The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Ivana Čepková
Where: Praha 4
When: 11/09/2017
Who worked out the recording: Ivana Čepková
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Tomáš Šponar (1968)

Bylo jen na nás, jestli tu roli přijmeme

Pod hlavněmi tanků

Tomáš Šponar se narodil 6. září 1968 ve Svitavách jako jediné dítě svých rodičů. Prvnímu osudovému setkání s velkými dějinami se mu tedy dostalo hned při narození. „Nebojte se, oni do roka odejdou,“ zněla věta utěšující šťastnou a zároveň nešťastnou matku v porodnici a v rodině se traduje spolu s obrazy babičky stojící ve frontě na jídlo a matky ve vysokém stupni těhotenství hrozící projíždějícím armádám. S okupací a totalitou byla vůbec v rodině neblahá zkušenost. „Pratetě se za války podařilo schovávat a tím i zachránit malou židovskou holčičku a babička byla Němci vězněna za přečin podání jídla anglickému zajatci. Když se vrátila, vážila čtyřicet kilogramů. Propustili ji, tehdy ještě nezletilou, když už nebyla schopna sama chodit.“ Socialistický režim zase v 50. letech odsoudil babiččina bratrance v monstrprocesu se studenty gymnázia k dlouholetému trestu. Ještě si vybavuje dětskou vzpomínku na strejdu bez zubů, o které přišel v kriminále.

Mami, kde to jsme?

Předškolní vzpomínka. „Když bydlíte ve Svitavách a jedete do Poličky, musíte jet přes vesnici Květná, kde byla obrovská sovětská posádka. Jedete lokálkou a tam nápisy v azbuce, jako dítě vás to zajímá:‚Mami, kde to jsme?‘ – ,No, v Květný.‘ – ,A proč jsou tady ty nápisy?‘ – ,To je rusky.‘ – ,A proč je to rusky?‘ – ,Protože jsou tady ruský vojáci.‘ –  ,A proč jsou tady ruský vojáci?‘“ Tanky byly vidět na silnicích, na vagonech, také vojenská auta, letadla, armáda byla všude. V Pardubicích letiště, ve Vysokém Mýtě sovětská posádka. „My jsme ty ruské vojáky a ty jejich dlouhé kolony potkávali pořád, předjet je tou starou dýchavičnou škodovkou byl problém. Vídali jsme ruské oficíry, jak kupují ve velkém koberce, boty, oblečení, na toto jsme se dívali, to vytvářelo ne nijak sice násilný, ale přece jen obraz okupované země s cizími nápisy, ve které jsem vyrůstal.“

Víra byla u nás doma v úctě

Tomášova maminka pochází z Českomoravské vrchoviny, od Poličky, z kraje pod silným protestantským vlivem, tatínek z Orlického podhůří, z katolické rodiny. „Středostavovské kořeny a víra mým rodičům už tak bezprostředně neovlivňovaly život, jako tomu bylo ještě u prarodičů, ale jako základní opora sloužily v tíživých dobách totality. Rodiče sice k disentu nepatřili, ale nedělali kompromisy, nezaprodali se ničemu, co by považovali za nesprávné, a podřídili tomu veškeré plány, kariéry a ambice, nebyli ve straně ani v ROH (Revoluční odborové hnutí), žili skromně, jak se dalo.“ K víře ho rodiče bezprostředně nevedli. „Nebyli jsme praktikující rodina, ale k víře u nás vždy panoval vztah plný respektu, ohledu a úcty. Pro mě to byl důležitý referenční bod, hodnota, o kterou se můžu opřít a mít tak i jinou perspektivu, než jakou nabízela tehdejší společnost.“

Děti připravující se na jadernou válku

V polovině sedmdesátých let se rodina přestěhovala do otcova rodného kraje, do města Ústí nad Orlicí, místa s klidnou, tichou atmosférou podhorského regionu. „Když se vrátím k základní škole, vybaví se mi vzpomínka na to, jak jsme na jedné straně pochodovali v těch igelitových pytlících a pláštěnkách, s cihlami v baťůžku, děti připravující se na jadernou válku, nebo jak nám vyprávěli o Sovětském svazu, a na druhé straně svět doma, kde byla ta jasná distance. Ve škole se hrála hra na spravedlivý systém a dobré mezinárodní spojenectví, ale už ani tam tomu skoro nikdo nevěřil.“ Dětské organizace Jiskru a Pionýr si vybavuje jenom jako vyprázdněný formální pojem, nad kterým ve vzpomínkách vítězí spíše konkrétní zážitky z výtvarky a dramaťáku a později, pro změnu „pod hlavičkou SSM“ (Svaz socialistické mládeže, mládežnická organizace) skvělý turistický oddíl, se kterým procestoval kus republiky, s dobrým vedením a ve společnosti stejně zaujatých kamarádů. Vzpomíná i na sport, zejména na basket, a na mnoho hodin strávených na běžkách.

My na ni koukali, jako kdyby se vrátila z Marsu

V Ústí nad Orlicí se vyráběly textilní stroje, které se vyvážely do celého světa a tovární technici je montovali i na Západě. „V páté třídě k nám přišla spolužačka, která se vrátila z Ameriky, kde byla asi rok s rodiči a my jsme na ni koukali, jako kdyby se vrátila z Marsu, protože Amerika podle oficiální propagandy znamenala imperialismus a chudobu. Třídní učitelka, jinak členka KSČ, pozvala její maminku, aby nám řekla, jaké je to v Americe. Maminka spolužačky nám vyprávěla o každodenním životě, jak si tam děti hrají, jak se tam chodí nakupovat, co je tam dobrého k jídlu, a my jsme tak jejím prostřednictvím nahlédli, že to je v Americe dobré a ne, jak se říká v televizi a píše v novinách. Třídní to její vyprávění ani nijak nevyvažovala, nechala ji volně mluvit. Asi v ní zvítězila učitelka a slušný člověk.“

Tady nikdo nebude nikomu říkat soudružko!

Na dobré kantory měl štěstí i na střední škole. „Na začátku prvního ročníku gymnázia jsem vstoupil do kabinetu matikáře a fyzikářky a pozdravil: ‚Dobrý den, soudružko profesorko.‘ A on řval, až drnčela okna, že tady nikdo nikomu nebude říkat soudružko, a kde si jako myslím, že jsem?!

Škola prý nebyla baštou antikomunismu, ovzduší v ní bylo na tu dobu dosti liberální, zvláště ve srovnání se školami některých kamarádů, kde vládla šikana, žáci si museli stříhat vlasy a nesměli nosit trička s nápisy. „Nás učitelé spíše podporovali, abychom tak úplně nešli s tím oficiálním proudem. Na bramborové brigádě nám pouštěli filmy s Voskovcem a Werichem, při maturitě mi stála ruštinářka pod stolem na noze, a když jsem začal říkat něco nesprávně z tohoto neoblíbeného jazyka, přitlačila. Bylo to vlídné prostředí, měli jsme štěstí.“ Postupně mu vstupovaly do života první zprávy o stavu světa v jeho skutečných obrysech, byť třeba jen v podobě prvních pivních diskusí v hospodě, kam se občas zašlo na kulečník, nebo v podobě prvních kopií zakázaných knih a poslechu zahraničních rádií. Doma měli staré literární časopisy Plamen a Světová literatura. Z ruky do ruky šel cyklostylovaný Solženicyn, někdo přinesl Mňačkův román Jak chutná moc. Obrysy se zpřesňovaly a prohlubovaly.

Alma mater, nositelka Řádu práce

Pro textilní fakultu VŠST v Liberci (VŠ strojní a textilní, nositelka Řádu práce, dnes Technická univerzita) se rozhodl sám na základě racionální úvahy. Všude kolem, ve městě i okolí, byly továrny na výrobu a zpracování textilu, včetně výzkumného ústavu. „Tenkrát mě ani nenapadlo studovat nějaké humanitní směry, protože byly prodchnuté tou ideologií a já už měl k režimu a k jeho lžím averzi. Proto jsem směřoval k exaktnějším techničtějším oborům.“

Přijímačky málem nedopadly dobře, protože nad otázkou o vzniku KSČ jen pokrčil rameny. Měl ale opět štěstí, zkoušející byl spíše ekonom než ideolog, a tak byl i s tímto nedostatkem přijat. Vzpomíná na kádrovací, tzv. bodovací systém, který zahrnoval kromě vlastní také angažovanost rodičů a účast na brigádách a byl součástí přijímacího procesu do studia. „Ze zahájení studia se mi vybavuje tzv. imatrikulační slib, což byl úplný balast formátu A4, kde jsme slibovali věrnost pracujícímu lidu. Sice jsem nic jiného nečekal, ale stejně jsem si říkal, jak je to děsné, že i na té technice si tím musíme projít.“

Zvláštní parta excentriků

V Liberci potkal skvělé lidi, se kterými později hrál divadlo a byl s nimi později i ve stávkovém výboru. „Byla to zvláštní parta excentriků, kteří se sešli paradoxně v mládežnické organizaci. Svazáčtí funkcionáři měli rozpočet na sál a na rekvizity a my jsme ten prostor uměli naplnit. Nebyli jsme nijak uvědomělí, nebyla to žádná opozice, spíše názorové a kulturní hnutí, vedené jakousi vnitřní frustrací, vzdorem a pocitem odporu. Se souborem T. S. Garp jsme realizovali divadelní představení, která jim hrozně ležela v žaludku. Bylo to v letech 1987–1989 a to už nás moc nekontrolovali, byli už líní, a pak byli v šoku z představení ,Schůze na podporu Kropáčkovy ligy za připojení Čech a Moravy k USA‘. Na chmelu jsme připravili sérii kabaretních představení, úplně dekadentních, se střelenou poezií, hrálo se reggae, nic svazáckého, spíše takový Woodstock. Přijel proděkan a zarazil nám to. Později už nám nic nezakazovali, ale zase nám strhávali plakáty. Byli z nás nervózní.“

Jestli se má proti něčemu demonstrovat, tak proti okupaci

Události roku 1968 hrály v jeho životě důležitou roli. Okupace byla věc, která ho opravdu štvala. „Já byl v té době něco jako osmašedesátník, myslel jsem si, že by stačilo ten systém reformovat, stačilo by mi zajet si do Vídně, číst víc novin, poslouchat lepší hudbu, ale ta vojenská okupace byla traumatizující a ta, podle mě, měla přestat okamžitě.“

Když bylo dvacáté výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy a Tomáš měl krátce před narozeninami, doma řekl, že jede za kamarádem do Prahy, ale z nádraží šel rovnou na Václavák. „Byl jsem tam čistě spontánně, sám za sebe. Říkal jsem si, jestli se má proti něčemu demonstrovat, tak proti tomuhle. Byla to dost velká demonstrace, myslím, že tím byl režim zaskočený. Byla zaplněna tak třetina Václaváku a z bočních ulic stále přicházeli další lidi. Pak se šlo dolů, někam ke Staromáku, pak na dnešní Palachovo náměstí, před filozofickou fakultou se nedalo projít, protože průvod chtěl jít na Hrad. U Karlova mostu stál policajt a lidi na něj řvali: ‚Gestapo! Gestapo!‘.“

Režim se už totálně demaskoval

Seznámil se s lidmi z Prahy, dostával samizdatové Lidové noviny, dozvěděl se o politických vězních. Zásadní osobní zkušenost získal v Polsku, kam se dostal v roce 1988  na velký mezinárodní festival mládeže do Świnoujście. „Naprosté zjevení, hudba a projevy ničím necenzurované. Poláci s námi mluvili naprosto otevřeně a taky se nám omlouvali za osmašedesátý. Komunistická propaganda pořád dokola hlásala, že Poláci nemakají a stávkují a nemají nic. A vy tam pak jedete a zažijete tam nejlepší jídlo, co jste kdy jedl, a zažijete takovou svobodu ve veřejném prostoru, jakou jste jinde nezažil. Jedna návštěva a ještě pod záštitou SSM, zbourala léta propagandou budovaný obraz. Režim se už totálně demaskoval.“

Až se zítra vrátíte domů, bude všechno jinak

Dne 17. listopadu ráno odjel se souborem na studentský festival do Karl-Marx-Stadtu (nyní Chemnitz), kde ho čekala řada absurdních situací. „Město bylo jako po vymření, jako by někdo vypnul občany, prázdné ulice, neuvěřitelná atmosféra. Přijeli jsme na tu univerzitu, ale tam taky nikdo nebyl, jen my, tedy pár lidí z Liberce a zahraniční studenti z lido-demo bloku a studenti z Afriky a Asie. Tak jsme se dohodli, že hrát nebudeme a v té obrovské aule se rozpoutal spontánní večírek. Seděl jsem chvilku u baru s nějakým doktorandem z Litvy nebo z Lotyšska a popíjeli jsme spolu ten strašný německý Kirsch. Stěžoval jsem si mu, že se u nás pořád nic neděje na rozdíl od Polska a Maďarska, a on mě utěšoval: ‚Počkej, až se vrátíš domů, bude všechno jinak‘. Nevím, jestli už něco věděl, nebo to bylo proroctví z té německé třešňovky, ale měl pravdu.“ V Praze v těch chvílích poprvé padlo slovo „stávka“.

Něco se musí stát

Po návratu do Liberce v neděli vpodvečer 19. listopadu na ně už spolužáci čekali se zprávami o dění v Praze. Rozehnaná demonstrace neměla takovou průraznost, jako to, že tekla krev, že tam byli zranění, zatýkalo se a že jeden student přišel o život. Už byla k dispozici první ze studentských výzev. „Tu výzvu jsme přepisovali přes průklepáky na nějakých strojích celou noc na kolejích a dál distribuovali. Ještě jsme se neorganizovali, slovo stávka mezi námi zatím nepadlo, ale už jsme věděli: ‚Něco se musí stát!‘ Dál si vybavuji, jak jsme se v pondělí brzy ráno domlouvali někde v bufetu nad kafem, co dál. Zastihla nás tady zpráva, že liberečtí gymnazisté vyšli do ulic. To nás povzbudilo. Domluvilo se celofakultní setkání v menze. Iniciativu převzali mladší lidi ze SSM, kteří neměli potřebu to nějak bagatelizovat, ale byli příliš opatrní.“ Důležité a rozhodující na setkání bylo vystoupení studenta z DAMU, účastníka událostí na Národní třídě, který o zásahu proti demonstrantům podal osobní svědectví.

Kdo chce stávkovat, ať se shromáždí tady v tom koutě

Na jednu stranu vzkypěla krev, ale zároveň ve vzduchu visel otazník: Co dál? Je třeba reagovat – ale jak? „V tu chvíli ti svazáci, tváří v tvář tomu osobnímu emocionálnímu svědectví, zůstali paralyzováni, neměli na to co říct, protože k tomu nebylo co dodat.“ V tu chvíli si Tomáš řekl, že se musí něco udělat. „Zdvihl jsem se a řekl jsem, že budeme stávkovat. Někdo v tom davu protestoval, za co že se to tady bereme a kde jsou ti političtí vězni, ale dokázal jsem to smést se stolu, protože jsem o politických vězních věděl a znovu jsem přítomné vyzval: ‚Kdo chce stávkovat, ať se shromáždí tady v tom koutě!‘

Pozdější stávkový výbor se skládal ze dvou entit – lidi z divadla a z kapel a ze sportovců, většinou z horolezeckého oddílu, volejbalistů a lyžařů. „Zkrátka takové tři autonomnější aktivity. Hlavní postavou byl Ivo Luňák, schopný organizátor, který udával směr, a Láďa Pimek, sportovec a perfektní parťák. Ti dva tomu všemu dali hlavu a patu, smysl a formu, dokázali se okamžitě napojit a pochopit rychle smysl toho všeho, co se dělo.“

Všichni už jsme toho měli dost

„Všichni jsme toho měli dost, ale představy, jak to skončit, kam to nasměrovat, byly rozdílné. Osobně jsem znal pojmy jako demokracie a svobodné volby, ale neuměl jsem si to představit v konečném důsledku, jak to funguje, co to přináší za výhody a nevýhody. Pro nás zásadní myšlenka v přesných konturách byla jediná: tohle bezpráví a ta šikana musí skončit. Dál skoro nikdo nepřemýšlel.“ Generace rodičů frustrovaná osmašedesátým rokem chvíli váhala, ale brzy přispěchala své děti podpořit. „Nechtěl jsem volat domů, že se o mě budou bát a že mi budou říkat věci, které jsem nechtěl slyšet, ale řekli mi, že je to hrozně dobře.“ Každým dnem rostla podpora a solidarita. „Mámy nám nosily buchty a salámy, handicapovaný soused, který mohl řídit jenom jednou rukou, nás vozil celé dny autem, lidi pomáhali roznášet letáky a petice. Někdy to bylo až komické, když zástupci podniků sami od sebe přinášeli podepsaná prohlášení, že se vším souhlasí. Asi jak na to byli zvyklí?!“

Moc se nespalo, vůbec se neflámovalo

Studenti byli zvyklí ze sportu a zájmových aktivit organizovat si věci sami. Problém nebyl ani ve spolupráci s místním OF (Občanské fórum) připravit řadu veřejných shromáždění a vystoupení na náměstí F. X. Šaldy, včetně toho největšího při generální stávce. „Moc se nespalo, vůbec se neflámovalo, celý ten rozhodující měsíc byl úplný klid. Mívali jsme pravidelně zástupce v Praze, v Disku. Když se vraceli, tak dávali poradu ještě v noci v Liberci. Denně proběhly tři až čtyři porady, na kterých se distribuovaly úkoly. Řídili jsme se tím, co diktovala pražská centrála, ať už například ke svolávání demonstrací, nebo organizaci petic. Rutinně na široké bázi se malovaly plakáty, organizovaly výlepy, pořádaly tzv. spanilé jízdy. Byl to takový zvláštní mix spontánnosti a snahy to nějak zorganizovat a dařilo se to. Byl to vlastně snadný úkol, protože devadesát procent lidí s naším počínáním bylo v souladu, ta společnost to chtěla a toužila po změně. Nikde nebyl žádný, nebo jenom minimální odpor. Režim už byl paralyzovaný a ztrácel sílu.“

Najednou bylo jasné, že tady se láme chleba

V ty první dny se stávkový výbor dál scházel se stovkami lidí v menze. Tam se distribuovaly novinky, úkoly a informace. Chodili tam i lidé s tendencí běh událostí ovlivňovat a měnit. Patřil k nim i jeden pedagog. „Když poprvé padl jasně artikulovaný požadavek na svobodné volby a změnu systému, tak tento soudruh reagoval velmi ostře, s velkou nelibostí, pro něj to bylo naprosto nepřijatelné. Do té doby jsme ještě měli dojem, že musíme udržet komunikaci, ale najednou nám bylo jasné, že tady se láme chleba, tady se ty naše cesty rozcházejí, tímto vystoupením skončil pokus o nějaký dialog. Oni už viděli, že to jde cestou, kterou to podle nich jít nemá. Hrozně dobře tam zafungovali ti dva, Luňák a Pimek, kteří měli hlavu na krku, větší klid, nenechali se vyvést z míry.“

Václav Havel byl pro nás rock’n’rollová hvězda

Většina lidí Václava Havla neznala. A když, tak jenom jméno, jako symbol odporu proti režimu. „Pro mě se Havel kvalifikoval obratem, tím leadershipem a inteligencí. Když přijel do Liberce, to už bylo po generální stávce, a mluvil na náměstí F. X. Šaldy, ani jsem na něj neviděl, stál jsem v podloubí a poslouchal ho a říkal jsem si: ‚Jo, to je dobrý, teď už se můžu vrátit klidně do školy nebo odjet do Vídně, tenhle člověk ví, co dělá, má tu sílu a integritu. Je to ten typ člověka, u kterého si myslíte, že by bylo dobré, aby řekl to a to, a on to tam sází a ještě dvacetkrát lépe, je o tři kroky před vámi, nabízí vize. Nikdo ho nezpochybňoval, byl pro nás jako rock’n‘rollová hvězda. Nedílnou součástí všech jeho vystoupení byl ne vzepjatý, ale emocionální rozměr, cit a srdce, a to jsme my mladí brali, to nás okamžitě přesvědčilo. Lidi kolem něj měli podobný profil, dokázali vzdorovat režimu, nechali se kvůli tomu pronásledovat a zavřít, už to samo stačilo, abychom jim dali důvěru. Byli to pro nás hrdinové  od začátku. A ta jednohlasnost volby? Mně to přišlo naprosto v pořádku, spíše bych se divil, kdyby volili jinak. Přišlo mi jako logické, že to udělají, že ustoupí z cesty a že už se nevrátí do veřejného života. Měli jsme to za součást pokání. V konečném důsledku se to dalo brát dokonce jako sympatické gesto. Na té revoluční straně nikdo nevolal po krvi, po pomstě a slušelo se, že oni také ustoupí.“

Mohli jsme vstoupit s čistým štítem

„Pocházím ze Svitav, bývalých Sudet, z místa poznamenaného vykořeněností, ztrátou kontinuity a taky pomstou, i když na základě pochopitelných příčin. Nacistické Německo se na tomto národě podepsalo zrůdným způsobem, ale to, že jsme dali spravedlnosti průchod ‚en bloc‘, to nějakým způsobem poznamenalo duši tohoto národa. To, že jsme dopustili, otevřelo cestu k nespravedlnosti vůči dalším lidem, třeba tzv. třídním nepřátelům, bití a mučení se začalo tolerovat. Havel byl génius této situace, když řekl: ‚Nejsme jako oni!‘ A naše generace byla této tzv. revoluční spravedlnosti ušetřena. My jsme nemuseli sedět na nějaké dlouhé lavici a koukat na chudáky, kteří brečí a bojí se o život, o práci, o děti, žádné prověrkové komise, my jsme mohli vstoupit, možná ve zmatku, možná v nejistotě, co bude dál, ale s čistým štítem. Musíme se poučit z moderní historie, zejména ve světle toho, co se dělo po válce. V západních okupačních zónách byla používána úspěšně strategie – neponížit poraženého, nezlomit ho, protože z toho nemá prospěch ani jedna strana, musí se pro něj vytvořit perspektiva, která bude únosná.“

Bylo jen na nás, jestli tu roli přijmeme

Na otázku, jestli příslušníci a účastníci poraženého režimu dostali v roce 1989 únosnou perspektivu, dodává. „Tenkrát začaly relativně brzy vycházet Haló noviny, o kterých jsme hned nevěděli, kam se to vydá, ale brzy jsme to zjistili. Vyšel v nich článek, dneska by se řeklo ‚fake news‘, rozhovor s někým, kdo takzvaně ví, jak to opravdu bylo. Byla to Dolejšího Analýza 17. listopadu. Musím říct upřímně, že mě to tenkrát hluboce zasáhlo. Musel jsem dlouho přemýšlet, jestli jsme se nestali součástí nějaké hry a nenechali se zneužít. S odstupem času teď vím, že jsme samozřejmě byli součástí nějaké ‚dějinné hry‘ a měli jsme nějakou roli. Bylo jenom na nás, jestli ji přijmeme nebo ne, jestli raději odjedeme na hory nebo za mámou  anebo zůstaneme ve stávkovém výboru. Role to byla, ale zaplať pánbůh za ni i za celé to představení, které se odehrálo, protože tím jsme se posunuli kupředu.“

Tomáš Šponar, moderátor, redaktor, zahraniční zpravodaj a reportér pracuje ve zpravodajství České televize, žije s manželkou a třemi dětmi v Praze. Ve volném čase sportuje, věnuje se běhu.

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.