Vladislav Herzán

„V roce 1952 jsem narukoval k PTP do Komárna. Tam jsem prodělal přijímač a jednotlivé roty se rozdělovaly na různé akce. Tak jsem byl poslán do Vysokých Tater, kde se stavělo sanatorium pro vojáky. Po Novém roce založili odloučenou jednotku v Martině. Tam se stavěly bytovky pro lampasáky. Bydleli jsme na dřevěných barákách poblíž stavby, ale v březnu či dubnu se přistěhovala nová rota, tak jsme museli do kasáren. Po Velikonocích to tam zlikvidovali a přestěhovali nás do Prahy. Ubytovali nás ve Střešovicích a stavěla se nemocnice – další pavilony a budovaly se bytovky pro lampasáky na Podbabě, Internacionál a hřiště pro Duklu.“

„Koncem roku 1949 se v Zámrsku založily soubory a po novém roce jsme vystupovali na ministerstvu spravedlnosti. Kluci, kteří byli z Prahy, tak tehdy dostali volno a tím, že se všichni vrátili včas, tak se prosadilo, že od té doby mohli v Zámrsku i političtí na volné vycházky. Do té doby političtí nesměli samostatně vycházet. V té době to měl prosadit nějaký Klos. Režim v Zámrsku se tak trochu uvolnil.“

„Tři jsme chtěli odejít za hranice. Nakonec jsme se s Frantou Pytlíků ze sletu vrátili a Jarda (Snětivý) odešel. Potom jsme s ním úplně ztratili kontakt. Pak jsme se dozvěděli, že prošel cizineckou legií, usadil se v Lyonu, kde si založil rodinu, a jeho matka se tam za ním v roce 1969 dostala na návštěvu. V roce 1968 přijela do republiky jeho žena a setkala se s rodinou Snětivých. Jaroslav se sem už nikdy nevrátil a ani jsem se s ním nesetkal. Důvodem mého zatčení byla básnička (leták) a při prohlídce pak u mne našli ještě adresu CIC v Německu, tak po nás šli.“

„Jmenuji se Vladislav Herzán a narodil jsem se 1. února 1932. Otec byl účetní, matka byla v domácnosti. Měl jsem ještě sestru, která před léty zemřela. Narodil jsem se ve Velkých Hamrech, kde jsme bydleli do roku 1935. Potom jsme se přestěhovali do Jablonce, kde jsme bydleli do roku 1938. Začal jsem zde chodit do školy, jenomže po zabrání Sudet jsme se přestěhovali do Nové Paky, kde jsme prožili válku. V roce 1945 jsme se vrátili zpět do Jablonce a otec pracoval na nemocenské pojišťovně.“

„Na tom pražském magistrátu bylo velké zděšení, od koho tam žádost přišla, to nemáte tušení. Na radnici žádostí je vždycky velká záplava, ale tahle žádost přišla od svatého Václava. Slavný pražský magistráte, sděluji ti s bolestí, že to déle nevydržím na tom pražském náměstí. Službu mít na Václaváku, to je práce nemalá, až by z toho zpitoměla i ta moje kobyla. Dříve mně tady zpívali české ‚Kde domov můj‘, ale co se tady teďka děje, to je více nežli fuj. Poslouchat tu každičký den internacionály, to patrona země taky jednou dopálí. Dřív jsem slýchal zde řečníky Kramáře a Klofáče, teď když začne Klement Gottwald, tak bych se dal do pláče. A když začne Tonda z URA pouštět hubu z řetězu, je mi, slavný magistráte, div že z koně neslezu. Když Kopecký svojí hubou bolševikům vévodí, kobyla mne vyhazuje, div mne dolů neshodí. Tak to tedy, magistráte, chodí nyní ze zvyku a já ze všech těchto řečí div že nemám koliku. A když mi tu začne zpívat ta SČM armáda, mám je chuť tou svojí fanglí zlinýrovat přes záda. Každý den se něco děje, každý týden něco je. Každý den na Václaváku někdo lidi lakuje. Proto, slavný magistráte, nestane se neštěstí, když ten rynk se bude zváti lakýrnické náměstí. Každý den tu někdo žvaní, žádný však nic nedělá, vy...u se tedy na to, abych dělal patrona.“