The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Vilém Faltýnek
Where: Praha
When: 30/10/2015
Who worked out the recording: Vít Pokorný
Project: Memory of nations (in co-production with Czech television)
Institutions:

František Miška (1919 - 2017)

Režisér, který od září 1968 pracoval v Německu, a nikdy neemigroval

Na konci srpna 1968 se František Miška vracel z rodinné dovolené v Jugoslávii. Ještě než překročil československou hranici, zastavil se s manželkou ve Vídni a zvažoval své možnosti. Do Československa právě vstoupila vojska zemí Varšavské smlouvy, další vývoj byl nepředvídatelný, jeho slibná umělecká kariéra se mohla jediným politickým rozhodnutím obrátit vniveč, emigrace však nepřipadala v úvahu – čtyři staří příbuzní zůstali v Praze. Vtom zadrnčí telefon. Divadlo v Düsseldorfu Františkovi nabízí angažmá. Krátce nato František získává vízum, za několik málo dní se z něj stává hostující režisér düsseldorfské scény a pouští se do práce na inscenaci Gogolovy Ženitby. František Miška se tak symbolicky vrátil k jedné z prvních her, kterým se jako divadelník věnoval: přibližně před čtvrt stoletím účinkoval v Ženitbě s dalšími vězni z terezínského ghetta. Ačkoli za války se podobné umělecké aktivity mohly zdát jen zoufalým vzdorem všeobecné zkáze, s odstupem let se ukázalo, že za zdmi terezínské pevnosti v sobě František Miška objevil svůj největší talent: nadání pro herectví a divadelní režii, které jej měly proslavit v Československu i v zahraničí.

Divadelní kolektiv mladých

František Miška (nar. 27. 8. 1919) pocházel z pražské židovské rodiny. Od svých kamarádů se lišil jen v několika málo drobnostech – například v první třídě Františkovi hrozilo propadnutí kvůli tomu, že tvrdohlavě psal zprava doleva, jak ho naučili v hodině náboženství.

Vyrůstal za první Československé republiky, v prostředí nejen nábožensky tolerantním, ale také intelektuálně podnětném a kulturně plodném; z toho všeho dokázal František těžit a ještě jako středoškolský student se spřátelil s Pavlem Tigridem, Jiřím Ortenem či Josefem Schwarzem. S těmito vrstevníky Františka spojoval živý zájem o avantgardní umění, z nějž se zrodil Divadelní kolektiv mladých. Ten na sklonku prvorepublikové éry uváděl rozličný repertoár – v programu, o nějž měl živý zájem i Vítězslav Nezval, byly zastoupeny hry Osvobozeného divadla, Apollinairovy Prsy Tiresiovy, Cocteauův Král Oidipus, literární pásma, pantomima nebo dramatizace Remarquova románu Na západní frontě klid.[1]

Terezín bude pro Židy městem zaslíbeným

Tvůrčí rozlet Františka Mišky však záhy zarazila německá okupace, jež kromě zostřeného dohledu nad kulturními aktivitami přinesla také mnohá omezení pro židovské obyvatelstvo. Devatenáctiletý František nemínil nové situaci nečinně přihlížet a sotva kolony wehrmachtu dorazily do Prahy, začal s kamarádem vylepovat protinacistické plakáty. Neuvědomil si však, že jeho počínání bedlivě sledují sousedi, sympatizanti domácího fašistického hnutí Vlajka, kteří na něj jako na Žida měli spadeno a nenechali si ujít příležitost udat ho policii. František pak strávil pět a půl měsíce na pražském Pankráci a po propuštění se živil takovou prací, jaká se mu zrovna naskytla.

Zlomový moment přišel na podzim 1941, kdy nacistické úřady využily židovskou obec k organizaci takzvaného Aufbaukommanda (Komanda výstavby).[2]„V novinách se objevila zpráva, že Vůdce věnoval Židům město Terezín, kde budou žít, hospodařit, tancovat, mít se krásně, milovat se a tak podobně,“ popisuje František Miška. „Asi tři sta mladých mužů – včetně mě – bylo vybráno, aby město připravili na příjezd Židů z celé Evropy. Jídla jsme měli celkem dost a bylo obstojné, práce pro nás neznamenala velkou zátěž a vše probíhalo celkem bezproblémově až do dne, kdy jeden chlapec neopatrně přehodil přes zeď dopis a stráže dopis chytily. Oberscharführer Berge, což byla neuvěřitelná svině, nás všechny nechal nastoupit a dal nám čestné slovo německého důstojníka, že pokud se ten, kdo dopis napsal, přihlásí, bude ho pardonovat. Ten chlapec se bohužel přihlásil. Mám ho dodnes před očima… Za tři dny se znovu vyhlásil nástup, ale na místě pódia, ze kterého normálně hovořil velitel, stála šibenice a on toho chlapce před zraky nás všech pověsil. Tehdy nám došlo, že pobyt v Terezíně nebude procházka růžovým sadem.“

V terezínském ghettu se sešla kulturní elita

Relativně snesitelná situace v ghettu přetrvala i v následujících měsících – František Miška míní, že jelikož nacisté věděli, jaký úděl Židy čeká, byla jim jakákoli jejich spolková aktivita lhostejná, a tak v Terezíně vládla kulturní svoboda: „Mezi vězni byli světoví pěvci i hvězdní pianisté jako Gedeon Klein. A stejně tomu bylo i v jiných oborech… Rafael Schächter v Terezíně uspořádal operní komorní představení, Karel Ančerl s ním sestavil orchestr a zpívaly se celé opery,“ vypočítává František Miška a pak vzpomíná, jak se jednou podařilo v utajení secvičit protinacistickou hru.

Díky své činorodosti František Miška ani v prostředí terezínského ghetta nepropadal beznaději a stejně jako před válkou se mu podařilo navázat kontakt s význačnými osobnostmi: mezi jeho známé se řadili spisovatel Karel Poláček, architekt František Zelenka, dirigent Karel Ančerl, operní pěvec, režisér a hudební skladatel Karel Berman nebo herec a režisér Gustav Schorsch. Posledního jmenovaného dokonce František Miška přemluvil k tomu, aby v ubohých podmínkách terezínského ghetta začal režírovat. Tímto způsobem se ustavilo podzemní divadlo – Gustav Schorsch dával lekce divadelního přednesu a teorie divadla, František Zelenka zajišťoval výpravu a postupem času vznikla kvalitní inscenace Ženitby.

Tušili jsme, že na východě nás čeká smrt

Zatímco člověk v plné síle mohl pobyt v Terezíně vydržet, starší vězni zde umírali… a mnozí z těch, kteří Terezín přečkali, byli zařazeni do prvních transportů směřujících do Osvětimi. „Jednoho dne najednou zmizelo osm set lidí,“ líčí František Miška. „Říkalo se, že prý jeli postavit nový tábor, jenže většina z nich byli starci. Pak se to opakovalo a my jsme si uvědomili, že Terezín slouží jen jako shromaždiště pro likvidační tábory a že naši známí jeli na smrt.“

František Miška se do transportu na východ dostal v roce 1944 a později byla z Terezína do Osvětimi odeslána i jeho matka. „Osvětim byla s Terezínem nesrovnatelná: v Terezíně mohl mladý člověk přežít, kdežto v Osvětimi panoval velký hlad a nikdo nevěděl, co se stane,“ shrnuje František Miška a dodává: „Vybavuji si celý zvláštní tábor, který nacisté ze dne na den celý zlikvidovali. Někdy vás překvapili i strážní, ne všichni totiž byli absolutní vrazi. Třeba během náletu amerických bombardérů všichni v Osvětimi zalezli, a já s jedním klukem jsme se vypravili do centrálního skladu na brambory. Představte si to bláznovství! Ovázali jsme si provázkem mundúr a cpali si dovnitř brambory. Ten kluk mi v jistý moment řekl: ,Už toho máme dost, musíme odtud pryč.‘ Já jsem tam kvůli své žravosti zůstal, vtom se otočím, za mnou stojí esesák, o kterém se vědělo, že bere lidi do sklepa a tam je ubíjí klackem, a dává mi prstem znamení: pojď sem, pojď sem! Tak jsem šel a brambory se ze mě sypaly. Já vám neměl strach, jen jsem jak pominutý vykládal něco o hladu. On neposlouchal, odvedl mě do sklepa, tam vzal klacek, pětkrát mě uhodil a pak povídá: ,Zbabělej, Žide, nejsi. Proč to děláš? Proč kradeš ty brambory?‘ Já na to, že máme hlad. ,Cože, vy máte hlad? Vždyť já do lágru posílám takovýho jídla!‘ Odpověděl jsem mu, že ho nedostáváme. ,Jestli se to bude opakovat, okamžitě si mě najdeš a já jim ukážu,‘ slíbil mi a šel a přinesl mi dva kusy chleba. Tak jsem si pomyslel: ,Teď mám, pane, kamaráda…‘ Asi tři dny nato kolem mě procházel, já mu hlásil, že se nic nezměnilo, načež mi vrazil dvě facky a šel dál.“

Poslední stanice – Buchenwald

Na přelomu let 1944 a 1945 se východní fronta Osvětimi přiblížila natolik, že byl vydán rozkaz k evakuaci. Tábor nejdříve opustily žebřiňáky naložené potravinami, jež si přivlastnili dozorci, po nich následovaly tisícové zástupy zubožených vězňů. Padal sníh, vězni trpěli přeludy a padali do závějí v domnění, že jde o peřiny.

František Miška na rozdíl od jiných strastiplnou cestu přežil a se svou skupinou se přes Gross-Rosen dostal až do koncentračního tábora Bolkenheim, kterému velel jakýsi mocí posedlý krejčí, jenž se údajně považoval za druhého Adolfa Hitlera. Jeho vyšinutost se projevovala mimo jiné tím, že si pro nově příchozí připravil uvítací řeč nebo jednoho dne nařídil Františku Miškovi, aby všechny jeho projevy tlumočil do angličtiny, aniž se mezi posluchači nacházel jediný Brit či Američan.

Netrvalo dlouho a musel být evakuován i Bolkenheim. Velitel tábora vydal rozkaz, aby přesunu schopní vězni vykopali hroby a do nich zaživa pohřbili své nemohoucí kamarády; pak se opakoval stejný scénář jako v Osvětimi: esesáci poslali napřed vozy s jídlem, o které vězně okradli. Po dlouhém pochodu zástup dorazil do Rychnova u Jablonce nad Nisou a zde několik dní čekal, než dráhy vypravily transport na západ. Ve vlaku nebylo nic k jídlu ani k pití, živí seděli na svých spoluvězních, kteří útrapám během přesunu podlehli, jeden muž se zbláznil. Za dva dny vlak zastavil: transport dorazil do svého cíle, koncentračního tábora Buchenwald.

V Buchenwaldu se na jaře 1945 František Miška dočkal osvobození. Jej i další Čechoslováky pak kolona autobusů převezla do Prahy a tam se František Miška přihlásil ke své tetě z matčiny strany, jež jako jediná z celé rodiny válku přestála.

Návrat k divadlu

Sotva se život začal vracet do normálních kolejí, František Miška se opět dal k divadlu, tentokrát ovšem s mnohem většími ambicemi. Kromě krátkého působení v ochotnických spolcích sice neměl žádnou hereckou zkušenost ani odborné vzdělání, ale přesto se na něj usmálo štěstí: v létě 1945 získal místo u kladenského souboru. Své práci František propadl natolik, že jí chtěl – stejně jako všichni jeho kolegové – dát naprosto vše. Ačkoli kladenskou scénu po roce opustil, na své první angažmá si dodnes uchovává silné vzpomínky, dílem snad i proto, že právě v kladenském divadle se poprvé setkal se svou budoucí ženou Ludmilou Píchovou.

Štěstí se Františka Mišky drželo i v letech následujících – jednu zdařilou inscenaci, v níž účinkoval, zhlédl tehdejší šéf činohry Národního divadla Karel Dostal a Františkův výkon na něj zapůsobil do té míry, že mu nabídl místo ve svém souboru. Tento návrh František odmítl, protože vzhledem ke svým schopnostem a zkušenostem byl prý v dané době schopen snad jedině nosit hercům Národního divadla kávu. Štěstí ho ale neopustilo. Režisér František Čáp nadějnému divadelníkovi svěřil hlavní roli ve snímku Muzikant a pak už jedna filmová nabídka střídala druhou. Přibližně v téže době František Miška se svým kolegou Josefem Hlinomazem přestoupil k pražskému Realistickému divadlu.

Realistické divadlo mělo v druhé polovině čtyřicátých let značný ohlas, ale František Miška záhy zjistil, že situace v zákulisí je značně komplikovaná: herecký kolektiv podle jeho slov tyranizovala manželka režiséra a ředitele Jana Škody Soňa Neumannová, která se jako dcera Stanislava Kostky Neumanna považovala za vůdčí postavu světové revoluce. Pod jejím vlivem se v kolektivu rozmohlo udávání, v roce 1950 členové souboru hromadně podepisovali archy žádající trest smrti pro Miladu Horákovou, čemuž se kromě Františka Mišky a Ludmily Píchové vyhnulo jen několik zaměstnanců divadla, a před začátkem nové sezóny se poměry vyostřily natolik, že Jan Škoda složil funkci a odešel do Národního divadla.

Rezignace Jana Škody znamenala rozdělení Realistického divadla: soubor opustil také režisér Ota Ornest, bratr Jiřího Ortena, a s vybranou skupinou spolupracovníků přešel k Divadlu Alfa. Františka Mišku mezitím přijalo Divadlo státního filmu, na této scéně ztvárnil dvě hlavní role, díky nim získal větší renomé a posléze také nabídku Oty Ornesta do Komorního divadla.

Městským divadlům pražským, jichž bylo Komorní divadlo součástí, pak František Miška zachoval věrnost po celých pětatřicet let; podle vlastních slov tu zažil neopakovatelnou atmosféru i skvělou souhru hereckých osobností formátu Jaroslavy Adamové, Rudolfa Hrušínského, Ireny Kačírkové, Vladimíra Lerause, Františka Němce, Viktora Preisse či Václava Postráneckého. Ti všichni u Městských divadel pražských působili pod režijním vedením Oty Ornesta, Miroslava Macháčka, Václava Hudečka, Alfréda Radoka, Karla Svobody a od roku 1965 také samotného Františka Mišky.

K režii se František Miška dostal – podobně jako k herectví – zásluhou vlastní práce a píle. V roce 1964 nastudoval hru Arthura Watkyna Anna přechází na červenou; dostalo se mu kladné odezvy a režisérské místo v Praze na sebe nenechalo dlouho čekat. V této době František pracoval velmi intenzivně – během jednoho večera byly uváděny až tři jeho inscenace.

Talent, pro který nebyla překážkou ani normalizace

Sovětská invaze do života Františka Mišky zasáhla relativně málo: po legendární inscenaci Ženitby v Düsseldorfu si Františka německé i švýcarské scény předcházely a nabídky se jen hrnuly. V sedmdesátých letech František Miška vystřídal celou řadu působišť a kromě Münsteru opakovaně hostoval také v Hamburku či Wuppertalu. Od roku 1964 v zahraničí nastudoval celkem 64 inscenací, a když mu to jeho možnosti dovolily, paralelně režíroval také v Městských divadlech pražských.

Jako hostující režisér František Miška pobíral nižší honorář než jeho němečtí kolegové; Františkovo angažmá na Západě navíc formálně zajišťovala agentura Pragokoncert, a tak musel polovinu svých příjmů odevzdávat československému státu, ale přesto pro něj byly platové podmínky na druhé straně železné opony mnohem příznivější.

V roce 1983 František přijal místo uměleckého šéfa městského divadla Baden-Baden a v této pozici setrval až do roku 1996. Po návratu do Čech přijal funkci ředitele a uměleckého šéfa Divadla Antonína Dvořáka v Příbrami, tento post pak zastával tři roky; během svého působení v Příbrami režíroval řadu titulů, například dramata Dva šlechtici z VeronyVšichni moji synové nebo Vánoční hra. V téže době František Miška spolu se svou manželkou Ludmilou Píchovou založil a také sponzoroval První pražské studentské divadlo.

[1]http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=8229.

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Koncentrační_tábor_Terezín.

© All rights law is based on the project: Memory of nations (in co-production with Czech television).