka a náš mistr jsme se zachránili, jináč všichni lidi z dílny tam padli. Spadla tam bomba a ten kryt to zasypalo. Nálety bývaly kolem jedenácté hodiny a my jsme byli ze začátku rádi. Nálet – tak jsme se zvedli a šli jsme do ulice, kde byly domky a za nimi louka a prostranství. To víte, ten nálet chvilku trval, tak jsme si sedli a dívali se, jak ty letadla lítají. A naráz začaly padat domy! Synka, co nám vozil materiál, toho to tam zabilo a já a ještě nějaká kamarádka jsme utekly do krytu. Tenkrát zničehonic začala ta letadla bombardovat. To bylo poprvé. My jsme seděly pod takovým plotem a tam byl kryt, tak jsme utekly, ale ten synek tam zůstal a toho to zabilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Opava, 16.07.2014

    (audio)
    délka: 02:51:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já vím, co je opravdový hlad, proto si dneska všeho vážím

Jiřina Hloušková
Jiřina Hloušková
zdroj: archiv pamětnice

Jiřina Hloušková se narodila 18. dubna 1921 v Horní Bečvě. Rodiče byli chudí a její dětství je spojeno s hladem a tvrdou prací. Před válkou se seznámila s místním německým mladíkem. Za války bojoval na východní frontě. V roce 1942 byla nuceně nasazena do zbrojní továrny v Berlíně a následně do továrny na punčochy v Drážďanech. Kvůli těžké nemoci matky jí byl v roce 1943 umožněn návrat domů a až do konce války pracovala ve Vítkovických železárnách, kde 29. srpna 1944 zažila spojenecké bombardování. Když válka skončila, pamětnice ukončila vztah s německým mladíkem. Po válce se přestěhovala do původně německé obce Svobodné Heřmanice, kde se seznámila s místním učitelem, jinak též válečným vězněm a jáhnem Československé církve husitské Rostislavem Hlouškem. V roce 1948 se vzali a oba vstoupili do KSČ. V době kolektivizace venkova někdy chodili společně agitovat pro vznik jednotných zemědělských družstev. Pamětnice dnes žije v Opavě.