The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Vít Lucuk
Where: olomouc
When: 29/11/2010
Who worked out the recording: Vít Lucuk
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Růžena Kamarádová (1924)

Odsouzena v jednom z prvních politických procesů

Toto není historická studie, která by údaje z vyprávění pamětníka detailně ověřovala. Jedná se o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj.

Růžena Kamarádová, rozená Sedláčková, se narodila v roce 1924 v Olomouci, kde také studovala rodinnou školu. Po ukončení chtěla pokračovat na vyšší dívčí škole, ale její plán zhatil příchod nacistického režimu. „Chtěla jsem dál studovat, ale Němci mě určili na totální nasazení a už mně nedovolili někam jít,“ vzpomíná paní Kamarádová. Na nucené nasazení do Třetí říše byla určena celá její třída. Nejprve ale všichni museli jít pracovat do firmy Heikor, kde vyráběli prášek proti vším pro německé vojáky. Paní Růženě prášek rozleptal konečky prstů. „Mně ten prášek sežral podušky na prstech, a tak jsem marodila. Nemohla jsem dělat.“ Bylo to štěstí v neštěstí, protože díky zranění nebyla po vyléčení nasazena do Německa, ale byla poslána do vsetínské zbrojovky, kde vyráběla výbušniny. Na měsíce strávené ve Vsetíně nevzpomíná paní Růžena příliš dobře. „Plnili jsme tam výbušniny. Byl tam každou chvíli někdo rozprsknutý na zdi. Pracovali jsme každý den od šesti do šesti. Nikam jsem se nedostala a na jídlo byly pořád kroupy.“

Divné osvobození

S blížícím se koncem války byla Růžena Kamarádová propuštěna domů, do Hejčína v Olomouci. Tam také zažila májové dny roku 1945. Nejprve se u nich zastavili němečtí vojáci, kteří v tancích vezli také děti. Po jejich odchodu se na tuto část Olomouce sneslo bombardování Rusů. Jedna z bomb málem zasáhla i chalupu Sedláčkových. Takto na to dnes vzpomíná Růžena Kamarádová: „Ještě se stalo to, že když ti Němci odjeli, tak začaly lítat takové malé bomby. My jsme toho měli plnou půdu. A najednou spadla velká bomba kousek od nás na pole, odletěl nám plot. Celá střecha odletěla a náš pes vyletěl kuchyňským oknem ven na dvůr. Těžký dveře nám vyletěly a takový to těžký okno od sklepa nám taky vyletělo.Byli jsme všichni jako kominíci. Protože byly všude saze od komínu. To bylo hrozný. Celej Hejčín přiletěl k nám, jestli žijem. Dědeček byl ve výměně. Ale tomu se naštěstí nic nestalo. Ta vlna mu ale mohla roztrhnout plíce nebo něco takového. Bylo to tam jak po bombardování. To byla díra, jak když stavíte barák. Velká jak místnost. Taková bomba. Kdyby to spadlo na nás, tak jsme tu už nebyli.“

Příchod osvobozující Rudé armády si paní Růžena nechce dnes moc připomínat. Přesto se nakonec rozhovořila: „Ti Rusové se k nám nastěhovali. Byla to hrůza, samí Mongolové, co neuměli ani číst... My jsme šli k sousedům, protože nás lidé varovali. Já a maminka jsme tam byly týden a tatínek válčil s nima. On byl legionář. Věděl si rady. Byl prvotřídní voják. Oni nám vzali všechny knihy a pozakrývali se s nima. Poblili nám je. Tam to vypadalo. Tatínek jednoho z nich vyháněl: ,Ty půjdeš ven, nebo budeš vidět.‘ Jenomže ten voják nechtěl poslechnout ani velitele a ten velitel šel a přímo na místě ho tam zastřelil a pak říkal: ,To se nedá nic dělat. Jestli nechceš poslechnout, tak budeš trpět.‘ A říkal: ,Všem se vám to stane.‘ Ti ho poslouchali jak hodinky. Já jsem si říkala, ještě štěstí, že on takhle dovede velet. Bylo to příšerný. My jsme tam týden nemohly jít. To byly plný příkopy těch vojáků. Byli tam týden. Na to já ani nechci vzpomínat. Bylo to hrozný. A rejdili všude po těch barákách. Znásilňovali ženy. Bylo to fakt hrozný.“

Proti lidově demokratickému zřízení

Růžena Kamarádová už od mládí tíhla k demokracii a první republice. Již v útlém věku byla členkou Sokola a v roce 1938 se zúčastnila všesokolského sletu v Praze, přestože jí bylo jen 15 let a musela zažádat o přiřazení k dorostenkám, aby se na Strahov dostala. Zúčastnila se i sletu v červnu 1948, po únorovém komunistickém převratu. Jak vzpomíná pamětnice, slet se konal v dusné atmosféře. Většina cvičenců odmítala nastoupit před novým prezidentem Klementem Gottwaldem a čekala na příchod E. Beneše. Při průvodu městem provolávali protikomunistická hesla a vyjadřovali nesouhlas s novým režimem. „Už tam tenkrát z průvodu odváděli sokoly a zavírali je.“

V září téhož roku zemřel Edvard Beneš. Pamětnice v té době pracovala u ČSD Olomouc a žádala o dovolenou, aby se mohla zúčastnit pohřbu. „Chtěla jsem dovolenou a přednosta mi řekl, že žádnou nedostanu. ,Když nedostanu, mně to nevadí.‘ Oblékla jsem si sokolský kroj a do práce jsem nepřišla. Sedla jsem si na rychlík a jela na pohřeb,“ vzpomíná paní Kamarádová a dále mluví o atmosféře při smutečním aktu. „Bylo to hrozně smutný. Tenkrát už šla hrůza z Gottwalda. Navíc máte strach z hloupých lidí. Probrečeli jsme tam celý pohřeb... Když jsme šli potom kolem Gottwalda, tak jsme se k němu otočili bokem.“

Paní Kamarádová neustále zbrojila proti novým pořádkům nastoleným komunistickou vládou. Když její kolegyně přinesla do zaměstnání text nezveřejněných slov Edvarda Beneše při podpisu demise demokratických ministrů a sestavení nové Gottwaldovy vlády, napadlo ji, že jeho slova otiskne a s kamarády roznese známým. Takto zněla slova E. Beneše na ilegálním letáku: „Ne všechen lid si přeje zánik demokracie, ale vy, pánové, a vámi vedená strana si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu: Prezidente Osvoboditeli, věrní zůstaneme... Jestliže tak činím, tedy jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mi vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím však, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ukáže, že mu jsou cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali mravní vyspělost, věrnost a demokratickou mysl našeho československého lidu.“

I paní Růžena si myslela, že tak demagogický režim nemůže vydržet dlouho. „Já jsem věřila našim lidem, že nejsou tak hloupí. A byli, bohužel.“

Sedm let za leták

Ještě v září roku 1948 si muži z StB přišli pro Růženu Kamarádovou do kanceláře. Spolu s ní byli zatčeni další čtyři zaměstnanci. Na StB ihned začali s dokola se opakujícími výslechy. Takto na ně dnes vzpomíná pamětnice: „To jsme byli týden na StB. Spali jsme na takové pryčně. Jak když máte jenom dřevo na opalování, jak bylo na těch starých koupalištích. Oblečená. To jsme se nevysvlíkali, neumývali, nic. Poslali vás do místnosti, tma a svítili na Vás. Každý tam na mě něco křičel. Já jsem odpovídala. Někdy jsem neodpověděla, tak zase řval. To bylo celý týden. Pořád dokola. Ždímali z vás, co mohli. Ještě tatínek tam byl a ten estébák řekl, že mě špatně vychoval. To když mně řekl, tak bych v ten moment tomu estébákovi zakroutila krkem. Já jsem si říkala, musím všechno skousnout. Když jsem potom přišla do věznice, tak já už jsem byla tak, tak vynervovaná, že jsem vzala židle a mlátila jsem po nich židlema. Až mi dali svěrací kazajku, tak jsem toho nechala. Říkala jsem si, že už to nemůžu vydržet. Tak hloupě se chovat, tak nesmyslně. Úplně kvůli takové blbosti, co kdo řekl. Já nevím, já jsem to vůbec nepochopila, jak oni řádili. A pořád řádili. Celou tu dobu, co jsme tam byli.“

Soudní přelíčení začalo krátce po zatčení a takto si ho vybavuje paní Růžena: „My jsme byli první zatčení. Pro výstrahu celé republice. Byl to veřejný soud a maminka říkala, že před soudem byl plný chodník lidí. Do soudní síně se nedostali, ta byla úplně plná. Někteří z těch lidí křičeli: Pověsit!, jiní křičeli: Ne! Soud trval od rána do večera a já jsem byla obviněná ze špionáže... Můj právník mi říkal, ať mlčím, že mám návrh na trest smrti, ať mám alespoň doživotí.“ Jak tvrdí pamětnice, za špionáž prý byla obviněna kvůli dopisu do firmy v USA, ve kterém prosila o zaslání nylonek, které u nás byly nedostatkovým zbožím a po nichž každá žena toužila. Nylonky jí přišly a balík i s adresou si schovala doma. Estébáci ho našli při domovní prohlídce a tento nevinný balíček klasifikovali jako špionážní korespondenci. Rozsudek nakonec zněl: Sedm let těžkého žaláře zostřených tvrdým ložem.

V ženské věznici v Olomouci

Spolu s bývalou kolegyní Věrou byla pamětnice poslána do ženské věznice v Olomouci. „My když jsme tam přišly, tak ve věznici byly většinou Němky,“ vzpomíná paní Růžena. V cele byla po celou dobu společně s Věrou a podle potřeby k nim přiřazovali další vězeňkyně. „Oni nám vždycky do cely dali buď prostitutku, zlodějku nebo vražedkyni, aby na nás donášely... Jako politický vězně nás nikdo neměl rád a pořád nám to dávali najevo.“ Soužití v cele nebylo jednoduché. Takto vzpomíná Růžena Kamarádová na jednu vězeňkyni, která k nim byla přidělena. „Ta vražedkyně, co byla s náma, měla jakéhosi milence. Měla holčičku, byla vdaná a ten její přítel jí poradil, ať manžela otráví cyankáli ve víně. Tak ho otrávila a potom tu mrtvolu rozsekala, uvařila a dala prasatům. To všechno jsem se od ní dověděla. Tak ta byla popravená, protože to je hanobení mrtvoly. Ona v noci pořád chodila a my jsme s Věrou vůbec nespaly, protože jsme měly strach, že nám něco v noci taky udělá. Pořád chodila jak náměsíčná. Jak vražedkyně. Já jsem se pořád dívala, kde jde. Protože ta cela je úzká, jenom čtyři palandy. Nemohla jsem spát. Nespala jsem a potom jsem musela jít dělat… A s takovými lidmi tam musíte být.“ Jak dále dodává pamětnice, popravy byly ve věznici skoro každý den. „Popravy tam byly dnes a denně. Němci, Češi, všichni.“

Paní Kamarádová si ve vězení musela dávat neustále pozor. Nikdy nevěděla, kdo donáší dozorcům. Za sebemenší maličkost jí byly sníženy už tak dost mizerné dávky jídla. „Já jsem měla pořád poloviční dávky jídla. To jídlo se nedalo jíst. Polívka byla se slimákama. Jídla bylo hrozně málo. Ráno jsem dostala půl krajíce chleba a večer kousek salámu a trochu té černé žbrundy.“ I hygiena byla ve vězení mizerná. „Místo záchodu jsme měly žánek, který jsme každý den vynášely.“ I v době, kdy žena potřebuje hygienu nejvíc, jí byla odepřena a místo pomoci bachařka jen odpověděla: „Nic nedostaneš, ty svině, to máš za trest. Dělej si, co chceš.“ Když alespoň na chvíli chtěla paní Růžena vypadat trochu důstojně a vyprala si vězeňský mundúr, poslala ji dozorkyně k raportu, že nevypadá jako vězeň, a za trest dostala opět poloviční dávky jídla. „Nad takovými lidmi zůstává rozum stát,“ říká dnes pamětnice.

Denně chodila od šesti do šesti pracovat do prádelny a o víkendech na pole, kde je hlídali ruští vojáci. „V té prádelně jsme všechno musely prát ručně, kartáčem.“ Vše měla ztížené ještě tvrdým ložem, a když jednou onemocněla, tak jí doktor místo pomoci řekl, ať se pomodlí. „Ještě jsme měli každý měsíc spaní zostřené tvrdým ložem. To se vyneslo na chodbu a já jsem musela na té sukovité zemi spát. Oblečená a potom jít dělat. A když jsem byla nemocná, měla jsem vysokou horečku, tak doktor Halík z Olomouce tam docházel. My jsme žádného doktora neměli, to neexistovalo. Ta dozorkyně mně říkala: ,Nechcete za ním zajít, když máte tu horečku?‘ Já jsem říkala: ,Zkusím to. Ať mi dá alespoň acylpy rin.‘ Já jsem nic mít nesměla. Nic jsem nedostala. Jednou jsem měla mezižeberní zánět. Potom jsem měla nemoc a čtyřicítky horečky. Ale musela jsem dělat. Tak to bylo pořád. Já jsem šla k němu, a když jsem tam přišla, tak on mi říká: ,Za co jste tady zavřená?‘ Já jsem odpověděla: ,Za rozšiřování letáků.‘ – ,Kolik jste dostala?‘ – ,Sedm roků.‘ On říká: ,To jsou pěkná léta.‘ Říkám: ,To jsou.‘ Já se tak na něho dívám, co blbne, a on říká: ,Umíte se modlit?‘ – ,No umím.‘ – ,Pomodlete se. Třeba Vám to pomůže... Další!,“ vzpomíná bývalá vězeňkyně.

Ve věznici se našli i slušní dozorci. Svědčí o tom vyprávění Růženy Kamarádové o dozorci Jirzovi, který do věznice donášel informace z venku. „Byl tam jeden dozorce, jmenoval se Jirza. Ten byl perfektní. Vždycky, když měl službu, tak se rozhlédl a šeptal nám novinky... Nikdy na něj nepřišli. Uměl v tom chodit. Když nám něco napsal, tak my jsme to potom snědly nebo hodily do žánku.“

Po odpykání poloviny trestu byla paní Růžena propuštěna. To už měla silně podlomené zdraví z permanentního stresu, který ve vězení zažívala. „Ještě ve vězení jsem dostala silnou srdeční neurózu. Měla jsem problémy i se žaludkem, takže jsem nemohla moc jíst a měla jsem takové zimnice. Když jsem potom přišla domů, tak jsem asi rok mohla jíst jenom převařenou vodu a zeleninu, nemastnou, neslanou. Bez ničeho. Měla jsem hrozné bolesti, tak jsem šla na vyšetření a tam zjistili, že mi nic není. Bylo to všechno z nervů. Potom jsem se nakonec vyléčila v Karlových Varech.“

Začátky nebyly lehké

Po propuštění z vězení byla paní Růžena zařazena na práci v TOS Olomouc. Stále ale byla v podmínce, zproštěna veškerých občanských práv a neustále byla sledována estébákem Procházkou. „On mě hlídal den co den. Když jsem šla z domu, tak šel za mnou. Ať jsem šla kamkoli, tak šel všude za mnou. Celý ty čtyři roky podmínky.“ Dokonce jí v práci podstrčil protistátní leták, který objevili ostatní kolegové. Za dva dny si pro ni domů přijelo StB, ale jak tvrdí pamětnice, od nového věznění ji zachránil ředitel TOSu, který se jí zastal.

V roce 1956 z TOSu odešla na mateřskou a potom si několik let vydělávala mandlováním prádla, protože jinou práci jako bývalá politická vězeňkyně nesehnala. Do politiky už se snažila nemíchat. Svoje názory si nechávala pro sebe. „Pořád jsem se bála, aby mě nezavřeli,“ říká dnes Růžena Kamarádová. Až v roce 1968 jí kamarád sehnal slušnou práci v kontrole přepravy tržeb v ČSD Olomouc.V tomto zaměstnání zůstala až do důchodu.

V ČSD zažila ještě jedno zajímavé setkání. Jedním z jejích úkolů byla kontrola práce průvodčích. Jedna z podřízených byla bývalá dozorkyně z olomoucké věznice, o které paní Růžena tvrdí, že byla ze všech nejhorší. „Ta Vlasta Prokopová, to byla potvora první třídy. Ještě za totáče jezdila jako průvodčí a já jsem byla její nadřízená. Špatně pracovala a já jsem jí dávala důtky. Pořád chtěla vědět, kdo to dělá, ale naštěstí mě pod jménem Kamarádová neznala. Nakonec jsem ji nechala vyhodit, protože nedělala podle předpisů... Neudělala jsem to schválně, ale ona prostě nedělala.“ Tváří v tvář se nesetkaly, vše probíhalo jen papírovou cestou.

Dnes Růžena Kamarádová žije v Olomouci a stále nemůže zapomenout na lidi, kteří mohli za její věznění. „Já se na ně nezlobím, ale mám proti nim zášť a nemůžu zapomenout. To nejde.“

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.