The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Ivana Čepková
Where: v Praze 1
When: 27/07/2017
Who worked out the recording: Ivana Čepková
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Jaroslava Šiktancová (1954)

Ještě že jsou na světě básničky

Z města na venkov a zase zpátky

Jaroslava Šiktancová, dívčím příjmením Odvárková, se narodila 2. října 1954 v Praze jako druhé dítě v rodině číšníka a švadleny. Její rané dětství se zpoloviny odehrávalo na Českomoravské vysočině, v obci Herálec pod Žákovou horou, v rodišti obou rodičů. Obklopena láskou rodiny, početného příbuzenského společenství strýčků a tet, uprostřed dětských her s bratranci, sestřenicemi a vrstevníky ze sousedství trávila v Herálci všechny prázdniny, svátky a prodloužená volna tehdejšího kalendáře. To poskytovalo bohaté zdroje poznání nejen příbuzenských vazeb a vztahů, ale i životního stylu venkova.

„Jako v mnoha rodinách chudé Vysočiny i moji rodiče pocházeli z více dětí, otec měl čtyři bratry a maminka dva. Jeden z maminčiných bratrů ovdověl a jeho třem dcerám se moje maminka, alespoň o prázdninách, stala jakousi náhradní matkou. Vyrůstalo nás spolu tedy pět holek, já byla nejmladší. V létě jsme jezdívaly s dědou na trávu, vyžínalo se všechno, i poslední travička u silnice. Měl malý zelený žebřiňáček, na tom jsem směla sedět a pak kráčet podle něho. Považovala jsem to za důležitý úkol. Naše dětství bylo vlastně velice spojeno s životem dospělých. My děti jsme se podílely na všem, co mohlo dítě vedle dospělého člověka dělat. Všechno vonělo jedinečnou vůní, sušilo se seno, zpracovávalo a rovnalo dřevo, sušilo a zavařovalo se ovoce, chodilo se na borůvky, na maliny, sbíral se a sušil heřmánek. Babička byla samozřejmě v domácnosti, byla velice zdatná bylinkářka, měla krásnou předzahrádku s bylinkami a rezedou. Byla také velmi pečlivá hospodyně a všem nám děvčatům své zásady vtloukala do hlavy. V rodině měli pevně vymezené postavení jak muži, tak ženy a my jsme byly vedeny k tomu, abychom ten rozdíl vnímaly, chápaly a přijímaly. Později, když jsem se věnovala režisérské práci a vstoupila tak do světa mužů, očekávalo se ode mne, že podpořím spíše feministický model. Toho ale já nejsem schopná, aniž bych chtěla ubírat ženám na jejich schopnostech, spíše naopak.“                                                                   

Vzpomíná na dědečka, ševce, živnostníka, autoritativního a velmi vzdorovitého člověka. „Krávu do státního statku odevzdával jako poslední. Ta kráva se jmenovala Šimla, a když už byla ve statku, jednou ji kolem nás vedli na pastvu a ona přišla k nám a stála před tou chalupou. Ve chlévě už bylo složené uhlí a strýc tam měl motorku Pionýra. Všichni jsme se s provinilým výrazem dívali na tu naši Šimlu. To byl hrozný výjev. Babička ji pak odvedla zpátky, a když se vracela, tak plakala.“

Svět fungující a domluvený

Rodiny obou rodičů se vzájemně znaly a navštěvovaly, vztahy byly dobré, nikde se nerýsoval problém, a pokud ano, tak rozhodně ne před dětskýma očima. „Tenkrát se před dětmi určité věci neříkaly. Dospělí nám reprezentovali a prezentovali svět jako fungující a domluvený, a když se k nějakému drobnému nedorozumění schylovalo, babička nebo maminka naznačily, že máme rychle odejít, než se to vyřeší a uzavře. V Herálci nás bývalo o prázdninách někdy i sedmnáct. To bylo nádherné. Nepamatuji se, že by někdo měl potřebu být sám nebo potřebu odejít. Původní rodinu si pamatuji jako dobře sehraný mechanismus. Dnes vím, že to nebyla úplně celá pravda, ale nám dětem dokázala dát pocit jistoty a pevného zázemí.

Mamka toužila být učitelkou, ale stala se z ní švadlena. Hrála ochotnické divadlo a byla velká čtenářka. Od ní jsem získala lásku k české a severské literatuře. Zdědila jsem po ní také velice silný vztah k poezii. Otec se podle rozhodnutí rodiny vyučil číšníkem a společně s mamkou nás motivoval ke vzdělání, aniž by nám určovali přesně, kterým směrem se vydat. Chtěl, abych byla vzdělaná i jazykově. Uměl německy a sám se později naučil francouzsky a anglicky. Táta býval celé léto v Praze, ale při každé příležitosti přijížděl za námi do Herálce. Byl také milovaným strýcem nejen proto, že vždycky z Prahy přivezl krabici od margarínu plnou zákusků, ale také proto, že uměl hrát na kytaru a večer jsme s ním všichni zpívali. Holky ho obdivovaly.“

Katolické dítě v čele třídy

Maminka byla praktikující katolička a vedla dcery v náboženské výchově. V Praze bydleli vedle kostela svatého Vojtěcha, kde byly obě pokřtěny. „Otec nebyl praktikující, ale náboženskou výchovu podporoval. Vždycky nás doprovodil před kostel a sám šel na Petřín. Ta tolerance je v tom, že ze dvou stran se dá dojít ke stejnému. Za války byl táta nasazen v Drážďanech a konec války zažil v odboji na Vysočině. Asi tam viděl strašné věci. Říkal nám: ‚Nikdy neposuzuj lidi podle národnosti, rasy, stranictví, vždycky je to ten jeden konkrétní člověk s vlastním příběhem.‘ Strašně mi to pomáhalo a posilovalo mě to. Za výbavu tolerancí jsem svým rodičům velmi vděčná.“

Do školy pamětnice chodila ve Vojtěšské ulici. Ve druhé třídě dostali novou učitelku. „Byla menší postavy, s hrbem, takový opuštěný člověk, učitelka ruštiny, velice zamilovaná do sovětského modelu. K nám se ale chovala přívětivě, vymýšlela pro nás verze třídní samosprávy, kde se každý bude starat o něco, jako o nástěnku a tak podobně. Já byla předsedkyně té samosprávy. Otec mého spolužáka přišel do školy a řekl jí, že je vyloučeno, aby katolické dítě stálo v čele třídy. Vylekala se. Byla z této dramatické situace upřímně nešťastná. Řekla mi, bylo mi nějakých šest sedm let, že to spolu nějak vymyslíme. Společně jsme oznámily, že je načase vystřídat to předsednictví, aby dostal příležitost zase někdo jiný. Vlastně se ke mně zachovala moc pěkně, aby mě nemusela ponížit. Tatínek toho kluka pak přišel ještě k nám domů a ptal se rodičů, jestli to na stranu nevrhlo špatné světlo. Maminka mu odpověděla protiotázkou – jestli si myslí, že to na stranu mohlo vrhnout dobré světlo. Rodiče si k režimu zachovávali rezervovaný přístup. Maminku před přílišným nadšením chránila její víra a tatínek měl odtažitý vztah ke všemu stranickému. Že doma slyším něco jiného než ve škole, mě moc netrápilo.“

Rytmika a dramaťák

Pionýru (dětské organizaci pod ideologickým dozorem KSČ) se na prvním stupni základní školy nebylo dost dobře možné vyhnout, ale účast pamětnice byla mizivá, neboť zásadní význam, a tudíž i přednost měla rytmika paní Aleny Skálové, kam chodila už od čtyř let. „Paní Skálová byla nejen velmi talentovaná a originální choreografka, na nás velmi přísná a náročná, ale také člověk s nadáním dobře pracovat s dětskou energií. My jsme nejen cvičily, ale i spoluvytvářely drobná veřejná vystoupení a to bylo pro mne velmi důležité, protože jsem byla od první třídy vyrušovač. Nechtěla jsem zlobit, ale zlobila jsem hodně a tady ta energie byla naopak vítána a k užitku.“ Velmi brzy po nástupu do školy přibyl i dramatický a literární kroužek Lidové školy umění ve Voršilské ulici, který si sama jako žákyně první třídy našla v sousedství a u rodičů prosadila, až musela maminka časem zasáhnout a dceřiny aktivity korigovat. Zůstal dramaťák. „Vedla nás paní Jiřina Stránská, výborná herečka se zkušenostmi z let u E. F. Buriana, ostatně hráli jsme všechna jeho představení, Máj, Věru Lukášovou, různé monology z jeho her. Paní Stránská byla úplně jiná v tom, jak nás vedla. Velmi jsme ji milovali a velmi jsme ji obdivovali, ačkoliv byla absolutně nespravedlivá, stranila dětem, které měla ráda, a dávala jim to nepokrytě najevo. Nám to ale příliš nevadilo. Všichni jsme tam chodili pro cosi, co asi spojovalo obě ty ženy a pro co člověk snadno dával stranou pocity libosti či nelibosti. Dokázaly nás nadchnout a získat pro věc.“ Směr k divadlu zdál se být vytyčen. Mládežnické organizace opět ostrouhaly.

Nepřátelská, plíživá…

Nástup normalizace znamenal výměnu kádrů na všech řídících a vedoucích pozicích. Strana se, jištěna okupačními vojsky, čistila prověrkami loajality. Tlak na angažovanost v politických, společenských a ekonomických strukturách se stupňoval, kádrování nabývalo na síle. Letargie ve společnosti stoupala spolu s klesající schopností obrany. Z ideologických důvodů mizely knihy, ztrácely se filmy, noviny, časopisy a posilovala cenzura.

Po základní škole, v roce 1970, Jaroslava nastoupila studium na letenském gymnáziu Nad Štolou. „Po přijímačkách to znamenalo odjezd na chmel. Nad věrtely, při česání jsme se často bavili o knihách, které jsme četli nebo chtěli číst, které tituly kdo má a co šlo do stoupy. Informace se všeobecně sdílely, vždycky se něco u někoho zachytilo. Knížky jsme si museli půjčovat, kolovaly mezi námi a to jsme všichni milovali, že je knížka předávaná. Naučili jsme se mluvit v kódech, co kdo čte. Vytvářely se smluvené minority lidí, kteří se potkávali na neoficiálních nebo polooficiálních akcích, na výstavách, v divadlech, na projekcích. Stále ještě se dalo zajít do filmového klubu v Klimentské, do Ponrepa nebo na noční projekci do Blaníku nebo do Olympiku ve Spálené. Ono se to vlastně táhlo už od toho osmašedesátého, kdy člověk začal vnímat úbytek všeho, tu plíživou normalizaci, která společnost úplně ochromovala.“ Na angažovaném gymnáziu Nad Štolou byli studenti tlačeni ke vstupu do nově vzniklého Socialistického svazu mládeže (SSM), ale pro pamětnici to bylo naprosto nepřijatelné. Místo toho se postupně stala členkou Spolku pro vzdělání žen Minerva a Společnosti přátel Boženy Němcové. Mládežnické organizaci se jí dařilo vždycky nějak vyhnout.

V sousedství zběsilého kádrování

V dramaťáku kromě hereckých dostávala ještě jiné speciální úlohy a postupně se stala asistentkou paní Stránské, její pravou rukou. „Postřehla, že text vnímám a cítím, ale na jevišti to pak předvedu sotva z poloviny, a že naopak, když o tom mluvím, tak se to nějakým způsobem rozžije. Co se týče našeho dalšího uplatnění, byla k nám velice pravdivá a mě tím velmi podpořila v úmyslu hlásit se na režii.“ V roce 1974, kdy se pamětnice hlásila na DAMU, byla normalizační moc při síle. Politika nomenklaturního kádrování zasahovala přes vedení škol až do výsledků přijímacích pohovorů. Přesto byla navzdory neúčasti ve svazu mládežníků, nulové politické angažovanosti rodičů a náboženství v rodině přijata. „Škola měla určitou autonomii v tom, že  mohla stavět na talentových předpokladech. Pedagogové si sestavovali ročník, stejně jako dnes, tak, že vybírali podle toho, kdo je opravdu zaujal. Já jsem měla u přijímacích zkoušek Evžena Sokolovského. To byl člověk nesmírně hravý, dělal si ze mě legraci a provokoval: ‚Proč by holka měla dělat režii? To je jako dirigentka ve fraku!‘ Měl rád, když někdo na jeho útočení živě reagoval. Jako mladý člověk jsem byla dost drzá, a i když jsem měla trému a zajíkala se, ta drzost převládla a dokázala mi pomoci.“

Divadelní akademie

Vstup do školy v Karlově ulici znamenal pro všechny nováčky přechod do úplně jiného světa. „Pro mě to bylo šokující. Můj dosavadní svět, ve kterém jsem se pohybovala, byl vždy podřízený nějaké autoritě, probíhal ve velké slušnosti, byla v něm láska ke zkoušení, vědění, učení, byl tam kostel, vše nabito pozitivní vlnou. Můj nejvnitřnější problém znamenal smířit se s faktem, že v umění musí být i ďábel, že na člověka útočí hodně věcí z hodně stran, musela jsem se smířit s přítomností teatrality a velkých gest, ale zároveň jsem vnímala, jak je vše prodchnuto tím něčím společným, tou možností přiblížit se něčemu tak výlučnému, jako je divadlo. Byla jsem obrovsky šťastná.“

Socialistický svět nebyl tolik zaplněn tzv. celebritami a umění nebylo s penězi spojováno téměř vůbec. Škola svým uměleckým zaměřením poskytovala oproti jiným školám větší volnost v myšlení, dobové ideologii se na přednáškách příliš nedařilo. „Jednak výklad textů her se úplně překroutit nedá a pak, drama má tu velkou výhodu, že má určité zákonitosti, které spíše odhalují ty tendenční blbosti.“ Studenti tedy nebyli nijak nadměrně rušeni nepřízní doby, nebýt tlaku na vstup do SSM. I tady ale měla Jaroslava Šiktancová štěstí. „Ze strany vedení mi bylo řečeno, že s tou svojí neangažovaností musím něco udělat. Připomínal mi to i můj hlavní pedagog, profesor Císař, který se té mojí angažovanosti ve spolcích typu Minerva smál, ale nakonec, a to mu musím připsat k dobru, mě učinil studijní vedoucí ročníku a tím mi pomohl, to bylo evidentní. Všechny nás tím tenkrát překvapil. Ze všech pedagogů, které jsem na škole potkala, byl právě on tím, kdo mě nejvíce ovlivnil. Jeho přednášky a hodiny strávené s ním byly velice vzrušené, zůstalo mu to dodnes. On měl divadlo rád takovým agresivním způsobem, jako by z něho chtěl vydobýt všechny odpovědi na otázky o bytí člověka na této Zemi. Jednou v Poněšicích (učebním a výcvikovém středisku AMU v jižních Čechách) večer u ohně mluvil zase o divadle: ‚V umění a i na divadle musí být ty věci tak překvapivé a neočekávatelné, jako když se podíváte na tamtu břízu a najednou by pod ní stála židle. Jako u Čechova.‘ Nelenila jsem, rychle někde sehnala židli a mokrou trávou se doplazila k té bříze pro případ, že by se tam pan profesor náhodou podíval. Kolem něho se vznášely úcta a zaujetí. Dramatické postavy miloval podobnou láskou, jako jsme se vztahovali k postavám v dramaťáku. Získal si mě naprosto tím, když prohlásil, že největší hrdinkou je Dorotka ze Švandy dudáka, statečná holka, a ne jenom nějaká sentimentální duše, ale člověk odpouštějící a statečný. To její ‚Ve jménu Páně!‘ je jedno z největších hrdinství. To mi přineslo velikou úlevu a oblažilo srdce.“

Ještě že jsou na světě básničky

Přesto i do relativně svobodného ovzduší divadelní školy prosakovaly zvenčí všechny neduhy společnosti, nespravedlnost a nesmyslnost tupého režimu. Na okrajích poznámek Jaroslavy Šiktancové z přednášek se nejčastěji vyskytovalo motto: Ještě že jsou na světě básničky. „Dozajista nás všechny okolní svět trápil, ale měli jsme velkou výhodu, že jsme měli umění, svět, kam se dalo uniknout, kde se dalo vědět s nějakou přesnější kresbou, proč jsou věci tak, jak jsou, a že jsou vždycky nějak složitě. Člověk si snadněji připustil, že překážky se stanou a že k životu patří.“

Škola ji bavila a úkoly brala vážně. Studenti byli k pedagogům často kritičtí, ale zároveň jim záleželo na jejich úsudku. „Byli na nás velice přísní, při klauzurách nás nikdo moc nechválil, ale stejně jako my to brali velmi vážně a tím nám vlastně fandili. Na rozdíl od studia výtvarného umění nebo hudby ve studiu divadla nelze postupovat od jednoduchého ke složitějšímu. Na začátku máte k dispozici sebe samu, naprosto nehotovou a nedokonalou, stejně tak nedokonalé začínající herce, včera ještě gymnazisty nebo amatéry, ale nároky jsou stejné jako na normální představení. Proto je dobré začínat, kromě základních cvičení, prací na nějakém velkém dramatu, kde je jasný půdorys konfliktu člověka se světem nebo se sebou samým, tak se dají vytyčit ty základní umělecké trasy.“

Podpis aneb odsouzení dokumentu, který nikdo nečetl

V druhé polovině sedmdesátých let byl normalizační systém stále v kondici, tuhý a nepřátelský. Jako by se všechno, co letargická a paralyzovaná společnost zažila a co vedlo k roku 1968, za těch deset let postupně ztrácelo. „Proto měly veliký význam ty dohody v Helsinkách pro nás všechny, kteří jsme vnímali, že se nesmí úplně ztratit odkaz toho průduchu v roce 1968 a že je důležité to úsilí propojit do jedné platformy. A to právě obdivuji na všech těch, kdo Chartu sestavili a vytvořili to zázemí a podhoubí, kteří pochopili, kudy to vést, ať to byl profesor Patočka, nebo Havel, a dokázali spojit všechny ty proudy a vytvořit klima, pro mě, v mých očích, šťastné chvíle, kdy vznikl dokument, který byl nezpochybnitelně správný. To byl pro mě ten nejdůležitější argument.“ Patřila k okruhu rodiny Němcových (Jiří a Dana Němcovi, významní disidenti a jedni z prvních signatářů Charty 77), kde pro ni dospělí splňovali tu nerozpolcenost, kterou znala z vlastní rodiny, včetně jednoty a odhodlání žít po svém a nést případné následky. „Tím, že jsem se přátelila s jejich dětmi, tak ten arch k podpisu jsem měla od nich. Bylo to někdy začátkem ledna 1977. Vztahovala jsem to k sobě tak, že když vytvářím na divadle obraz světa a mám být tou autoritou, musím se projevit, přitakat, potvrdit to, po čem lidi prahnou, aby to bylo správně. Myslela jsem, že každý to tak chce.“

Že Charta 77 vyvolá takovou hysterii a represi režimu, nečekal asi vůbec nikdo. Kampaň zahájila série článků v Rudém právu a jejím významným aktem byla tzv. Anticharta (Provolání československých výborů uměleckých svazů z 27. ledna 1977). Pamětnice se stala přímým svědkem změn v chování umělců v Divadle na Vinohradech, kde v té době působila jako asistentka režiséra Štěpánka. Užasle sledovala ten střet, tu poplašenost, ten zmatek, který propukl na přední pražské scéně, a následující všeobecně projevovanou loajalitu režimu podpisem pod rychlé odsouzení dokumentu, jehož obsah nikdo neznal. „A to přitom nešlo o bezprostřední ztrátu svobody, natož života. Zvláštní,“ dodává při vzpomínkách. Přibyl další pojem, který nebylo záhodno vyslovovat nahlas. Charta 77.

Jak se žilo samozvanci a zaprodanci

Dlouho se nic zvláštního nedělo. K prvnímu výslechu do Bartolomějské Jaroslavu Šiktancovou pozvali až někdy počátkem léta. „Myslím, že ani oni sami nevěděli ze začátku, co s tím, teprve se na tu hru vylaďovali. Od začátku říkali, že vědí, co jsem udělala, ptali se, kdo to ví ve škole a kdo to ví vůbec. Ptali se, co na to moji rodiče, a nabízeli mi, že do školy nic nenahlásí, když budu spolupracovat. Já pitomá jsem jim ještě nápomocně řekla, že už mi zbývá jenom jeden rok studia. Člověk zapomínal, že všechno, co říká, je viděno úplně z jiné strany.“ Na jaře začala při studiu brigádu v Jedličkově ústavu, kde pracovala na noční směny, a přibrala si ještě úklid v kině Sevastopol. Na studijním oddělení se zapsala do posledního ročníku studia a odjela s Jedličkovým ústavem na prázdninový tábor do jižních Čech. Neměla nejmenší tušení, kudy se aktuálně ubírají zprávy tajné policie a kdy dorazí do školy nebo k rodičům. V létě jela na Moravu na svatbu přátel a tam se setkala s brněnským hercem Františkem Derflerem. Proseděli u ohně celou noc.

Teprve po prázdninách se začaly dít podivné věci. „Najednou přišlo do školy zvláštní hlášení z kina Sevastopol, že jsme podváděly, že nás tam uklízelo méně, než jsme uvedly, nebo tak nějak. V této souvislosti jsem dostala varování, že půjdu před kárnou komisi, že se objevily nějaké nedostatky, které se musí projednat. Ještě před kárnou komisí jsem absolvovala rozhovor s rektorem Martínkem. Nepřijal mě v paláci Lažanských, ale v parčíku na nábřeží. Řekl mi, že celá ta věc je pro školu strašně nepříjemná, a doporučil mi, když mám známost, abych otěhotněla nebo kvůli nemoci přerušila studium. To jsem přijmout nechtěla.“ Vzpomněla si i na rozhovor s jiným pedagogem, režisérem Štěpánkem, který k ní po premiéře Dobrý člověk ještě žije mluvil podobným způsobem, i na to, jak byl tehdy překvapivě dobře informován. U výslechů v Bartolomějské mi mimo jiné říkali, když mi nabízeli spolupráci: ‚Nebojte se, my nechceme jít proti vašim pedagogům, protože tam my máme svoje lidi...‘“

Vyloučení

Kárné komisi předsedala děkanka divadelní fakulty Eva Šmeralová. Lapálie s úklidem nebyla zřejmě dostatečně nosná a v průběhu komise o ní nepadlo ani slovo. Nepadlo slovo ani o Chartě 77. „Pamatuji si, která místnost to byla, dokonce kdo mi otvíral dveře, vím, jak seděli rozesazeni proti mně, ale už si nevzpomenu, jestli mi vykali, nebo tykali, v každém případě mluvili jazykem v duchu ptydepe: ‚Ty víš dobře, o co se jedná, a nedáš si domluvit.‘ Verdikt: vyloučená ze studia za ‚negativní stanoviska, která zaujala a na kterých setrvala‘.“ Jediný člověk, který stál v té době na její straně, byl herec František Derfler, který v dopise rektorovi protestoval proti jejímu vyloučení.

Pak bylo nutné oznámit to doma. „Táta měl víc vůle neprojevovat se nešťastně. Horší to bylo s maminkou, byla strašně rozčilená z obavy, že jsem si zkazila život. Mrzelo je to oba, velmi si zakládali na škole, vzdělání měli na vysokém piedestalu. Byli vyděšení.“ Bolestné bylo i nepochopení v nejbližším okolí a širším příbuzenstvu, kde si pamětnice musela vyslechnout celou škálu odmítavých stanovisek od povzdechu „nepomohla nikomu a ničemu, jenom si zkomplikovala život“ až po výtku falešné iluze hrdinství.

Místo do školy chodila do práce, dál do Jedličkova ústavu, nyní v třísměnném provozu. „Všichni jsme se snažili s tím faktem sžít, ale nebylo mi do skoku. Myslela jsem, že budu dál s lidmi ze školy chodit na večírky a do hospody, ale když jsem se tam objevila, dříve nebo později začala diskuse, jestli to mělo, nebo nemělo smysl, a vnímala jsem, že už to vlastně nikdo nechce řešit. Přestala jsem mezi ně chodit. Bylo pro mě velice těžké smířit se s faktem, že už je nemůžu ani vídat. Bývalo mi v těch dnech velmi smutno.“

Vyvažování

Nové, těžké okolnosti jí přivedly do života nové lidi. Vyvažovalo to ztrátu milované školy, lidí, studia a divadelní budoucnosti. „Člověk se asi napojí na novou sílu a začne se orientovat jinam. Velmi mi pomohlo setkání s Vlastou Chramostovou, s lidmi už usazenými v tom postoji. Člověk přešel do jejich tábora, který se na to dívá odjinud, který už to přestal řešit.“ Do činnosti společenství Charty 77 se zapojila opisováním Infochu (samizdatového časopisu Informace o Chartě) a samizdatových knížek při nočních směnách v Jedličkově ústavu. Vzpomíná, jak zápasila s deseti kopiemi v psacím stroji a s množstvím překlepů a jak výsledek celonoční práce ráno nosila k Vlastě Chramostové. Jediné, čemu se ve společenství Charty 77 vzepřela, byl nápad Evy Kantůrkové dát její kauzu do zahraničních rádií. Bránila se kvůli rodičům, bylo by je to ještě více vyděsilo.

Společenství Charty 77 pamětnici vyvažovalo nejen utrpěné ztráty, ale posilovalo ji i v případě nepříjemností, jako byly výslechy v Bartolomějské, které neustávaly a byl při nich, mimo jiné, zneužíván i vliv rodinného prostředí. „To bylo pořád, jak rodiče zarmoutím, jak je to bude mrzet a jak si na mně zakládají. Měli o nás zjištěno úplně všechno, i takové věci, jako že jsme měli první velkou televizi značky Orion a že se k nám lidi chodí koukat na krasobruslení. Jednou se mi sousedka z domu v rámci Velikonoc přiznala, že několikrát vyprávěla o naší rodině, ale dušovala se, že vždycky v dobrém. To bylo skoro dojemné.“

Nebyli to ale jenom lidé okolo Charty 77, kdo ji podporoval a posiloval. „V Jedličkárně jsem měla takovou blízkou duši. Jmenovala se Libuše, kolegyně k nezaplacení, dobrá a statečná žena. S ní mi vlastně začalo putování přes místa, ve kterých se vždycky našel člověk s velikým pochopením, ochranitel, podpora a záštita. Byla jich celá řada. Většinou zralejší ženy, které možná potěšilo, že se mnou přišlo trochu vzruchu, nebo jsem jim možná připomněla nějaký romantický příběh z mládí. Namnoze jsem tyto vztahy udržovala po delší čas.“ Výčet zaměstnání byl pestrý. Jaroslava Šiktancová pracovala jako průvodkyně na zámku v Roztokách, uklízela kanceláře a pražská kina, pracovala na kojeneckém oddělení Fakultní nemocnice pod Petřínem, jako zahradnice ve Veltrusech nebo uklízela kapitulu sv. Víta na Hradčanech, kde se jí dostalo podpory a přátelství Marie Kaplanové, statečné ženy, disidentky a matky deseti dětí.

Mlčení většiny ji přivedlo ke změně názoru, který si přinesla z rodiny. „Nové zkušenosti mě vlastně osvobodily od takového velkého rovnostářství, které mi bylo v rodině hodně kladeno na srdce – ta hrůza, že se někdo bude povyšovat! Jenže ona to není výše jako spíš směr a hloubka a zodpovědnost v přístupu. I v ideální společnosti, kde bude o každého stejně postaráno, budeme se dál lišit tím, že jednomu záleží více na určitých věcech a staví si priority jinak než druhý. Každý se může zachovat podle svého, ale nemůžeme jeho činy a postoje ani bagatelizovat nebo nějak kalibrovat.“

Dvanáct let byla pamětnice nucena žít bez oficiálního divadelního angažmá ale v úplné izolaci nezůstala. Měla jsem vždy pár divadelníků kolem, kteří mě k něčemu přizvali, jako můj celoživotně věrný člověk, Bára Tůmová, spolužačka dramaturgyně, když dostala angažmá v Liberci, jezdila jsem za ní. Obrátila jsem se k Ljubě Fuchsové, která vedla dramaťák pro děti a přizvala mě k práci, Alena Skálová zase ke spolupráci s Chorea Bohemica, Helena Glancová do Lyry Pragensis, zázemí mi poskytla restaurátorka Marie Karenová.“

Miroslav M.

V roce 1978 ji Taťjana Medvecká a Ivan Luťanský, kteří si spolu s ní lámali hlavu, jak ji dostat k režii, seznámili s hercem a režisérem Národního divadla Miroslavem Macháčkem. „Měla jsem hrát malou roli mladší sestry Kristýny Fialové v Našich furiantech, ale mělo to vlastně přikrýt moji přítomnost na zkouškách. Ve zkušebně Stavovského divadla, kde probíhaly první čtené zkoušky, začala moje pravá divadelní škola. Ty zkoušky, to byla taková krása! Začal se ve mně vzmáhat pocit, že k tomu potřebuji nutně něco říct. Ne že bych chtěla opravovat Macháčka, ale ten tvůrčí přetlak mě přinutil napsat mu při noční směně v Jedličkárně dlouhý dopis plný připomínek a poznámek. Po víkendu jsem přišla na zkoušku, na stolku rozložený dopis. Hrklo ve mně. Zkoušelo se a bylo to přijato! Byla jsem úplně v sedmém nebi. Když jsme šli na pauzu, zastavil mě a řekl, že si podobné dopisy prosí každý den. Svatý úkol! Po každé zkoušce jsem mu psala anebo jsme se sešli a všechno jsem mu to odvykládala.“ Takhle to běželo asi čtrnáct dnů, než se našel bedlivý strážce kádrové čistoty zlaté kapličky a socialistických hodnot: „Přece není možné, aby na půdě Národního divadla figuroval chartista!“ Jaroslava Šiktancová byla uprostřed zkoušky jako záškodník vyvedena z budovy. Z ponížení, vzteku, lítosti a zmařených nadějí plakala v prodejně látek U Barhoně vedle divadla a bála se z toho místa odejít, že už se tam nikdy nevrátí. Odjela na Vysočinu a snažila se na běžkách přemoci bolest. Náplast se dostavila v podobě krátkého vzkazu: „Zavolejte, něco vymyslíme! M. M.“ Zkoušky se právě přesouvaly ze zkušebny na jeviště. „Zavolala jsem a domluvili jsme se tak, že každý den ve tři čtvrtě na deset mě asistent Eduard Pavlíček zadem zavede do lóže číslo šestnáct a budu tak dál přítomna na těch zkouškách a dál můžu psát ty připomínky. A tak to taky bylo až do premiéry. Miroslav Macháček tehdy ze solidárnosti nešel na oficiální premiéru. Napůl jsem mu to rozmlouvala a napůl jsem byla šťastná, že to tak je, ale hlavně jsem se bála, že to s Furianty skončí. Místo toho mi navrhnul, abychom se spolu pustili do Bílé nemoci. Byla to krásná práce, pak přišla ještě Vévodkyně valdštejnských vojsk a nakonec Hamlet. To byla vlastně ta největší opora v těch nejtěžších letech. Jestli byl někdo můj divadelní učitel, tak to byl Macháček.“

Dějiny prošly za rohem

Události posledních let a měsíců před revolucí 1989 sledovala pamětnice spíše zpovzdálí. V roce 1985 se vdala (do rodiny básníků, manžel je básník Petr Halmay, syn básníka Karla Šiktance). Narozením syna Davida v roce 1987 začaly běžné mateřské a rodičovské starosti. Moc už nebyla tak bedlivá, a tak pamětnice z pozic uklízečky povýšila na správce badatelny Národního muzea a poté na pracovnici archivu Národního divadla. Na jaře roku 1989 jí zavolal Radan Rusev ze studia Bouře s nabídkou režie Romea a Julie.

Může se stát, že za rohem se láme epocha, ale vy právě v bytě v Křemencově ulici přesekáváte elektřinu ze 120 V na 220 V, k tomu máte doma dvouleté dítě, a tak víte jen z doslechu, že se cosi přihodilo pár metrů od vás, na Národní, nebo kousek odtud, za řekou, že se sešli divadelníci se studenty z její alma mater. „Na DAMU se mi podařilo být v pondělí 20. listopadu v úplně úžasnou chvíli. Doběhla jsem, právě když Pavel Lagner ve velkém sále vyzval všechny přítomné, aby se pomodlili za zdar toho, co se děje, Otčenáš. Nádherný zážitek! Trochu to srazím vzpomínkou na jeden detail. Jak tam ve škole studenti i přespávali, tak asi tři dny nato jsem na umyvadle zahlédla kartáček na zuby, ne nějaký obyčejný, ale krásný kartáček a zubní pastu Colgate! Chápete? Západní pastu Colgate, hned vedle studijního oddělení!“ V prvních vzrušených revolučních dnech a týdnech se Jaroslava Šiktancová účastnila demonstrací a průvodů na Václavském náměstí i na Letné a možná nebyla sama, komu se do euforických pocitů vkrádaly první obavy a rozpaky nad rozjásanými davy: „Kde všichni ti lidé doteď byli?“

V roce jedna a dál

Všechno do té doby bylo „až“. Až bude moci zpátky k divadlu, až budou muži a tchánovi vycházet knihy... A najednou to všechno bylo možné. Prožívali to jako velikou radost. „Musíš na to mít papíry!“ maminka nezapomněla na nedokončené studium. „Upřímně řečeno, nebýt dopisu Františka Derflera rektorovi Martínkovi, že nesouhlasí s mým vyloučením kvůli Chartě, a jeho odpovědi, neměla bych v ruce jediný doklad o tom, jaké to byly ‚negativní postoje‘.“ Jako absolventskou jí škola uznala inscenaci Androkles a lev, kterou režírovala na konzervatoři a hrála se v Divadle v Řeznické. V roce 1990 dostala diplom potvrzující ukončení studia, bez řádné promoce. „O tom, že by měl táta jistě velkou radost, jsme si povídaly samy s maminkou na jakémsi promočním obědě v restauraci u Voršilské zahrady.“

Následovalo prvních pár let putování po českých divadlech od Chebu přes Liberec až po Olomouc, krátké angažmá v Divadle E. F. Buriana a nakonec nabídka Jakuba Špalka z divadla Kašpar, kde pamětnice režírovala několik sezon. V roce 1993 o ni projevila zájem Divadelní akademie a od té doby dodnes patří do sboru pedagogů.

Současná politika Jaroslavu Šiktancovou zneklidňuje a o stav světa má velké obavy. „Asi nás všechny čeká, jak říkala moje babička, ‚jít ke křížku‘. Obávám se toho velikého duchovního vyprázdnění. Evropská unie mě leká od začátku tím, že její hlavní ideou je obchod, odkazů na společné základy židovsko-křesťanské kultury je poskrovnu. A pořád se vrací ta otázka, zcela havlovská – jak dělat politiku? Stranicky, nadstranicky, nestranicky? Hlavně jak v této době?“

Ať se vaše srdce nechvěje

Když je pamětnice požádána o vzkaz posluchačům a čtenářům, zamyslí se: „Dnes bych na okraj svých studijních poznámek nenapsala to o těch básničkách, ale citát z R. M. Rilkeho: ‚Snad jsme tady jen, abychom řekli dům, most, studna, brána, džbán, strom ovocný, okno. Snad dokonce i sloup a věž, ale rozuměj, řekli, ó, řekli je tak, jak samy věci ty nemyslily, že jsou.‘ To platí pro tvorbu. A pro život bych připsala biblické: ‚Ať se vaše srdce nechvěje!‘ Dodatek: Josef Schovanec, originální autor postižený autismem, píše: ‚Nechal jsem ve Švýcarsku docela malý kousek srdce. Srdce, které se zachvěje, když pomyslím na závěr preambule švýcarské ústavy z roku 1999: ‚Síla společenství se poměřuje blahobytem nejslabšího z jeho členů.‘ Má-li se srdce chvět, pak jen z takovýchto důvodů.“

Jaroslava Šiktancová žije s manželem v Praze. Učí na DAMU herectví. Se svými studenty založila soubor Body VoiceBand, jehož vedení se věnuje posledních pět let. Její syn David vystudoval DAMU a pracuje jako divadelní režisér.

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.