Marie Sczeponiaková

„Maminka vždycky vzala pytel obilí a šly jsme na ten Šargón. Já jsem chodívala vždycky s ní. Když jsme přišly, tak on se ten mlynář bál. Vždycky na nás řval: ,Já se nenechám zavřít! Já se nenechám zastřeli! Běžte pryč!' Řval na nás. My jsme vždycky prosily o ty lidi. Říkám, že ti lidi umřou hladem, když nebudou mít jídlo a nic. Tak nám pak trochu semlel. Potom jsme lesem kolem té Moravy šly s tím pytlem. No tak vařily jsme. My jsme potom doma neměli ani vajíčka, ani mléko. Prasata, co jsme měli, děda všechny zabil. Všechno snědli partyzáni, co k nám chodili. Oni věděli, že se u nás najedí. Tak vždycky byla taková ta spojka, že se přišli najíst k nám.“

„Přišli k nám a mluvili rusky. A my jsme se s nima nemohli domluvit. Oni chtěli aspoň brambory. Že by si je někde v lese upekli. Byli hladní. Tak nám ukázali, jako že to ten dobytek žere. My jsme nosili všechno možný a nevěděli jsme, co vlastně chcou. Až potom jsme si zvykli. Až potom jsme jim něco ukázali a řekli: ,Ja, tak toto, toto, toto.' No pak už jsme jim to dali. Potom druhej den přišli zas. Další den zas. A to už jich přišlo víc. To už zas řekli dalším - běžte tam do té chalupy, tam vám dají jídlo. Tam můžete i někde přespat. Nějaký oblečení, nějaký škarbály jsme hledali. Oblečení po lidech, kdovíjaký. Takoví ti utečenci, co byli. Oni jich tam mlátili v Unčovicích, kde byli na tom statku. Tam jim dali na zem koryto, nalili jim tam jakousi polívku s řepou, zmrzlý. A to měli jíst ti lidi. Taky jsme se tam lítali dívat, kde jsou. Tak jsme vždycky, jak oni šli průvodem, jim něco hodili. Kus chleba, jablka. On skočil třeba po tom chlebu a on ho pažbou práskl po palici. To byly pochody zajatců.“

„Oni si potom už dávali zprávy, takže vesměs chodili k nám. My jsme vždycky vařili velké hrnce jídla, teplýho jídla. Mrzlo, zima byla, tak spávali i u nás na hůře. Tam jsme dali deky, oni tam spali v seně. V slámě tam spávali. Přes noc tam spávali, ráno se brzo najedli a ráno už utíkali do lesa. A v lese měli vykopaný takový zemljanky a tam se přes den schovávali. A když pak chtěli jít do té dědiny a bylo tam nějaké nebezpečí, třeba nějací Němci, tak my s bratrem jsme měli takovou baterku a na tom jsme měli červený. A tak jsme šli k tomu lesu a tam jsme jim dávali znamení, že nesmí přijít. A jídlo jsme jim tam nosili. Nějaký hadry, oblečení se shánělo. A když byla nějaká zpráva, tak se šlo, kde se mělo jít. To bylo vytýčený, kde. No a s maminkou jsem chodila, tam je mlýn Šargón. A na ten Šargón jsme chodívaly mlet mouku, aby byla pro ně. Pekli jsme chleba v troubě doma.“