plukovník Jaromír Zahálka

„Když jsem sloužil v tom Brně, tak jsem měl dvě pracoviště. Jednu kancelář v době výuky jsem měl na bývalý právnický fakultě, kde bylo velitelství třetí letecký fakulty. Tam byly učebny. Tam jsem byl dopoledne v kanceláři. A na odpoledne a na noční kontroly jsem zase docházel do Kounicových kolejí, kde byly ubytovny letecký fakulty. Tam byly ty ubikace a tam jsem měl skladiště střeliva a oděvů a tak dále. Tam jsem měl kancelářičku, v přízemí, s výhledem do dvora. A dva roky jsem se od svého pracovního stolu koukal na místo, kde tátu popravili. To jsou životní osudy. Na to místo pod svatým Václavem jsem se musel dva roky dívat od svého pracovního stolu.“

„Byla tolerantní (babička). A já jako dítě si pamatuji moc dobře ze škol, jaký byly kontroverzní poměry. Neexistovalo, aby katolický kněz nebo katolický občan směl vstoupit do kostela československé církve. To byla prostě zrada, bylo to pronásledovaný. Ve škole jsme měli profesora dějepisu, pro kterého byl Hus kacíř. Dějepisec vás učil to, když musel přejít husitství, že to byli loupežníci a podobně. Představte si to. Učil vlastně něco opačného, než co po něm chtěl stát. Ale nezavřeli ho za to, prostě to tak bylo. Takže ty vztahy mezi oběma církvemi byly jak kočka a pes.“

„No tak, bylo to takový divoký. Já jsem se o tom, že je popravený, dozvěděl z novin. Jako třináctiletý kluk. Ubytovaní jsme byli v Hulíně a do Kroměříže jsme dojížděli vlakem. Já si vždycky koupil noviny a zajímalo mě, co se stalo přes víkend ve sportu, četl jsem poslední stránku, jak to hráli tihle s těma… Koupím si noviny a v tu dobu v každých novinách vycházelo černě orámované oznámení, koho odsoudil stanný soud. To byl kolorit tehdejší doby, tehdejšího tisku. A v každým tisku, to trvalo měsíce, já to tady mám ještě schovaný, to oznámení. A otevřu noviny a hned na první stránce obrázek mrtvýho Kubiše, mrtvýho Gabčíka. To bylo zrovna těsně potom, co je v kryptě kostela v Praze likvidovali. To bylo 18. 6., ta přestřelka. 20. 6. byl stanný soud a 21. 6. poprava. A v těch novinách s tím Kubišem a Gabčíkem jsem hned viděl černě orámováno, a tam jsem se dočetl, že tátu popravili. Tak si dovedete představit, jak to se mnou zamávalo - na cestě do školy - tenkrát vůbec nevím, co se učilo, neučilo. A teprve třetí den jsem od matky dostal dopis, kde mi to zdůvodňovala, a abych byl statečný, že by si to táta přál a tak dále… Teprve třetí den! No a matce to přišel říct někdo ze sousedství, že v novinách je tohle. Takže takovouhle formou jsme se to dozvěděli já a matka, že zahynul.“

„Já mám vzpomínky následovný, že my jako kluci už jsme se nemohli dočkat a chodili jsme ve Zlíně na kopec a koukali jsme v noci, jak je ta obloha, jako když je v dáli bouřka. Kanonáda a záblesky, jako když se blíží bouřka. Jeden večer jsme byli na kopci, hezky daleko, máma o tom ani nevěděla, to by trnula hrůzou. Jsme se vypravili, jak jsou filmové ateliéry, a tam jsme pozorovali z jihu, jak se blíží fronta. Přišli jsme v noci domů. Druhý den zahoukaly sirény, okamžitě do krytů, ty kryty byly ve sklepech těch malých domů. A ještě jsem přišel v poledne domů a matka byla ještě v práci, do práce to měla asi tři kilometry, do centra města. To byla vzdálenost. Šel jsem jí naproti, a když jsme se vraceli, tak zahvízdalo pár kulek. A když jsme byli u domu, tak zahvízdal granát, tak jsme rychle skočili do toho krytu a začala palba. Samopalníci se začali probojovávat těmi koloniemi, to bylo zarostlý zahrádkama. Němců už bylo pět a půl, tak jim to šlo rychle. A když najednou palba utichla, tak já jako zvědavý kluk jsem vylezl na zahrádku a přes křoví se ke mně hrne sovětský člověk. Špinavý, pláštěnka, samopal a takhle proti mně. Já o tom ještě nic neznal, ale byl jsem rád, že je to slovanský bratr. Šel jsem k němu a on poznal, že mu nechci ublížit. Tak jsme se dali do řeči, já se trochu učil rusky. Tak jsme se chvilku bavili, říkal jsem, že jsem rád, že jsou tady. A on najednou viděl na mé ruce hodinky: ,Časy! Davaj časy!‘ A já jsem říkal: ,Nemůžu, to jsou památeční.‘ Tak to chápal, jinak by mě okradl, chtěl je.“