„V roce čtyřicet čtyři žili v obci Hřešice vedle Pozdně dva mládenci s matkou. Měli větší hospodářství. Když šli chlapci ráno pracovat na pole, přišel k nim ruský voják. Byl to prý důstojník a měl padák. Padák zakopali na poli a jeho vzali domů. Bez vědomí matky mu připravili v kůlně bunkr, aby - kdyby přišli Němci - bylo možné ho zazdít. Zřejmě jak vysílal, tak ho Němci objevili. Viděli jsme, jak nad pozdenským údolím přelétávalo letadlo, a pak jednou v neděli odpoledne, když jsme na hřišti hráli fotbal, jsme viděli, jak němečtí vojáci jedou do Hřešic.
Bichrtovic chlapci chtěli jít shodou okolností odpoledne do biografu ve Mšeci. Podívali se dolů z vrchu a viděli přijíždět Němce k vesnici. Než se dali na útěk, zazdili ruského kapitána, proběhli strouhou a první jejich štací byl nad Královicemi Řípec, protože do lesů se báli jít. Němci obsadili Hřešice, všichni lidé museli na náves ke kapličce. Nemocné vynesli na dvorky třeba i s postelí. Na návsi postavili dva kulomety a namířili je na paní Bichrtovou. Chtěli ji donutit, aby prozradila úkryt ruského parašutisty. Podle slov bratrů o ničem nevěděla. Paní Bichrtovou pravděpodobně odvezli do Terezína, kde prý zemřela.“
„V roce čtyřicet pět přišli v březnu vlasovci, obsadili údolí. V noci jsem slyšel, jako by šel kůň, tak jsem se kouknul na ulici a oni to byli vlasovci. Zavolal jsem, že jdou nějací vojáci, a táta vyskočil. Zjistili jsme, že mluví rusky, ukrajinsky. Obsadili obec, bylo to krajní, zajišťovací křídlo, protože hlavní voj, tanky, táhl přes Strašecí.
U nás se ubytovali dva majoři, jeden byl nemocný, měl záchvaty od žaludku, asi vředy. Táta mu objednal doktora Lelka ze Slaného. Ten ho prohlédl, a že je to na operaci. On na operaci nechtěl. Z kasáren za nimi přijeli Němci a něco s nimi dojednávali. Co, to samozřejmě nevím. Němci odjeli, zřejmě udělali dohodu, že vlasovci nepůjdou proti Němcům a naopak. Je pravda, že mému tátovi řekli, když se ptal, jak tady budou dlouho, doslova a do písmene, že musí být do pátého května v Praze. Museli tedy vědět něco o pražském povstání…“
„Jednou ráno k nám přišli četníci. Ještě jsem ležel v posteli, ale slyšel jsem, jak říkají tátovi: ,Už je to, Vašku, dobrý, už odešel.‘ Ten Rus (ukrývaný parašutista, pozn. ed.) asi za dva nebo tři dny vylezl z úkrytu, byl ozbrojený, měl granáty a vysílačku. Když četníci viděli, jak leze z té kůlny, otočili se zády, zvedli ruce a nechali ho odejít. Jednou jsem ho viděl, když už tady byli Rusové, koupal se v rybníce nahý. Vláďa, myslím, že byl mladší, se v posteli zastřelil. Pamatuji se na jeho pohřeb. Nemohl unést, že přišli o maminku. Ten druhý, Miloš, u nás žil, vzal si nějakou paní ze Slaného. Nakonec mu parta komunistů napsala na vrata: Tady žije kulak. Zachránil ruského důstojníka a oni z něho udělali kulaka. Jak to potom s ním dopadlo, to nevím. Hospodářství šlo asi do družstva. Byla po něm dcera, na tu si pamatuji, že dělala u nás v ,Traktorce‘. My jsme tam lepili takové řemeny, tak tam dělala. Oni už potom bydleli ve Slaném.“
Václav Hrdlička se narodil 31. prosince 1930 v Pozdni u Slaného. Vychodil tam obecnou školu, v letech 1941 a 1943 navštěvoval měšťanskou školu ve Mšeci. Vyučil se kovářem u svého otce. Jako chlapec byl nepřímým svědkem zatýkání v období heydrichiády a dalších událostí druhé světové války v Pozdni a jejím okolí. Vzpomíná na ukrývání ruského parašutisty v jedné hřešické rodině a na tragické důsledky tohoto činu. V období 1947-1949 studoval průmyslovou školu a po jejím ukončení byl zaměstnán v tehdejších Stalinových závodech v Litvínově. Na základní vojenskou službu byl odveden do Tábora v roce 1951. V roce 1954 přijal zaměstnání ve Strojní traktorové stanici ve Slaném, kde pracoval až do roku 1986, kdy začal učit na zemědělské škole ve Slaném, odkud odešel v roce 1990 do důchodu. V roce 1955 se oženil, v roce 1962 se s rodinou přestěhoval do Slaného. Vzpomínky pana Hrdličky se týkají především období druhé světové války. Václav Hrdlička zemřel 25. prosince 2016.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
