Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Boleslav Janků (* 1924)

• narozen 6. 9. 1924 v Crhově (okr. Zábřeh na Moravě)

• deset měsíců byl v nuceném nasazení ve Waldenburgu, kde pracoval na dráze

• v létě roku 1944 utekl a přidal se k partyzánům

• byl u partyzánských skupin Cotkytle a Crhov

• dne 7. května 1945 se zúčastnil přestřelky s Němci, při níž padlo pět jeho spolubojovníků

• po válce byl na vojně v Chrudimi u protitankových zbraní

• v roce 1949 vstoupil do armády

• po pěti letech z armády pro neshody odešel

• v současnosti žije v Polici u Mohelnice

Dětství, mládí a zábor pohraničí

Boleslav Janků se narodil 6. září 1924 v české obci Crhov u Zábřehu na Moravě. „ Já jsem měl výborný rodiče a šťastný dětství.“ Crhov leží na území, které po mnichovské dohodě Němci obsadili. Boleslav Janků vzpomíná, jak německá armáda vstoupila do Šilperku (dnes Štíty). „Já jsem viděl příchod vojáků přímo v Šilperku. To táhla armáda. Celej den jezdily auta a motocykly. Jsem si říkal, kde vzali tolik zbraní.“ Následně rodina dostala dotazník o odchodu do protektorátu. „My jsme dostali dotazník, jestli chceme adoptovat do protektorátu. A táta říkal: ,Já nikam nejdu.‘ Chalupu jsme měli. V tom protektorátu si člověk nebyl jistej, co tam bude dělat. Nebylo kam jít. Vystěhovali a dělej si, co chceš. Otec si asi nevěděl rady. Říkal: ,Já nikam nejdu.“

V té době chodil do čtvrtého ročníku místní měšťanky. Němci zakrátko školu zavřeli a ročník již Boleslav nedokončil. Rok pobýval doma a pak vystřídal různá zaměstnání. Byl přidělen do mlýna v Crhově, kde vyráběl dřívka pro kartáče, potom pracoval na německé dálnici Berlín–Vídeň, ve stavebnictví v Lanškrouně a na dráze ve Štítech.

V nuceném nasazení ve Valbřichu

„Já jsem pracoval na dráze. Podbíjel jsem pražce krompáčema.“ Později pracoval přímo na nádraží, kde dělal brzdaře. „Tam to bylo celkem dobrý. To nebyla špatná práce.“

Ve Valbřichu (tehdy Valdenburgu) byl deset měsíců, do léta roku 1944. „Já jsem se měl nakonec v tom Německu líp než doma. Doma bylo všechno na lístky a bylo toho málo. Já jsem měl v tom Německu jako těžce pracující dostatek a ještě přídavek: maso, cukr. Byly tam asi čtyři položky, které jsem dostal přidané.“

U partyzánů v cotkytelské skupině

V létě roku 1944 utekl z říše a odjel domů do Crhova. Byl už domluven s bratry Pecháčkovými, kteří vedli cotkytelskou partyzánskou skupinu. Utekl tedy do lesů a přidal se k nim.

Cestou potkal dva Rusy, kteří se chtěli k partyzánům přidat. Nejspíš se jednalo o německé agenty nasazené gestapem. To ale Boleslav Janků netušil a údajné ruské zajatce přivedl k partyzánům. „No a teď že nechtějí zůstat s náma. Že by chtěli jít naproti postupující armádě. To byla myslím chyba, kterou jsme udělali. A jako nezkušení jsme nevěděli. Chtěli jsme jim pomoct, tak jsme jim dali revolver a mapu. A na té mapě jsme jim vyznačili, kde jsme. Jenom tečkou. Kdyby se dostali do ruské armády, aby nám sem shodili zbraně, protože my jsme neměli zbraně. Já osobně jsem měl jen šestirannou pistoli. Šest pětatřicet. A v tom akorát jeden zásobník. To bylo pro tu osobní ochranu… No a po čtrnácti dnech, když jsem tam byl, ti Rusové odešli, naši je doprovodili až za Litovel na hranice. Tam jim řekli: ,Tady půjdete a jste za hranicema.‘ Jo, byly hlídaný. Jenomže to netrvalo dlouho, nad naším lesem začalo kroužit letadlo. Jistě Němci fotografovali každej pohyb, kterej tam byl. No a po čtrnácti dnech nás tam vymákli… Přišli tři se samopalama. Věděli, že nemáme zbraně. Proběhla přestřelka… A tak jsme se rozešli. Já jsem utekl k crhovským partyzánům a už jsem s nima zůstal. To byl rachot. A to člověk poprvé slyší, jak hvízdaj kulky, jaký to je. Náhodou se nám nikomu nic nestalo. Akorát jsem spadl ze skály, jak jsem utíkal. Ještě jsem si rozryl ruku.“

U partyzánů v crhovské skupině

„No a tím vlastně jsme se dostali k crhovským partyzánům. A už jsme chodili každej den někam jinam. Němci nám byli pořád v patách. Oni nás viděli, kde jsme se zastavili ve dne. Říkaj si: ,V noci si vás vymáknem.‘ Přišli tam, ale my už jsme tam nebyli, my už jsme byli zas jinde. Každej den jsme se přemisťovali někam jinam a spali jsme tak na těch mezích. V křáčích. V nějakejch těch houštinách. Jen tak bez dek, bez přikrytí. Nic. Protože všechno zůstalo v těch bunkrech.“ Němci našli i jejich bunkr, přestože byl velmi dobře zamaskován. Někdo je totiž zradil a místo prozradil.

Boleslav Janků nechal v bunkru baterku se svým jménem, a tak šli Němci za jeho rodiči. Duchapřítomná sestra jim řekla, že bratr psal z Německa, že tam baterku ztratil, a začala jim ukazovat dopis, ve kterém to bylo údajně napsáno. Protože Němci česky neuměli, uvěřili jí a odešli. Tak se rodina zachránila od jistého uvěznění.

Na čtrnáct dní, než se situace uklidnila, se Boleslav Janků skryl na půdě u rodiny Joklíků. „Vždyť oni vlastně se vydávali do nebezpečí stejně jako já… Krmili mě kyselem. Oni ho měli každej den. Vždyť byli chudí jako kostelní myši.“

Po pobytu u Joklíků se vrátil zpět k crhovské skupině, která obnovila svou činnost. Postavili si nový bunkr, další přenechali ruským zajatcům, kteří utekli z pochodu smrti, jenž procházel okolím. Mezi těmito zajatci se nacházeli i dva Jihoafričané z Johannesburgu. Boleslav Janků se s nimi spřátelil a donesl jim anglicko-českou konverzaci, aby se mohli učit češtinu. Zimu 1944 prožil v bunkrech. Největším problémem bylo zahlazování stop ve sněhu. S tím jim pomáhal hospodář ze samoty Háje, který každý den vyjel s vozem a stopy zahladil.

Velitelem této partyzánské skupiny byli bratři Odstrčilové. Ti také sháněli jídlo a všechny potřebné věci. Pro akutní nedostatek zbraní prováděla skupina hlavně záškodnickou činnost. „Protože jsme neměli zbraně, tak jsme dělali takový záškodnický akce. Přestříhávali jsme telefonní dráty, chtěli jsme vykolejit vlak. Nakonec jsme ho nevykolejili, protože jsme nevěděli, kdo v něm pojede, aby nezemřeli čeští dělníci. Už si ani nepamatuju, co jsme všechno dělali.“

Přestřelka s Němci na konci války

Ke konci války se k partyzánům přidala plně ozbrojená skupina Rusů. Vypadali podezřele (nejspíš to byli vlasovci), ale partyzáni je přijali. Dne 7. května 1945, den před koncem války, se všichni vydali směrem ke Štítům. Na cestě potkali nákladní auto plně naložené německými vojáky. Nedopatřením došlo k přestřelce. Skupina Rusů, která se k partyzánům přidala a jediná byla plně ozbrojena, z místa utekla a partyzáni zůstali sami. Nakonec tam padli tři partyzáni, jeden Rus a jeden Jihoafričan.

„Ale my když jsme zaútočili a byli jsme už blízko, tak ti kluci naši na ně křičeli. Venku chodil řidič a ten nás zahlídl a začal po nás střílet. Ale ti kluci, když jsme dobíhali, na ně křičeli: ,Nicht schiessen! Nicht schiessen!!‘ Aby nestříleli. Jenomže to nepomohlo. My jsme měli akorát tu Beretu. Ten samopal. To měl Rus, takovej šikovnej, odvážnej. Jenomže ten je pokropil, tam to auto, a když jsme doběhli až k silnici, byli jsme na šířku okresní silnice. To je šest metrů od sebe jsme na sebe stříleli. Tak ten Rus dostal zásah do toho samopalu. Ten mu přestal fungovat a on byl postřelenej. Tady někde na pravé straně. Tady byla jenom dirka, ale vzadu, tam by mohl pěst položit. Vytržený maso. Oni stříleli, dřív se to jmenovalo dum dum. Ale byla to ošklivá rána. Tak kluci, co mohli, ho odtáhli. Říkám: Ten nejhorší okamžik, co jsem zažil. Těch deset Rusů s těma puškama nebylo. Oni utekli a nás tam nechali… My jsme mysleli, že budeme mít palebnou sílu. Neměli jsme nic než tři kulovnice.“

Na konci přestřelky na místě z partyzánů zůstal jen Boleslav Janků a Šula „Tak jsem zůstal jenom s kulovnicí. Já sám… A ten jeden z těch Němců se v tom voze schovával a pořád střílel. Pořád střílel. Já jsem sice do toho vozu střílel taky, jenomže když jsem ho neviděl…měnil jsem to. Tam, tam… Snažil jsem se ho nějak trefit. Ale vždycky za chvíli ,prásk!‘. Takže vylézt ven nebylo možný. A ještě jeden střílel a já jsem nevěděl odkud. On ležel krytej za silnicí, v tom příkopu na druhé straně. To bylo možná takových sto metrů a já jsem o něm nevěděl. Až najednou jsem ho zjistil. Tak jsem si to hledí nastavil. Tak jsem si ho dal na těch sto metrů. Namířil, prásk, chlap zmizel. Říkám: ,Tak, jednoho jsem dostal. Ale co teď s tím druhým? Ten se nehne! … No a když to skončilo, tak jsem tam zůstal já. Já jsem tam zůstal poslední. S tím se nechlubím. Poslední, kterej tam odtud odcházel. A musel jsem tam nechat Šulu jednoho. Ten byl raněnej. Tady někde do toho. A říkal: ,Kdyby to aspoň tak nebolelo.‘ Ale byl to chlap těžkej a já jsem ho nemohl odtáhnout. A kromě toho na nás pořád ještě stříleli Němci. Byli jsme v příkopě schovaní, ukrytí a my jsme se nemohli zvednout. Jenom tak pro zajímavost, jak se to dělá: vystrčil jsem na hlaveň čepici a vtom rána. Byla prostřelená. Byl to soused. Říkám: ,Petře, já tě neunesu. Já tě neodtáhnu.‘ Říkám: ,Podívej se na tu čepici.‘ On viděl, že nemůžu ho vzít. To by ho zastřelili. Povídám: ,Petře, já musím odejít. Je mně líto, ale já tě tu musím  nechat.“ Šulu nakonec Němci na místě oběsili.

Po válce u armády

Hned po válce se Boleslav Janků přihlásil dobrovolně na vojnu. Byl přidělen k protitankovým zbraním v Chrudimi. Po vojně dva roky pracoval po různých zaměstnáních.

V roce 1949 nastoupil jako profesionální voják do armády. „Už to nebyla ta armáda jak po válce. Už tam převládala politika.“ Byl v Nýrsku a později jako paragán ve Stráži pod Ralskem a následně ve Slaném.

Byl členem KSČ, ale kvůli problémům s vyplacením peněz v armádě stranickou legitimaci položil. „Nezapomínám. Byl jsem taky ve straně. To byl padesátý rok. Strašně nebezpečný rok…Přišli za mnou, abych šel na schůzi. No já jsem na schůzi nešel. Vytáhl jsem legitimaci, říkám: ,Tady máte legitimaci. Já se vzdávám funkce ve straně a chci mít pokoj.‘ Já jsem ten pokoj měl, musím říct. Dali mi klid. Ale jak jsem žádal, o co chtěl, ať jsem se školil, kde chtěl, nic to nebylo platný. Všude bylo napsaný: Položil stranickou legitimaci.“ Bylo zamítnuto i jeho povýšení. „Tím jsem skončil pětiletou službu a odešel jsem do civilu.“

V Polici

Po odchodu z armády vystřídal více zaměstnání. Za pár let se odstěhoval do Police, kde žije dodnes.

Jeho pohled na dnešní dobu není příliš optimistický. „Je tu víc nespravedlnosti a nepořádku než tenkrát podle mě.“ Ani národnostní cítění dnešních Čechů se mu moc nelíbí. „My jsme byli ve škole vedeni k vlastenectví… Dnešní vlastenectví je otřesný a nebezpečný. Příkladem je Dělnická strana.“

Pro Post Bellum v roce 2009 natočila zpracoval: Vít Lucuk