The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

14/03/2013
Memor (Institute of Czech Language and Theory of Communication)

Hedvika Mikulášová (rozená Páleníčková)

 

Paní Hedvika Mikulášová dnes žije sama v pražském bytě a má moc ráda společnost svých neslyšících přátel z České unie neslyšících (ČUN) v Praze, se kterými se schází pravidelně každý čtvrtek v klubu ČUN. Ačkoliv se paní Hedvika narodila jako slyšící dítě do slyšící rodiny, ve dvou letech prodělala spalničky, v jejichž důsledku ztratila navždy sluch. Maminka a tatínek žili před jejím narozením ve Francii, kam společně s dalšími přáteli odešli za prací. Ve Francii se rodičům narodil syn, který ale podlehl infekční nemoci.

Hedvičina maminka byla z toho, že její dcera neslyší, velice zoufalá a nevěděla, co si má s malou neslyšící Hedvikou počít. „Maminka byla strašně zmatená, nevěděla, co se mnou bude, když neumím ani mluvit, bála se o mě. Teta se ale o všechno postarala. Našla mi školu v Radlicích. Když jsem do školy nastoupila, bylo to pro mě hrozné. Nechtěla jsem tam být. Pořád jsem jen plakala a plakala.“. V roce 1931 nastoupila paní Hedvika do tehdejšího Výmolova ústavu pro hluchoněmé děti (dnes MŠ, ZŠ a SŠ pro sluchově postižené Praha 5, Radlice). Nástup do školy pro ni nebyl vůbec jednoduchý, protože děti se sluchovým postižením měly jen omezený výběr škol, které byly mnohdy velmi vzdálené od jejich rodiny. Toto je smutným faktem mnohdy i v dnešní době. Ovlivnilo to i život paní Hedviky. Už od 6 let trávila týdny a někdy i měsíce sama na internátě, odtržená od své rodiny. Jedinou oporou jí byla její teta, která uměla znakový jazyk a žila v Praze. Teta se snažila navštěvovat Hedviku, jak jen to šlo. „Teta mě ale pravidelně navštěvovala, bydlela totiž v Praze. /.../ Zkontrolovala, jestli jsem v pořádku, nic mi nechybí nebo nemám třeba hlad. Vždycky mi něco přivezla. /.../ Maminka přijela tak maximálně jednou za měsíc. Nevím, co dělala.“.

Pobyt ve škole byl také velmi negativně ovlivněn přístupem vyučujících a všudypřítomným zákazem používání znakového jazyka, který nad dětmi visel jako varovný vykřičník. Znakový jazyk byl zakázaný. Učitelé jen psali slova na tabuli a my si je opisovali a oni si tam zatím dělali něco sami pro sebe. Když jsme měli slova opsaná, museli jsme je nahlas číst. Učitelé byli spokojení, ale my vlastně ani nevěděli, co čteme. Nikdo nám ta slova nevysvětlil.“Se způsobem výuky ve škole byl velmi nespokojený Hedvičin tatínek, který se jednoho dne neudržel a vyrazil do Prahy, kde panu řediteli od plic řekl, co si o jeho škole a výukových metodách myslí. Po jeho odjezdu se ale paní Hedvika obávala, že se jí ředitel a učitelé budou mstít. To se naštěstí nestalo. „Já se tenkrát hrozně bála, že až tatínek odjede, tak se mi všichni učitelé budou mstít. Ředitel mi ale řekl, abych se nebála a pokud by se něco takového stalo, mám mu to hned říci.“

Že byl tatínek paní Hedviky opravdu statečný muž, dokazuje také fakt, že byl za 2. světové války z politických důvodů vězněn, protože nesouhlasil s tehdejším děním v naší zemi. Po návratu z Francie nemohl tatínek najít práci, nakonec nastoupil do dolů jako horník. Práce to byla velmi fyzicky náročná. Tatínek měl postupem času vážné zdravotní problémy, kterým podlehl v 65 letech.

Období 2. světové války prožila paní Hedvika v Praze, kde navštěvovala ZŠ pro neslyšící a poté taky učiliště pro švadleny, kam chodila společně se slyšícími spolužačkami. Za války měla velké štěstí, když přežila v roce 1945 bombardování Prahy. Naštěstí vyvázla jen s pár jizvami na ruce, které jí zbyly po zásahu šrapnelů z bomby. O nelehké životní situaci neslyšících za války vypovídá také příběh neslyšící dívky, která přišla kvůli zákazu svícení po 20 hodině o život. „Všude byla tma, ani na ulici nebylo pořádně vidět. Jedna neslyšící dívka kvůli tomu přišla o život. Stalo se to tady v Praze kousek od Radlic Na Knížecí. Tam čekala jedna dívka na svého chlapce, chodila sem a tam. A pak se nějakou nešťastnou náhodou dostala na silnici, kde ji srazil trolejbus. Ten chlapec to viděl a byl z toho úplně zničený. To vše se stalo jen kvůli tomu zákazu! Řidič trolejbusu ji prostě nemohl vidět, nesměl mít dokonce ani rozsvícená světla na trolejbusu. Protože byla neslyšící, neměla ani šanci ten trolejbus slyšet a tak zemřela. Lidé hrozně nadávali, až tam přišli i němečtí vojáci, tělo té dívky ohledali a řekli, že je mrtvá. Sanitka ji pak odvezla pryč.“

Když bylo paní Hedvice 24 let, provdala se za pana Bohumila Mikuláše neslyšícího fotbalového reprezentanta, který pocházel ze Slovenska. S manželem se seznámila na fotbalovém zápase v roce 1946, kdy slovenský tým přijel do Prahy. Kromě vítězství ve fotbale získal Bohumil Mikuláš po delším snažení, také srdce paní Hedviky. Asi jsem se mu líbila už tam, ale já jsem o něj neměla zájem. V té době jsem měla už svého kluka.  On (Bohumil) byl ale strašně neodbytný a pořád se snažil a snažil, byla jsem z toho celá nervózní. Říkala jsem mu, že to nemá cenu, přece jen bydlel moc daleko od Prahy a dojíždění by bylo komplikované. No a pak se stalo, můj kluk si našel jiné děvče. Řekla jsem si, že se na něj vykašlu a vezmu si raději toho Slováka.“

S manželem vychovali společně dva slyšící syny, se kterými komunikovali částečně znakovým jazykem a částečně pomocí mluvení a odezírání. Během života pracovala paní Hedvika jako švadlena ve firmě Tvář (Vodičkova ulice, Praha) a později také ve Vinohradském divadle jako švadlena divadelních kostýmů.

Dnes paní Hedvika žije po smrti manžela sama v pražském bytě a těší se z návštěv svých synů, jedné vnučky, jednoho vnuka a k dnešnímu dni také už celkem 4 pravnoučat.

© All rights law is based on the project: Memor.