The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Hynek Moravec
Where: Mezihoří (Benešov u Prahy)
When: 13/10/2004
Who worked out the recording: Hynek Moravec
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Podplukovník v. v. Augustin Merta (1914 - 2006)

Kdyby mladý člověk nebyl tehdy odvedený, tak by se cítil méněcenný

Válečný veterán, odbojář, učitel a vědecký pracovník Augustin Merta, mimo jiné i otec známého písničkáře Vladimíra Merty, se narodil se jako pohrobek po vojáku padlém na bojištích první světové války. Maturoval v roce 1932 na ostravské reálce. V té době Československo zasáhla již světová hospodářská krize, a také z tohoto důvodu si nemohl dovolit jít studovat na univerzitu. Až do svého útěku do zahraničí v roce 1942 učil na různých měšťanských školách.



„Byl jsem nadšený cvičenec místního Sokola v Radvanicích a také členem skautského oddílu. Tyto instituce vychovaly ze mne člověka se silným národním cítěním. Říká se tomu vlastenectví, ale já tohle slovo nemám rád. V Sokole byli vedle sebe různí lidé, z různých společenských a sociálních vrstev, všichni jsme si byli navzájem skutečně bratry.“



Obrana národa



Za mnichovských událostí sloužil pan Merta jako četař aspirant na Bruntálsku u minometčíků. Po demobilizaci se vrátil do rodných Radvanic, kde začal znovu učit na měšťanské škole. Pan Merta se stal součástí odbojové organizace Obrana národa a pomáhal organizovat útěky do Polska. Přes polské území vedl po peážní trati vlak z Ostravy na Karvinsko. Osoby, které přecházely hranice, dostaly železniční uniformu.



„Dělali jsme též zpravodajskou službu, zakreslovali jsme opevnění a hlásili jsme počty vozidel a vojáků. Později se tento způsob přepravy prozradil, museli jsme začít převádět přes hranici v Beskydách. Po naší skupině však šlo gestapo, bylo jasné, že dříve nebo později budeme muset s manželkou utéct, nebo nás zatknou. Byla to jen otázka času.“



Útěk do Švýcarska



„Začali jsme se připravovat na útěk přes Rakousko do Švýcarska.“Augustin Merta využil možnosti vycestovat ze zdravotních důvodů do Innsbruku, jeden lékař též zapojený do odboje mu napsal falešné doporučení k ozdravnému pobytu v Rakousku.



„S manželkou jsme však vystoupili už v Feldkirchu. Dva dny a dvě noci jsme přecházeli hřeben na švýcarských (respektive lichtenštejnských) hranicích... Zaručil se za nás doktor Jaromír Kopecký ze Ženevy, původně zástupce u Společnosti národů, který působil ve Švýcarsku jako zástupce československé exilové vlády. Švýcarské orgány nám předaly jízdenky do Ženevy... V Ženevě jsem vypracoval pro doktora Kopeckého podrobnou zprávu o stavu odboje proti nacistům na severní Moravě.“



Dostali jsme falešná jména



Spolu se skupinou dalších devíti Čechoslováků pan Merta ilegálně překročil švýcarsko-francouzskou hranici u Annemasse. Odjeli do Marseille, kde se měli setkat s další spojkou na cestě k československé armádě. Do Švýcarska přišel se svojí manželkou, do Francie již odcházel sám, cesta přes Francii by pro ni byla příliš nebezpečná. Manželka Augustina Merty pak do konce války pracovala v Ženevě pro doktora Kopeckého jako jeho osobní asistentka a šifrantka zpráv pro londýnskou exilovou vládu.



„Dostali jsme falešná jména Čechoslováků, kteří měli legální dokumenty, ale byli buď nezvěstní, nebo během válečných zmatků padli. Měli jsme dostat tranzitní vízum do Spojených států. Dostal jsem jméno Francois Mrvicka – František Mrkvička.“



Zatčení Židů ve Vence



„Během čekání na víza jsem měl na starosti přesun dětí československých Židů a horníků ve Francii do městečka Vence u Nice. Když se zjistilo, že jsem byl učitelem, tak jsem byl požádán abych učil tyto děti česky... Vichystické orgány v té době hodně kolaborovaly s nacisty. Po dvou nebo třech týdnech pobytu ve Vence se ozvalo ráno bušení na vrata, přišla policie s cílem zatknout Židy. Chtěla zatknout i mne jako údajného Žida, měl jsem však blond vlasy, a to mne možná zachránilo. Dospělé odvezli, pravděpodobně do koncentračních táborů v Německu, děti ne, co se s nimi stalo později, nevím. Po této zkušenosti jsem se ihned vydal zpět do Marseille.“



„Francie byla plná německých agentů a německých vojáků na dovolené, nebylo to pro nás bezpečné místo. Svolal jsem svoji skupinu a řekl jim: ,Rozhodněte se, jak chcete, já (na víza) čekat nebudu, půjdu dál na černo přes Pyreneje a pokusím se dostat do Barcelony na americký či britský konzulát.´ Ostatní se přidali. Rozdělili jsme se, protože desetičlenná skupina by nemohla projít. Všechny nás během cesty do Barcelony chytli. Nakonec jsme se sešli ve španělském koncentračním táboře Miranda del Ebro.“



Drželi jsme hladovku, aby nás Franco nevydal



Zatčen byl v Gironě nedaleko francouzských hranic. „Z Girony nás převezli do Barcelony, do obrovské věznice Carcer modelo – Modelová věznice. Tam nás byly tisíce. Po týdnu deseti dnech nás uvázali na řetězy po deseti a vedli nás na nádraží v Barceloně. Španělky a Španělé nad námi plakali, protože si mysleli, že jsou to zbytky demokratů. Naložili nás do vlaku, stále navázané na sebe, vezli nás přes celé Katalánsko proti proudu řeky Ebro až do Mirandy. To už je u Baskicka v oblasti Burgosu. Kuriózní bylo, že když někdo chtěl ve vlaku na záchod, tak musel jít s tím přivázaným. Zůstal venku a ruku držel... No, takové příhody byly.“



Ve severošpanělské Mirandě del Ebro byl velký sběrný tábor pro uprchlíky, kteří ve velkých počtech přicházeli z okupované Francie. „Sešlo se nás tam asi šedesát Čechoslováků, vedl to štábní kapitán Šeda. Francouzští maquis mi poradili, když umím francouzsky, abych se při zatčení deklaroval jako Kanaďan, že budu mít lepší zacházení. Udělal jsem to tak a ve Španělsku jsem částečně sdílel osud s Kanaďany.“



Později se Augustin Merta dozvěděl, že na základě jeho zprávy přes doktora Kopeckého ze Ženevy se o jeho osudu dozvěděl Jan Masaryk a československé ministerstvo zahraničí. „Stále urgoval doktora Formánka, našeho bývalého československého diplomata, který s vědomím Franka sloužil jako třetí sekretář u britské ambasády v Madridu. Stále se prý ptali: ,Co je s tím Mertou, kde tak dlouho vězí, takové měsíce?´ Ale nedalo se nic dělat. Přišel leden 1943. Franco se rozhodl na začátku roku koncentrační tábor rozpustit a tři a půl tisíce vězňů vydat zpět do Francie. To pro Čechoslováky znamenalo smrtelné nebezpečí. S tím jsme se nemohli smířit, na základě iniciativy Čechů a Poláků většina vězňů začala držet hladovku, která trvala osm dnů. Ostatní národy se přidaly. Franco musel ustoupit, v té době už hrál na obě strany. Souhlasil, aby Mezinárodní červený kříž přivezl nějaké konzervy, případně léky. Tím pádem se ven dostaly i nějaké zprávy. O hladovce se dozvěděl mezinárodní tisk. Franco přivolil, že postupně propustí vězně z té Mirandy.“



Z Madridu do Gibraltaru



„Konečně nás převezli do Madridu a směli jsme opustit Španělsko. Čekali jsme jen na formality. Čechoslováci odjeli o něco dříve do Lisabonu, já jsem, vedený jako Kanaďan, nějakou dobu zůstal v Madridu sám. Konečně jsem odjel s Kanaďany směrem Gibraltar. Na britské celnici mne Britové hned vítali: ,Hello, Mr. Merta, how are you?´ Ačkoliv dokumenty jsem měl stále na jméno Francois Mrkvicka, od doktora Formánka z Marseille o mně Britové věděli... Na základě mé písemné zprávy vypracované u doktora Kopeckého v Ženevě o mně vědělo i československé ministerstvo zahraničí... V Gibraltaru jsme čekali na konvoj z Alexandrie do Británie. Také jsme se tam setkali s generálem de Gaullem, který v Gibraltaru v té době též pobýval.“



V Británii pan Merta prošel vojenským výcvikem, sloužil též v různých pozicích na československém exilovém ministerstvu zahraničních věcí, několikrát též hlásil na českém vysílání BBC pod pseudonymem Gustav Trávný. Na jaře 1944 požádal o uvolnění ze služby MZV a začal sloužit v československé obrněné brigádě jako velitel tankového družstva. Zúčastnil se obléhání u Dunkerque.



„Když jsme byli blízko německých pozic, střílelo se hlavně v noci. Ve dne jsme se navzájem schovávali, jinak bychom se navzájem postříleli. Naštěstí jsem nebyl raněn, bylo to však jen řízením Božím. Vzpomínám na kamaráda z Moravského Slovácka, se kterým jsme několikrát denně překračovali kanál po jedné fošně a tolikrát jsme bez úhony prošli. Jednou přišla zpráva, že ho roztrhala na tom místě mina. Pod tím prknem Němci asi položili minu.“



Jalta je pro mne druhý Mnichov



„Když jsme se dozvěděli o bojích Čechoslováků na Dukle, žádali jsme naše velitele, abychom se mohli přidat k Američanům a postupovat na Československo. Bohužel to nebylo možné. Jaltská úmluva a její výsledek, linie, která rozdělovala u Plzně Československo, pro mne znamenala druhý Mnichov. Když byla přehlídka v Praze na konci května 1945, tak jsme mohli v Praze přenocovat jen jednu noc. Komunisté už tak v té době ovládali politiku. Lidé se divili, že mluvíme česky, nevěděli o tom, že naši vojáci též bojovali na západní frontě.“



Po skončení války pan Merta vystudoval Vysokou školu politickou a sociální, kterou dokončil v roce 1949. V padesátých letech se nemohl profesně uplatnit, v šedesátých letech byl vědeckým pracovníkem v Akademii věd v oboru sociální informatika.



Vztah k vlasti



„Kdyby mladý člověk nebyl tehdy odvedený, tak by se cítil méněcenný. Dnes se mládež chlubí tím, že nejde na vojnu. Myslím, že by se pocit skutečného vlastenectví vrátil i dnes, kdyby došlo ke skutečnému ohrožení národní existence.“

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.