Jiřina Jelínková toužila po dítěti celý život. Když byla ve třetím měsíci těhotenství, prošla v roce 1952 několikadenním výslechem. Přímo před zraky policie potratila a šla na 8 let do vězení. Potomka se už nikdy nedočkala. I tak s manželem zažili životní štěstí.
Jiřina se narodila 19. března 1924 ve Slezské Ostravě a po válce pracovala v dole Ida v Ostravě-Heřmanicích, který se později přejmenoval na Velkodůl Stalin. Zde se seznámila se svým budoucím manželem Eduardem Jelínkem. Vzali se roku 1947. V práci se jako vedoucí osobního oddělení setkávala s politickými vězni a tajně pro ně zprostředkovávala korespondenci s rodinami.
„Kdo má s vězením zkušenosti, ví, co to je, když dostane v dopise /od uvězněného ze své rodiny/ napsané to, co sám opravdu cítí.“
„Viděla jsem, že ti lidé hrozně trpí,“ vzpomíná pamětnice na důvody, proč pomohla předat nejméně deset dopisů a několik balíčků, „Chtěla jsem jim alespoň trošičku pomoct, věděla jsem, že je to pro dobrou věc. Třeba takový nečekaný dopis jejich rodinám velice pomáhal.“ Dávala si pozor, aby ji její činnost neprozradila, a vystupovala proto pod falešným jménem Olga Černá.
Jeden z vězňů, kterému pomohla, se jmenoval Miloš Krejčí. Zprostředkovávala mu kromě korespondence ven i potraviny a cigarety. Krejčímu se pak podařilo z vězení uprchnout a následně kontaktoval Jiřinu, aby ho dostala přes hranice. Pamětnice mu obstarala falešný řidičský průkaz i nákres přechodů do Německa. „Měla jsem enormní zájem, aby zmizel. Hlavně když jsem zjistila, že jsem těhotná,“ vysvětluje pamětnice, proč tolik riskovala.
Potratila při výslechu
V září roku 1952 pod záminkou pracovní cesty pozvali Jiřinu Jelínkovou na ministerstvo paliv a energetiky do Prahy. Už na hlavním nádraží ji dvojice mužů bez jakéhokoliv vysvětlení naložila se zavázanýma očima do auta. „Já jsem ještě říkala: ‚Prosím vás, to je nějaký omyl. Já jsem z Ostravy, já nejsem zdejší!‘“ Vyplašenou ženu ve třetím měsíci těhotenství ani nenapadlo, že se jedná o zatčení.
Zavezli ji do neznámého bytu v Praze, kde proběhl pětidenní výslech. V místnosti bez oken a beze spánku Jiřině postupně slábly nervy. Estébáci věděli, že je těhotná, ale nebrali na to žádný ohled… „Začala jsem u výslechu krvácet,“ vzpomíná Jiřina Jelínková na hrůzné okolnosti svého potratu. „Pamatuju si, že jsem přišla na záchod s tou jednou čůzou a tam jsem se zhroutila. A potom už mě nevyslýchali.“
„Na ty jeho oči nikdy nezapomenu.“
Jiřina strávila dlouhou dobu v nemocnici. StB zatkla i manžela a po celou dobu mu tvrdila, že jeho žena je stále těhotná. Ten s touhou pomoci jí proto dobrovolně udával. Znovu se viděli až po půl roce u Krajského soudu v Ostravě. „Manžel, když mě viděl… Myslel si, že budu těhotná, a já jsem vážila čtyřiapadesát kilo!“ komentuje Jelínková jejich shledání, „Nikdy jsem neviděla tak vylekané oči.“
Soud poslal Jiřinu na dvanáct let do vězení za pomoc k velezradě a její muž Eduard dostal za trestný čin sabotáže a nadržování pět let. Oba zároveň přišli o majetek. „Mně to nic nedělalo. Říkala jsem si: zavřít mohou, pustit musí,“ popisuje pamětnice své pocity z doby odsouzení. Spolu s nimi pak dostali za napomáhání Miloši Krejčímu trest odnětí svobody další tři lidé.
Chtěli jim rozvrátit manželství
Eduarda propustili z nápravně pracovního tábora po uplynutí poloviny trestu. Jiřina nejdříve putovala do věznice v Praze na Pankráci a následně do ženské věznice v Pardubicích. Manžel ji mohl na jednu hodinu navštívit. Jakmile ho Jiřina viděla, zjistila, že během těch necelých tří let zcela zešedivěl. Komunistickému režimu to ale bylo málo a snažil se pomocí našeptávačů navíc rozvrátit jejich manželství.
Jiřina se například doslechla, že má manžel milenku, a chtěla proto zažádat i o rozvod. Eduardova psaní jí do vězení cíleně nedoručovali, dostával neplatné navštívenky a také jemu nalhali, že ho žena podvádí. „On ode mě nedostával dopisy, já jsem od něj nedostávala dopisy,“ popisuje Jiřina období, které manžele ničilo. Nakonec se návštěva uskutečnila, a Jiřina s Eduardem si tak mohli všechno vysvětlit.
Sedm let v kriminále
Pamětnice se nejméně třikrát ocitla v korekci a s dalšími trestankyněmi pořádala tajné večírky se švestkovými knedlíky vyrobenými z psích sucharů. Vytvořila i spoustu rukodělných výrobků. Po polovině trestu žádala o podmínečné propuštění a jeden z velitelů jí veselým hlasem oznámil, že bylo zamítnuto. V tu chvíli se rozkřičela: „Pro vás je to rok, že na jaře nasadíte kačenu a na podzim sežerete, a rok je pryč. Ale já chci děcko!“
Na mnoho žen čekalo po návratu domů opovržení. Jedna z vězenkyň se natolik bála pomluv, že chvíli před svým propuštěním spáchala sebevraždu. Neuměla si představit návrat do rodné vesnice ke svým dvěma dětem, protože by si na ni všichni ukazovali prstem. „To jsem tenkrát skutečně brečela, že ta Zuzana takhle dopadla,“ vypráví pamětnice a lituje, že si již nevzpomíná na celé jméno této nešťastné ženy.
„Eva z ráje, když šla, tak měla fíkový list. Já jsem ani ten fíkový list tenkrát na cestu neměla.“
Dne 15. října 1959 Jiřinu Jelínkovou podmínečně propustili. Manžele ale nečekal jednoduchý život. Přišli o majetek, úspory, osobní věci i byt, na který předtím čekali čtyři roky a dlouho ho rekonstruovali. Jiřině při odchodu z vězení dokonce nevrátili ani šperky nebo svatební medailon a hodinky. „Neměla jsem vůbec nic... Neměla jsem kalhotky, no nic.“ vzpomíná Jiřina.
S manželem se poprvé shledali v nemocnici, kde ležel po úraze. Vítal ženu slovy ‚Štípni mě, štípni mě‘ a nechtěl věřit, že je to skutečně ona. Bydleli spolu v malém sklepním bytě s balícím papírem na stěnách, dřevěnou laťkou s věšáky na oblečení a postelí, kterou chtěl původně soused vyhodit. „Tak to bylo naše nové zařízení, co jsme měli. Jinak přes záchod k nám do bytu chodil potkan,“ popisuje Jelínková své nové žití.
Znovu jako milenci
Soužití manželů Jelínkových pokračovalo, jako by se vrátili o mnoho let zpátky. Šikana StB je ale provázela ještě po několik let v podobě nečekaných prohlídek. Jako bývalí političtí vězni měli navíc nízký plat a dlouho bydleli v chudém sklepním bytě. Jiřina stále toužila po dítěti, ale lékař jí oznámil, že kvůli jejímu psychickému stavu nemůže zaručit narození zdravého potomka. Pamětnice na toto období vzpomíná slovy: „Dá se říct, že to byly pro mě hodně, hodně špatné roky...“
Jiřina Jelínková až do penze pracovala v lékárenských službách. S radostí vítala listopadové události roku 1989, kdy padl komunistický režim. 8. srpna 2007 zemřel ve svých třiadevadesáti její manžel Eduard. Jelínkovi oslavili i šedesáté výročí svatby a Jiřina jejich manželství popisuje jako životní štěstí:
„Říkám vždycky, že jsem měla kliku, že mě manžel měl skutečně rád.“
