„Já byl nasazen u Benátek v Dražicích v elektrárně. A to jsem sem tam nějak dostal přes arcibiskupa Berana. [Jak to?] Kantoři, když se dozvěděli, že jsem to [že mám být nuceně nasazený], tak zapracovali a oni ho měli nějak, no měli ho, tak mu to řekli. Tak on mně řekl: ,Tam Vás nikdo nebude hledat.“ Tak jsem šel mimo Prahu.“
„Pak byl můj kůň nějak nemocný, tak jsem tam našel jednu klisničku. Nějaká Něva. Tak jsem s ní přijel a jeli jsme do terénu. On povídá: ,Šimku, prosím tě, co to máš? Vždyť to má jít ke koňskému řezníkovi.‘ Já povídám: ,Nic víc tam nebylo.‘ Teď zavelel cval, tak já kolem něj na Něvě projel. Jako když stojí. Pak jsem se vrátil, ona šla u zdi, a čím více jsem ji tahal, tím rychleji letěla. Tak říkal: ,Prosím tě, kde jsi to vzal?‘ Já povídám: ,No, tam to stálo, tak jsem si [ji vzal].‘ A Něva pak běžela Velkou pardubickou. Takže jsem ji zachránil od řezníka.“
„Tam [esesák] praštil jednoho zajatce. Přišel k němu Alexej, chytl ho pod bradou, zdvihl ho, zahrozil mu a zase ho pustil. Ten esesák na to vůbec nereagoval a nechal ho být. Pak přišli Hitlerjugend a tam to bylo o hubu, jak se říká, protože ti kluci byli blázni. A nakonec přišla Volksturm. Já jsem říkal: ,Sem přijít kontrola, tak se zblázní.‘ Protože vpředu šel jeden ruský zajatec a nesl tomu [Němci] flintu. Bez nábojů teda. A vzadu šel zase jeden zajatec a nesl flintu dalšímu.“
„Byl jsem vyslán k vlasovcům dolů do Košíř, jestli by nám nedali zbraně. Tam někdo po nás, já jsem tomu nerozuměl, najednou něco u košířské nemocnice bouchlo. Poručík s sebou švihl a říkal: ,To byl granát.‘ Jestli byl, to já nevím. Tak jsme šli k vlasovcům a našli jsme je. To nebyla nějaká jednotka. Šli podle silnice, koukali a každý měl akorát samopal a chlebník. V tom měl další zásobník a krajíc chleba. To bylo všechno.“
„Plukovník Kozák, ten mi nabídl Hranice. Nejenom mně, asi osm nás tam bylo z Břevnova, z té [jednotky], co jsme bojovali. [A jak vypadal příjezd do Hranic?] Přivezli nás na nádraží a každý měl kufr. Tak nám je naložili na auto a šli jsme přes celé Hranice ve dvoumetrových stupech. No, šli jsme, courali jsme se. Ještě jsme to neuměli. Přišli jsme k hlavní bráně, která je dodnes, na první dvorek, tam byly stolky a tam [bylo] dělostřelectvo, pěchota, tankové vojsko, spojaři a ženisté. Šli jsme k příslušnému stolku a podívali [jsme] se, jestli jsme tam napsaní. Výkonný rotmistr nás odvedl, večer jsme se oblékli a v šest hodin večer jsme se u prvního rozkazu dozvěděli, že jsme dnešním dnem nastoupili do prvního ročníku Vojenské akademie Hranice.“
Plukovník v. v. Jiří Šimek se narodil 10. října 1926 v Příbrami. V roce 1932 se s rodinou přestěhoval do Prahy, kde nastoupil do obecné školy a poté i do malostranské reálky, její dokončení mu však bylo umožněno až po válce. Během války byl nuceně nasazen na práce v elektrárně v Dražicích, kde měl mimo jiné na starost sovětské zajatce. Dne 4. 5. 1945 se vrátil do Prahy a účastnil se Pražského povstání. Po válce nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích, kde byl zařazen k dělostřelectvu. Stal se 1. důstojníkem baterie a po absolutoriu sloužil u 203. protitankové brigády v Příbrami. Poté se stal velitelem letky dělostřeleckého průzkumného pluku. Odmítal vstoupit do KSČ a během pražského jara 1968 se účastnil formování Klubu angažovaných nestraníků, což bylo důvodem jeho propuštění z armády. V té době začal pracovat jako plánovač v družstvu Fotografia. Po sametové revoluci se vrátil do armády jako zástupce velitele pro výcvik a školství, přičemž působil především na Slovensku. V současnosti žije v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
