Hanuš Kotek

* 1920  †︎ 2002

  • „Válka není k ničemu dobrá, válka je vždycky špatná a vždycky zlá, pro všechny. Zastřelit člověka, to mně nejvíc vadí při těch dnešních produkcích v televizi, že oni lžou těm lidem, předstíraj, že ta válka je šikovnost nebo hbitost, to vůbec není pravda, to je vše náhoda. Válka je nuda, odporná dlouhá nuda, že nevíte, co bude zítra, když dostanete polívku, tak ji nemůžete sníst, protože je horká, kolona se rozjíždí, pak ji nedostanete, máte hlad... Všecko je to jiný, než by to mělo být. A to, že si někdo myslí, že proběhne kulometnou palbou, to je lež, to je hrubá lež, to je vražedná lež, protože to těm lidem namlouvaj, a ono to vůbec není tak. Nikdo neproběhne rychlopalný kulometný výstřely, to prostě neexistuje, to ho musí zasáhnout, když ho to zasáhne, to není žádná sranda, to není jako škrábnutí kudlou, to je všecko nebezpečná lež.“

  • „Atmosféra byla strašná. Ta atmosféra byla taková, že jsem se zhrozil, ti lidi byli tak zlí na sebe, tak závistiví, že já jsem nevycházel z údivu. My, když jsme přijížděli, my jsme měli ty pytle vojenský, tam jsme měli plno amerických cigaret, my jsme to rozházeli mezi lidi, aby si zakouřili. Potom, když jsme něco chtěli, tu nejmenší maličkost, tak bez cigarety nic. No tak to jsem byl velmi zklamanej.“

  • „Jelikož můj otec byl zastáncem, kolik jazyků ovládáš, tolikrát jsi člověkem, tak jsem chodil do německých škol, mám německý vzdělání. Vyrůstal jsem mezi Němci prakticky jako Němec. Vůbec mně nedocházelo, že jsem něco jinýho, prostě jsem mezi nima žil a žilo se nám dobře. Můžu říct, že celkem dobře, žádný zvláštní nenávisti nebyly tenkrát. Samozřejmě byly ty různý národnostní spory, a to asi v každý takový společnosti bývá, ale v podstatě to všechno probíhalo v klidu a v pohodě. Až potom, když ti henleinovci začali zakládat ty svý organizace, tak se to všecko postavilo na hlavu.“

  • „Zavedli každýho zvlášť do místnosti a teď nás začali vyslýchat, jako že co hledáme, a dlaczego pani niebronili, to nám pořád vytýkali, proč jsme se nebránili. Já jsem povídal, niebronili, niebronili, protože nás prodali tovaryszi Angličani. Oni jako že jsme se měli bronit. Já jsem povídal, počkejte, až vy se budete bronit, na vás to přijde taky. Potom najednou řekli, jestli máme 50 zlotých. Já jsem povídal: ,Ani náhodou, kde bysme je vzali.‘ – ,Tak jste ochotný jít pěšky?‘ – ,Proč ne? Kam?‘ – ,Do vězení!‘ – ,No dobře, tak půjdeme pěšky.‘ Já jsem doufal, že nás někdo z těch známých kluků možná uvidí, ale neuviděl. Tak já jsem napsal ještě při tom policejním výslechu takovou zprávu, takový telegram tý snoubence mýho kamaráda, která byla už v Londýně, že je zle. To jsem napsal. Já jsem měl pět dolarů, ty jsem držel pod jazykem. To jsem hodil potom v jedný tý trafice, to jsem ukecal toho, co nás vedl pod bodákem, tomu vojákovi, že aby nás pustil cigaretu si koupit, tak nás pustil, já jsem to tam hodil tý trafikářce, aby to... Ona to pochopila, poslala skutečně ten telegram. Těch pět dolarů jsem jí tam vypliv’. Ona to poslala, nějaký účinek to mělo. Ty nás vedli do vězení, tam nás zavřeli. Tam hodně lidí se z toho vězení už nevrátilo, protože je lifrovali do Gdaňska a to bylo Německo už a ty lidi tam zmizeli a nikdo o nich neslyšel. My jsme měli štěstí, že jsme nezmizeli. Šli jsme k soudu. To víte, to bylo rodeo, já jsem tam dělal psí kusy, protože ve dvaceti ten člověk jako má plno humoru a plno síly, je drzý jak štěnice. Já jsem hubu měl velkou, tak jsme potom se dostali k soudu. Já jsem polsky dobře nerozuměl, teď nám pořád něco říkali a já nevěděl, co vlastně chtěj. Za tím soudcem stál pán v taláru, ten se na mě přátelsky usmíval, vždycky mně ukazoval, buďto kejval hlavou nebo ukazoval, že mám říct ne. Já jsem podle toho vypovídal, já jsem ani nevěděl, o co jde. Nakonec nás osvobodili, ale s tím, že budeme nuceně ubytováni u velitele Orlowa, to bylo takový městečko u Gdyně, takový malý, to už byly hranice. Tam jsme potom byli a postupně se to všechno vyjasnilo a dostali jsme se poslední lodí do Londýna, přímo do Londýna nás ta loď odvezla.“

  • „To bylo velkolepý, já jsem nevycházel z údivu jednak nad tou disciplínou těch zúčastněných a nad tou přesností tý synchronizace, to není žádná sranda, tolik plavidel pustit do moře, všechno aby to synchronizovalo, aby to včas přistálo. My jsme měli takovou tu přistávací bárku, na tu jsem najel. Já jsem měl obrněnej vůz, kterej vážil sedm tun bez lidí, a ten byl tak dlouhej, že když jsem seděl uvnitř, tak jsem neviděl ten předek, já jsem neviděl, kam jedu. Když jsem sjížděl dolů, tak jsem neviděl, ty prkna, to nejsou prkna... ty laťky, na který najíždíte, tak jsem to naslepo zkusil, sjel jsem to úspěšně. První mrtvý jsme měli asi za deset minut, to byly motospojky. Ty kluci se zabíjeli jako mouchy. My jsme to celkem prodělali dobře. Pak jsme přistáli na tom beachheadu, tam bylo strašně moc mrtvejch.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.07.2009

    (audio)
    délka: 01:03:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Válka je nuda, odporná dlouhá nuda

Hanuš Kotek v roce 1941
Hanuš Kotek v roce 1941
zdroj: Pamět národa - Archiv

Hanuš Kotek se narodil roku 1920 v severočeských Teplicích. Otec byl židovského původu, provozoval obchod s pleteným zbožím. Matka pocházela z pekařské rodiny z Jičína. Hanuš Kotek se učil v německých školách. Po Mnichovu se rodina přestěhovala k příbuzným do Prahy. Krátce po okupaci odešel Hanuš přes Polsko do Velké Británie. V září 1941 zde narukoval do čs. armády. Jako řidič obrněného vozu se účastnil invaze v Normandii. Krátce sloužil i u anglické jednotky. S jednotkou došel až do Československa. Armádu brzy opustil a pracoval v redakci časopisu Naše vojsko. Později pracoval v aguntuře Telepress, ze které byl ale nucen odejít. Působil i jako redaktor v kulturním měsíčniku. S manželkou se seznámil za války v Anglii, kde také měli svatbu. Hanuš Kotek zemřel 15. září 2002