Karel Gebauer

* 1915

  • „Hlad je teprve tenkrát, kdy nemáte ani kůrku chleba ani kúsek kobzole. To je hlad, vite. Ale když máte chleba a vodu, to hlad není. Já jsem tam poznal, co je hlad, co jsem neměl. Jednou jsem šel od kostela svatého Tomáše, to byla taková ulice, a tam se dávala bez potravinových lístků rybí polévka z velryby. Jak jste šli kolem, to smrdělo. Jéžiš… a já měl hlad. A já jsem chodil. Nepujdu tam - to smrdí, pujdu tam, bo mám hlad. A kolikrát jsem šel tam a zpátky. A potom jsem říkal, nedá se nic dělat, musiš tam jit. Tak jsem tam šel na tu polívku. Tak jsem ji s takovou velkou chutí snědl. No nic.“

  • „Dali mě na frézku, tak jsem dělal na té frézce takové ty jamky do nějaké součástky. Mělo to být do leteckého kulometu. Jestli to bylo nebo nebylo, to já nevím. A byla tam tolerance dvě desetiny, což je velká tolerance. A málokdy jsem to dodržel. No co, vzal jsem kladívko a naklepal, no, co bylo jiné. A potom Němci přišli, odebírali ty kulomety. A z té série, z těch sto vybrali pět dobrých. Ostatní muselo jít do opravy. Potom přišel mistr a povídá: ,Chlapi, dělejte to lepší, já potom jsem v tom.‘“

  • „Tak se vynořily ty vojska a my jsme měli závoru a Němci měli závoru. A oni přijeli a zůstali před tou německou závorou stát. A šli do té německé budky. Tak byli takových pět deset minut a otevřeli tu závoru německou. A ten důstojník šel na naši závoru, též ji otevřel, přišel do budky a říká: ,Sie müssen Waffen abgeben.‘ Já jsem tenkrát ovládal německy, ale dneska už to koktám. My jsme byli vychovaní, že dáme život za republiku a kdesi cosi, a já jsem nechtěl ty zbraně dát. Tak jsem mu řekl, že mi musí říct jméno, a on říká: ,Leutnant Halle, Kavalerie Regiment 27.‘ Jestli to byla pravda nebo ne, to nevím. No dobře, sebral moji flitnu, Rešla odzbrojil, prostě nás odzbrojil, no. A byl tam polní telefon, který byl jen z té budky na celní úřad do Rychaltic. Já jsem vzal tu kliku, zatočil jsem, že budu telefonovat. On mi praštil po ruce, mně to sluchátko vypadlo a on říká: ,Lassen Sie das!‘ No dobře, tož. Sebral se a odešel a německé vojska šla za ním, samozřejmě.“

  • „A pomáhal jsem doma a ze soboty na neděli jsem měl mít službu noční. S Trojanem. A já jsem přišel z těch žní dost unavený. Vzali jsme si rozkaz – musíme být tam, tam a tam a tu máme dost dlouho volno. Já povidám, že jsem utahaný, když máme tak dlouho volno, tak pujdem do té cesty, roztáhneme pláštěnky a trochu si zdřímnem. Samozřejmě jsme si zdřímli. Byla taká jasná srpnová noc, tak jsem se probudil a vidím houf lidí. Říkám, Vilo, vstávej. Sebrali jsme baterky a flinty a zařvali jsme: ,Stát!‘ Oni byli překvapení, my jsme byli překvapení. My jsme měli ty baterky. Tak jsme obešli dokola, napočítali jsme dvacet sedm. Asi tak čtyři chlapi, ostatní byly samé roby. Povidám: ,Jestli se někdo z vás ztratí, tak žádný nepujdete domů.‘ Přivezli jsme je na oddělení, spočitali a bylo jich dvacet osm! Tak jsme se na sebe podívali, zasmáli a bylo. No co měli – měli špek, cigarety, někdy trochu toho lihu.“ Tazatelka: „Odkud kam?“ - „Z Polska k nám. Tak oni měli hrozný strach, abychom je nedali Polákům. Tak co jsme jim zabavili – to byly ty cigarety a ten líh. Špek, ten byl takový ušmudlaný, to jsme jim nechali. A potom povidáme: ,Tak a běžte a dávejte si pozor, ať vás nechytnou Poláci.‘“ TAZATEL: „A to byli Poláci?“ PAMĚTNÍK :„To byli Poláci a oni měli strach, bo když jich chytli, tak oni je poslali do budování Varšavy. Na tři měsíce zadarmo tam museli dělat.“

  • „Tam v těch Služovicích byla též, to bylo ještě před mobilizací, zábava v hospodě … a my jsme měli takovou připomínku, že tam nemáme chodit. Tak jsme tam ani nešli. Potom jsme se dozvěděli, že někdo chtěl hodit do okna, kde se konala ta zábava, granát… Ale on se netrefil, on spadl na zeď. To byla klika. My jsme tam sice nebyli, ale ti lidi by byli pošramoceni pořádně.“

  • „Cestou (z dovolené) mě dohnala taková paní s jedním takovým synkem, možná měl dvanáct, třináct, čtrnáct roků. Oba měli takové ruksaky plné, tašky ještě plné. Dali se sami do řeči, tak jsem též povídal. Povidám: ,Co máte?‘ - ,No, byli jsme nakupovat boty.‘ A já byl v civilu, oni nevěděli. ,My tu máme stezku a my tu iděm do Polska.‘ Jak přišli na tu stezku, tak povidám – zlobte se nebo nezlobte se – vytáhnul jsem legitimaci, povidám: ,Musíte jít se mnou.‘ To byla rána pro ně. Tak jsem je zavedl na oddělení. A tenkrát jsme měli takový pokyn ústní, ne písemný, že když to budou boty s gumovou podrážkou, že to mužem pustit, a když s koženou, že to máme zabavit. Představte si, oni měli v té tašce v tom ruksaku sto pět párů bot! Tak jsem to roztřídil. Těch s tou gumovou podrážkou tam bylo jestli ne devadesát. Tak ty jsem jim dal a ostatní jsem zabavil. Ti byli rádi! A povidám: ,Tak a teď mažte do Polska a dělejte si, jak chcete. Jestli vás chytnou, tak vás chytnou.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rychaltice u Frýdku-Místku, 14.02.2011

    (audio)
    délka: 02:00:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

My jsme byli vychovaní, že dáme život za republiku, a já jsem nechtěl ty zbraně dát

Geb1.jpg (historic)
Karel Gebauer
zdroj: archiv pamětníka

Ing. Karel Gebauer se narodil 4. února 1915 v Lesních Albrechticích na Opavsku. Početná rodina obdělávala malé hospodářství. Vystudoval obchodní školu v Opavě a poté v letech 1935-1937 narukoval na vojnu k 15. pěšímu pluku Opava. Dne 5. dubna 1938 nastoupil k pohraniční finanční stráži, načež v květnu mobilizoval v rámci Stráže obrany státu, ve stanu na hranici byl se svou jednotkou až do 8. října 1938. Dne 14. března.1939 zažil vpád německé armády přímo ve službě na hranici. Od podzimu téhož roku se stal úředníkem na Zemském finančním velitelství Brno a následně na říšském Hlavním celním úřadě v Brně. V letech 1944-1945 pracoval jako soustružník ve zbrojovkách v Brně a ve Vsetíně. Po válce se vrátil k finanční stráži, u které zůstal do roku 1948, kdy požádal o přemístění na celní úřad v Těšíně, později v Bohumíně. V rámci akce A. Zápotockého „Státní zaměstnanci do výroby“ byl přesunut do Tatry Kopřivnice. V roce 1957 se stal tajemníkem MNV v Rychalticích, později pracoval jako ekonomický referent ONV a ekonom blízkého JZD Sklenov. Do důchodu odešel roku 1972.