The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Vít Lucuk
Where: Tovéř
When: 17/06/2014
Who worked out the recording: Vít Lucuk
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Ing. František Pachman (1942 - 2015)

Mamičko, pojď, já ti ukážu králíčky

František Pachman se narodil 14. června 1942 v Olomouci. Jeho rodiče měli svatbu ve vypjaté době těsně po vzniku protektorátu Čechy a Morava. Expanze nacistického Německa představovala pro novomanžele velké riziko, protože matka pamětníka Matylda byla židovského původu. I když před svatbou konvertovala ke katolictví, neušla v roce 1944 transportu do Terezína. Otec pak dvouletého Františka schoval u příbuzných, Vojtěcha a Marie Zatloukalových v Kojetíně a sám se až do konce války ukrýval.

Miloval ji, a tak si ji vzal

Ke svatebnímu obřadu přistoupili Matylda a František Pachmanovi po několikaleté známosti 1. dubna 1939 v Dómu sv. Václava v Olomouci. V té době se v nacistickém Německu již několik let důsledně uplatňovaly protižidovské, tzv. norimberské zákony a po vzniku protektorátu Čechy a Morava si každý mohl domyslet, že budou brzy směrodatné i u nás. Matylda Eislerová sice těsně před sňatkem konvertovala ke katolické víře, to ale podle norimberských zákonů nemělo žádný vliv na hodnocení jejího původu.

Ještě v roce 1939 Matylda otěhotněla. Už v té době Židé v protektorátu nesměli pracovat ve veřejné správě, v institucích, na soudech a ve školách, nesměli také vykonávat advokátní a lékařskou praxi nebo pracovat ve zdravotních zařízeních. Skoro každý měsíc přicházela nová a nová protižidovská nařízení. Matylda měla komplikované těhotenství. Jako Židovka měla ovšem problém sehnat gynekologa a v důsledku toho v prosinci 1939 o dítě přišla.

Radost zkalil smutek

Zákony proti Židům se stále stupňovaly a Matylda již musela na viditelném místě nosit Davidovu hvězdu. V této době, na konci roku 1941, znovu otěhotněla. Pár týdnů po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha přišly na Matyldu porodní bolesti. Gynekolog, který se o matku běžně staral, k porodu přijít nemohl, protože se zrovna léčil v nemocnici ze zranění, které mu způsobili útočníci přímo v ordinaci za to, že ošetřoval židovské pacientky. Žádný doktor v sobě nenašel odvahu pomáhat při Matyldině porodu, až na jednoho židovského lékaře, kterého právě čekal transport do koncentračního tábora. Malý František po příchodu na svět ani nehlesl, a tak ho lékař strčil pod tekoucí studenou vodu a lehce ho poplácal na zádech. „Maminka říkala, že ještě nikdy v životě, ani nikdy později, neměla tak obrovskou radost z pláče jako tehdy,“ dodává František Pachman.

Neuběhl ani měsíc od této radostné události a Matyldina matka Olga Eislerová a babička Josefa Bergerová musely odjet do terezínského ghetta. Josefa Bergerová zemřela 2. října 1942 přímo v Terezíně a Olgu Eislerovou zastřelili 5. září 1942 v Kalevi Liiva v Estonsku.

Jak zachránit rodinu

František Pachman starší přišel v červenci 1942 o zaměstnání na poště a musel na nucené práce do tehdy německého města Freiburg in Schlesien, dnes Świebodzice v Polsku. V továrně při manipulaci s lisem na plech si těžce zranil pravou ruku a přišel o prst. V říjnu 1942 byl proto vrácen domů a nastoupil jako účetní v německé firmě v Olomouci.

Matka začala tušit, že ani ona se nevyhne transportu do koncentračního tábora. Otci také hrozilo totální nasazení nebo koncentrační tábor a v ohrožení byl i jejich jediný syn, židovský míšenec. Začali proto řešit především bezpečí malého Františka. „Já jsem byl v té době blonďáček s modrýma očima, takže jsem měl jakousi ,naději‘, že mě pošlou na převýchovu,“ vypráví pamětník. Otci se nejprve podařilo posunout datum Františkova nuceného odchodu z domova. Jeden z otcových kamarádů zdědil vilu a podle nařízení německých úřadů musel v podkroví ubytovat jistého nacistického úředníka. Byl to člověk, který měl v kompetenci olomouckou židovskou obec. Františkův otec svého kamaráda přemluvil, aby o Vánocích zašel s lahví slivovice za tímto nacistou a poprosil ho o odložení Františkova odjezdu. A jak to dopadlo? „On to ten Němec udělal, což bylo obrovské překvapení. A když naši viděli, že se to daří, tak vymysleli neuvěřitelný plán, který vyšel. Důkazem je, že tady sedím a mluvíme spolu...“dodává František Pachman.

Rodiče se dohodli s příbuznými Marií a Vojtěchem Zatloukalovými z Kojetína a dvouletého Františka k nim odvezli. Zatloukalovi měli sice také částečný židovský původ, ale norimberské zákony se na ně prozatím nevztahovaly. O to větší odvahu tito stateční manželé prokázali. V září 1944 se František ocitl v Kojetíně, kde ho Marie Zatloukalová hned převlékla do dívčích šatů, aby lépe zakryla jeho pravou identitu. „Měl jsem kudrnaté vlasy, samou lokýnku. Jako děvčátko mě přivedla zpátky. Kromě táty a tety Květy tam byla i její dcera, která je dnes posledním očitým svědkem toho, jak to tehdy proběhlo. Já jsem se jí proto později ptal: ,Dali jste mi nějaké dívčí jméno. Jak to vzniklo?' A ona mi to vysvětlila: ,Víš, když tě moje maminka přivedla oblečeného do těch dívčích šatiček, bylo tam zrcadlo. Ty ses před to zrcadlo postavil, byly ti dva roky a tři měsíce a řekl jsi: »Já vypadám jak Betka«. A všichni se začali smát.’ Proto mi od 1. září 1944 do konce války říkali Betka,“ vypráví pamětník. Několik následujících měsíců se pohyboval jen v domě a na zahradu skoro nevycházel.

Otec se zachránil tak, že se s pomocí svého známého, lékaře, nechal hospitalizovat v blízké psychiatrické léčebně v Kroměříži. Tady byl bezpečně ukryt před nacistickými úřady. Na konci listopadu 1944 musela do transportu nastoupit matka. Nejprve strávila dva měsíce v Praze na Hagiboru, kde pracovala ve slídárně. Dne 31. ledna 1945 ji odvezli do Terezína. Opět ji zařadili do slídárny a pak od dubna do zdravotní čety, která měla za úkol přebírat transporty vězňů, které přiváželi z koncentračních táborů na východě, kam se přiblížila fronta. Matka se tak setkala se stovkami mrtvých a zubožených vězňů.

V prosinci 1944 otec z psychiatrické léčebny v Kroměříži utekl a až do konce války se ukrýval ve sklepě manželů Zatloukalových. Sklep se nacházel mimo obec, v poli u lesa. Otec občas v noci navštívil syna. „Moc jsme se neviděli. Sem tam, když už to bylo dlouho, tak v noci přišel se strejdou. Táta se potěšil nad spícím chlapečkem a do rána, ještě za tmy, musel být pryč.“

Shledání

Fronta se přiblížila a osvobození bylo na dosah. Nikdo nevěděl, co se bude dít, a tak se otec rozhodl odvézt Františka do sklepního úkrytu u dalších příbuzných v nedalekých Uhřičicích. „Jeli jsme a nad námi najednou letadla. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli to byla ruská, nebo německá letadla, ale to nebylo důležité. Ať tak nebo tak, stála tam nějaká velká budova a ti, kteří byli nahoře v letadlech, mysleli, že jsou v ní nepřátelští vojáci. Táta se najednou podíval z kola nahoru, chytil mě, odrazil se a dopadli jsme do příkopu. Kryl mě tělem a vtom obrovské rány. To je moje první vzpomínka: jedeme na kole, já jsem šťastný a najednou mě táta chytne a dopadneme někam tvrdě do příkopu a ozvou se obrovské rány, bomby,“ vzpomíná pamětník. Ve zdraví se dostali do sklepa v Uhřičicích a strávili několik následujících dnů. „Ještě si pamatuji, že když si táta chtěl jít zakouřit nebo prostě vyjít ven, tak jsem strašně řval a bál se zůstat ve sklepě sám,“líčí pamětník svoje nejranější dětské vzpomínky.

Když 4. května 1945 vojáci sovětské armády osvobodili Kojetín, otec se s Františkem vrátil k manželům Zatloukalovým. Krátce nato nastoupil do svého původního zaměstnání na poště v Olomouci a syna prozatím nechal u příbuzných.

Matka Matylda byla do posledních dnů války v Terezíně. Po osvobození tu mezi bývalými vězni vypukla epidemie skvrnitého tyfu. Matka měla strach z nákazy a rozhodla se utéct. Dostala se až k Brnu a odsud ji neznámý muž dovezl autem do Kojetína. Bylo 10. května 1945. Pamětník na první setkání s matkou vzpomíná: „Od chvíle, co byl Kojetín osvobozen, tak už jsme s tetou Maruškou chodili často ven. Už mně ukazovala lidi, domy, auta. Ukázala mně slepice, mohl jsem si s nimi hrát, honit je. Ukázala mně i králíky. A jeden den po odpoledním spánku mě vzala na dvůr a něco jsme tam dělali a najednou zaburácelo auto. Teta se otočila a viděla, že z auta vyskakuje moje máma. Teta mě otočila směrem k mámě. Máma plakala a smála se zároveň a chytila mě do náruče. Já jsem prý předtím na ni koukal nějak zadumaně a pak, jak mě vzala do náruče, tak jsem jí řekl větu, která se v rodině traduje jako symbol konce války. Řekl jsem: ,Mamičko, pojď, já ti ukážu králíčky.‘“

Po válce

Rodina Pachmanových se mohla vrátit do Olomouce a František zde pak celé dětství: „Bylo pěkné, protože jsem měl kolem sebe lidi, kteří mě měli rádi a kteří se snažili, aby bylo vše lepší než za války.“Na přelomu 50. a 60. let studoval nejprve gymnázium a později v Bratislavě Vysokou školu ekonomickou. Uplatnil jako ekonom v průmyslu a po roce 1989 se zapojil i do komunální politiky. Žije v Tovéři a je místostarostou obce.

Válečné osudy rodiny doznívají ve vzpomínkách rodiny dodnes. Pachmanovi často navštěvovali příbuzné v Kojetíně, kteří jím za války tolik pomohli. „Úsměvné bylo, když jsem tam přijel, tak nikdo neřekl: ,Ahoj, Františku!‘, ale ,Betka přijela‘.“Maminka ztratila své blízké v koncentračních táborech a to ji poznamenalo na celý život, stejně jako zážitky z Terezína. Ještě dlouho třeba čekala, že se její maminka vrátí domů. Když se v roce 1946 narodila Františkova sestra, dostala po babičce jméno Olga. František Pachman proto spolu se synem Richardem napsal román Tylda založený na skutečném příběhu jeho maminky Matyldy Pachmanové. „Kniha pojednává o mé mámě a o všem, co zažila. Jejím cílem je, aby se mladá generace více ptala svých rodičů: ,Říkejte mi, jak to bylo, proč to bylo, proč ses, maminko, ocitla tam, proč jsi tady, tatínku, nebydlel půl roku?‘ Až budete dospělí a budete to chtít vědět, najednou se už nebudete mít koho zeptat. A je velice důležité znát svou minulost, abyste nedělali stejné chyby,“ připojuje na závěr své poselství pro budoucí generace František Pachman.

PACHMAN, R., PACHMAN, F., Tylda. Praha: Knihovnice.cz, 2014.

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.