Miroslav Pospíšil

„To bylo koncem října, už byla zima a nás převezli z Domašova nad Bystřici. Tam jsme jeli vlakem. Tam pro nás přijeli z Libavé nákladním autem. Auto bylo otevřený, zima byla a my jsme nebyli pořádně oblíknutí. Přijeli jsme na Libavou. To taky byl zážitek, když jsme dostali uniformy. Některý byly ještě krvavý. Německý orlice na tom nebo to byly anglický uniformy. Zkrátka co bylo, tak jsme si na sebe vybírali. Boty jsme také neměli pořádný. Oblečení hrozný. I to ubytování, to si vzpomínám tu zimu. Teď to byly ještě baráčky, některý neobydlený, protože my jsme tam jako vojáci začínali.“

„My jsme byli v Rajhradě. Tenkrát to byla taková dobrá parta těch vysokoškolských lidí a kněží. Na školení sice chodili profesoři z vysoké školy nebo z politické školy, ale většinou to vypadalo tak špatně, že tam ani tu hodinu nevydrželi, protože oni něco řekli a ti naši kněží nebo profesoři byli v tom vzdělaní taky a porazili je: Vždyť to nemáte pravdu, vždyť to přece nebylo takhle a takhle. Vždyť si přečtěte to a to.“

„Z Kameničky šli Rusáci a tady z druhé strany na tom kopci ještě byli Němci, takže byla přestřelka. A my jsme přijeli tady do Hostic k druhýmu domu a tam jsme se chtěli schovat do šopně. Napřed jsme se chtěli schovat v domě, ale na verandě bylo zavřeno. Takhle jsme v té šopně viděli, že tam mají nějaké bedny, tak jsme tam spolu s panem Mazákem zalezli a zadělali se těma bednama. Už když jsme tam lezli, tak jsme viděli, jak tam Kubíčkům střílejí do střechy, jak se tam odráží kulky. Byli jsme schovaní pod bednama a měli tam vyrovnaný dřevo ze strany, kde se střílelo. Takže jsme měli jistotu, že se nám nemůže nic stát. A kdyby byl nějakej odraz, tak jsme byli přikrytí těma bednama. Potom ta střelba přestala, a tak jsme jeli dál. Předtím tam zastřelili paní Všetečkovou.“

„Dával mi povolávací rozkaz: Okamžitě nastoupit na vojenské cvičení. Jenomže v tu dobu jsme zrovna čekali druhou holčičku. Manželka měla termín. Tak jsem říkal, že nepůjdu. Že ji nemůžu nechat doma samotnou. A oni říkali, že musím jet do Šumperka na vojenský velitelství a že mě snad hned pustí zpátky. Tak jsem si nevzal ani holení a nic z těch věcí, co se berou. A přišel jsem na vojenský velitelství a tam mě dořval. Shodou okolností u nás bydlel za války, když se oženil. Pak se v padesátých letech udělal z vojína major. Tak on byl velitelem na vojenské správě. No a ten mě dořval, co si myslím. Že když jsem povolaný na vojnu, že se žádný takový ohledy neberou. Když tak jsem si měl vzít všechny ty propriety s sebou. A nepustil mě domů. To nás potom v noci odváželi autama na Moravský Krumlov.“