Boleslav Janků

* 1924

  • „No a tím vlastně jsme se dostali k crhovským partyzánům. A už jsme chodili každej den někam jinam. Němci nám byli pořád v patách. Oni nás viděli, kde jsme se zastavili ve dne. Říkaj si: ,V noci si vás vymáknem.‘ Přišli tam, ale my už jsme tam nebyli, my už jsme byli zas jinde. Každej den jsme se přemísťovali někam jinam a spali jsme tak na těch mezích. V křáčích. V nějakejch těch houštinách. Jen tak bez dek, bez přikrytí. Nic. Protože všechno zůstalo v těch bunkrech.“

  • „Ale my když jsme zaútočili a byli jsme už blízko, tak ti kluci naši na ně křičeli. Venku chodil řidič. Ono to auto bylo asi pokažený. Tak tam stálo a on to spravoval. Venku chodil řidič a ten nás zahlídl a začal po nás střílet. Ale ti kluci, když jsme dobíhali, na ně křičeli: , Nicht schiessen! Nicht schiessen!!‘ Aby nestříleli. Jenomže to nepomohlo. My jsme měli akorát tu Beretu. Ten samopal. To měl Rus, takovej šikovnej, odvážnej. Jenomže ten je pokropil, tam to auto, a když jsme doběhli až k silnici, jsme byli na šířku silnice okresní. To je šest metrů od sebe jsme na sebe stříleli. Tak ten Rus dostal zásah do toho samopalu. Ten mu přestal fungovat a on byl postřelenej. Tady na pravé straně někde. Tady byla jenom dirka, ale vzadu, tam by mohl pěst položit. Vytržený maso. Oni stříleli, dřív se to jmenovalo dum dum. Ale byla to ošklivá rána. Tak kluci, co mohli, ho odtáhli. Říkám: Ten nejhorší okamžik, co jsem zažil. Těch deset Rusů s těma puškama nebylo. Oni utekli a nás tam nechali.“

  • „I my jsme dostali dotazník, jestli chceme adoptovat do protektorátu. A táta říkal: ,Já nikam nejdu.‘ Chalupu jsme měli. Tady do toho protektorátu člověk nebyl jistej, co tam bude dělat. Nebylo kam jít. Vystěhovali a dělej si, co chceš. Otec si asi nevěděl rady. Říkal: ,Já nikam nejdu.“

  • „No a když to skončilo, tak jsem tam zůstal já. Já jsem tam zůstal poslední. S tím se nechlubím. Poslední, kterej tam odtud odcházel. A musel jsem tam nechat Šulu jednoho. Ten byl raněnej. Tady někde do toho. A říkal: ,Kdyby to aspoň tak nebolelo.‘ Ale byl to chlap těžkej a já jsem ho nemohl odtáhnout. A kromě toho na nás pořád ještě stříleli dva Němci. Byli jsme v příkopě schovaní, ukrytí a my jsme se nemohli zvednout. Jenom tak pro zajímavost, jak se to dělá: vystrčil na hlaveň čepici a vtom rána. Byla prostřelená. Byl to soused. Říkám: ,Petře, já tě neunesu. Já tě neodtáhnu.‘ Říkám: ,Podívej se na tu čepici.‘ On viděl, že nemůžu ho vzít. To by ho zastřelili. Povídám: ,Petře, já musím odejít. Je mně líto, ale já tě tu musím nechat.“

  • „No a teď že nechcou zůstat s náma. Že by chtěli jít naproti postupující armádě. To byla myslím chyba, kterou jsme udělali. A jako nezkušení jsme nevěděli. Chtěli jsme jim pomoct, tak jsme jim dali revolver a mapu. A na té mapě jsme jim vyznačili, kde jsme. Jenom tečkou. Kdyby se dostali do ruské armády, aby nám sem shodili zbraně, protože my jsme neměli zbraně. Já osobně jsem měl jen šestirannou pistoli. Šest pětatřicet. A v tom akorát jeden zásobník. To bylo pro tu osobní ochranu. Kdybych se setkal někdy... Ale my jsme zbraně neměli. No a po čtrnácti dnech, když jsem tam byl, ti Rusové odešli, naši je doprovodili až za Litovel na hranice. Tam jim řekli: ,Tady půjdete a jste za hranicema.‘ Jo, byly hlídaný. Jenomže to netrvalo dlouho, nad naším lesem začalo kroužit letadlo. Jistě Němci fotografovali každý pohyb, kterej tam byl. No a po čtrnácti dnech nás tam vymákli Němci.“

  • „ A ten jeden z těch Němců se v tom voze schovával a pořád střílel. Pořád střílel. Já jsem sice do toho vozu střílel taky, jenomže když jsem ho neviděl… měnil jsem to. Tam, tam… Snažil jsem se nějak. Ale vždycky za chvíli „prásk!“. Takže vylézt ven nebylo možný. A ještě jeden střílel a já jsem nevěděl odkud. On ležel, krytej, za silnicí, v tom příkopu na druhé straně. To bylo možná takových sto metrů a já jsem o něm nevěděl. Až najednou jsem ho zjistil. Tak jsem si to hledí nastavil. Já jsem na něj střílel taky, ale pořád nic se nedělo. Asi jsem měl špatně nastavený hledí. Tak jsem si ho dal na těch sto metrů. Namířil, prásk, chlap zmizel. Říkám: ,Tak, jednoho jsem dostal. Ale co teď s tím druhým? Ten se nehne!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Police, 21.11.2009

    (audio)
    délka: 03:22:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

My jsme byli ve škole vedeni k vlastenectví. Dnešní vlastenectví je otřesný a nebezpečný. Příkladem je Dělnická strana.

Boleslav Janků
Boleslav Janků
zdroj: Archiv - Pamět národa

Boleslav Janků se narodil 6. září 1924 v Crhově (okr. Zábřeh na Moravě). V říjnu 1943 byl poslán na nucené práce do Valdenburgu (dnes v Polsku). Pracoval jako brzdař na dráze. Z nuceného nasazení utekl a přidal se k partyzánům. Nejprve byl v partyzánské skupině Cotkytle. Po přestřelce s Němci přešel do partyzánské skupiny Crhov. Žil v bunkrech v okolí Crhova. Skupina měla málo zbraní, a tak prováděli hlavně záškodnickou činnost. Dne 7. května 1945 se zúčastnil přestřelky s Němci. Byl to jeden z největších střetů s Němci v kraji. Zahynuli při něm tři partyzáni, jeden Rus a jeden Jihoafričan. Po válce se dobrovolně přihlásil na vojnu. Byl u dělostřelectva v Chrudimi. V roce 1949 vstoupil do československé armády. Po pěti letech služby kvůli problémům s komunisty odešel. Později se přestěhoval do Police u Mohelnice, kde žije dodnes.