Lubomír Gižický

„Dělal jsem zkoušky na průmyslovku. Jenomže jsem dostal odpověď, že jsem nebyl přijat. Tak jsem se ptal jednoho tamějšího profesora, který bydlel vedle nás a s jeho synem jsem kamarádil, a on mi odpověděl, že můj otec není dělnického původu a že je technický úředník, a proto nemám nárok. Takže jsem se vyučil u Československých stavebních závodů jako stavební zámečník. Nemám už ale výuční list, to už na mě nevyšlo, protože tehdy jsem se rozhodl utéct za hranice. Bratr mojí maminky, můj strýc, byl mnohem mladší než moje maminka, tak s ním jsem se dal dohromady a domluvili jsme se, že zmizneme za hranice. Když jsme to domluvili, tak to bylo v takové době přípravy a já jsem se setkal s jedním spolužákem z pokračovací školy, nějakým Janem Krejčím. Slovo dalo slovo a já jsem mu říkal, že mizím, že už tady nebudu. Doporučil mi, že by nebylo špatný, abychom něco vyvedli, ať v tom zahraničí máme nějaké renomé. Tak jo, tak jsme s mým strýcem domluvili, že v cementárně ve Vítkovicích, kde strýc pracoval, že tam uvolníme šrouby na nějakém elevátoru, který transportuje cement, protože cement byla v té době strategická surovina. Žádné výbušniny, nic takového, ale prostě povolíme šrouby, kterými ten elevátor drží, a když se to rozjede, tak to spadne a zdržíme výrobu.“

„Tři měsíce. Přitom všechno věděli. Nechápu, proč to všechno muselo být. Potom mě v Tišnově dávali doktoři dohromady, protože já měl nohy takhle. Vůbec nic jsem neobul. Prostě mně strašně otekly nohy. To byl důsledek výslechu na StB. Když potom definitivně skončily výslechy, tak jsem měl roztlučený paty. Moc se o tom nechci bavit. Já totiž dodnes nevím, kdo mě mlátil, kdo mě vyslýchal. Oni mně nasadili v kobce brýle na horské slunce, který byly naprosto neprůhledné. Teď mě vedl bachař za ruku a dovedl mě do nějaké kanceláře a tam mě posadil na židli, ruce dozadu, želízka a teď jsem byl fackovací panák. Pořád se mě na něco vyptávali. A já jsem pořád říkal: ,Nic nevím. Vždyť vy všechno víte. Vždyť vám to musel ten Krejčí všechno říct.‘ Tak to trvalo tři měsíce, ty výslechy.“

„Potom, když už výslechy skončily, tak mě posadili do kanceláře k takovýmu pro mě tenkrát staršímu chlapovi. On měl tenkrát něco kolem padesátky. A vím, že kouřil faju a klepal do stroje a psal protokol. Teď sebral jeden ten papír, dal mi ho a řekl: ,To mi podepíšeš.‘ Já jsem se díval a tam bylo napsáno, že se mnou bylo zacházeno slušně. Říkal jsem, že tohle nemůžu podepsat. ,Nemusíš, jak chceš.‘ Zmáčknul knoflík, přišli hoši a hodili mě do sklepa. Bez bot. Jenom v ponožkách, kalhotech a košili, do takové místnosti pod schodama, která byla o trošku větší než to křeslo. Jak dlouho jsem tam byl, to nevím, protože tam byla absolutní tma. Nevím, jak dlouho, ale bylo to delší dobu. Napřed mě strašně studil ten beton, ale potom už to přestalo bolet. Pak mně bachař donesl trochu melty a půl krajíčku chleba. Já mu říkám: ,Vyřiďte, že to podepíšu.‘“