Karel Freund

„Přišli jsme do Bystřice, tam byl apelplatz. Tam nás rozdělili, že asi sto dvacet nás šlo do Tvoršovic. Šli jsme kolem letiště. Přijdeme tam a ubytovali nás v bývalé konírně. Cestou jsem se seznámil se třemi kluky z jižních Čech, tak jsme tam tak drželi pohromadě. Spali jsme na čtyřpatrových palandách. Zima tam nebyla, protože nás tam bylo hodně. Byly tam i malá kamínka. Ráno jsme do ešusu dostali černou kávu, kus chleba a marmeládu a šli jsme do práce. Museli jsme nejdříve na nástup. Nosili jsme pásky s číslem, hvězdy jsme neměli. A hlavní dozorce nás hned na začátku upozornil: ,Budete tady pracovat a těžce. Když budete dělat dobrotu, nic se vám nestane.‘“

„Ještě bych chtěl říct něco o tátovi, jak to s ním dopadlo. V roce 1941 musel nastupit na práci na vojenský statek k Táboru. Tam pracoval na poli a dělal další pomocné práce. V roce 1943 jsme s otcem ztratili kontakt. Jel jsem za ním a tam mi nějací Češi řekli, že ho zavřeli. Nevěděli jsme co a jak. A někdy v polovině dubna 1943 moje starší sestra, která měla s otcem větší spojení, dostala balík z Malé pevnosti Terezín. V balíku byly otcovy šaty a papír, že táta zemřel 12. dubna 1943. Na co zemřel, to oni nepsali. No ale ty šaty byly zakrvácené, tak jsme věděli, že se něco stalo. Já jako mladý kluk jsem ještě neměl takový rozum, i když jsem tátu strašně miloval, a pořád jsem tomu nevěřil. Já ještě rok po válce jsem věřil, že se někdo vrátí.“

„V tom koncentráku nebo v táboře, co jsme byli, se ráno v šest hodin vstávalo. V půl sedmé byla snídaně a muselo se uklidit. V sedm hodin byl nástup na apel a šlo se do práce. Jednou jsem se nějak opozdil, nástup už byl a já přiběhl jako poslední. Přišel ke mně dozorce a říká: ,V kolik jste tu měl být?‘ Já se omlouval: ,Entschuldigen bitte…‘ a dostal jsem pěstí do pusy, až mi jeden zub prasknul. A podruhé, to bylo už v Bystřici, tam jsem bohužel dostal ránu pěstí do ucha a praskl mi bubínek. Na to ucho dodnes neslyším.“

„V Třeboni byl zámek a bylo tam strašné bohatství. Když jsem přišel čtvrtý den do Třeboně, tak tam před zámkem Němci pořád nakládali cennosti na nákládní auta. Najednou přijely tři ruské džípy a začala střelba. My jsme se schovali a za chvilku přijely ruské tanky. Němci všeho nechali a utekli do lesů. Moc jich tam padlo. Dokonce já druhý nebo třetí den jsem se v Třeboni chytil takové tlupy, která ležela za horizontem a číhala na Němce. Když jsem se ptal, co dělají, tak na mě křikli: ,Lehni si, tam v lese jsou Němci. Tady máš pušku a dávej pozor, když se něco hýbne, tak střílej.‘ A já asi třikrát vystřelil. Ale nikoho jsem tam neviděl a akorát jsem měl od té pušky, jak to cuklo, modřinu na rameni. V Třeboni jsem viděl mrtvoly německých důstojníků, jak ležely natažený v jednom dvoře. Koukali jsme na ně a já říkal: ,Pojďte pryč, já to nemůžu vidět, ještě nás tady za trest trefí nějaký Němec.‘ Já jsem v té době moc nevycházel, já se bál. A měl jsem tam lásku a bál jsem se k ní jít. To mi bylo dvacet let.“