Příběhy 20. století
cs_CZ de_DE en_GB fr_FR hr_HR hu_HU hy_AM ka_GE pl_PL ro_RO ru_RU sk_SK uk_UA 

Metoda orální historie

Vyprávěná „Paměť národa" aneb co je to oral history metoda

Mgr. David Weber, historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR

Orální historie je jednou z výzkumných metod využívaných nejrůznějšími společenskovědními a humanitními obory, jako je např. historie, sociologie, antropologie, etnologie, politologie, psychologie, muzikologie nebo dějiny umění, ale je také užívána širokým okruhem badatelů a zájemců pohybujících se jednak mezi těmito vědními obory, jednak na pomezí vědy a laické praxe.

Pokud by orální historie měla mít nějakou přesnější teoretickou definici, pak by mohla mít zhruba následující podobu: Jedná se o řadu propracovaných, ale stále se vyvíjejících a dotvářejících postupů, jejichž prostřednictvím se badatel v oblasti humanitních a společenských věd dobírá nových poznatků, a to na základě ústního sdělení osob, jež byly účastníky či svědky dané události, procesu nebo doby, které badatel zkoumá, nebo osob, jejichž individuální prožitky, postoje a názory mohou obohatit badatelovo poznání o nich samých, případně o zkoumaném problému obecně.

Oral history jako mikrohistorie

Orální historie je charakterizována hned několika rysy, které ji odlišují od jiných metod vědecké práce. V prvé řadě se jedná o kvalitativní metodu výzkumu, která je typická svým demokratizujícím pojetím dějin. Oproti jiným přístupům - jako jsou např. tradičně pojímané politické, hospodářské, sociální nebo vojenské dějiny, zpracovávané často na základě „neorálního" pramenného materiálu - se snaží „dávat slovo" opomíjeným (tzv. bezdějinným) vrstvám společnosti, více reflektuje tzv. malé dějiny (mikrohistorie), individuální prožitky, dějiny „psané zdola" (history from below), rozměr každodennosti apod. Za kvalitativní výzkum se pak považuje takové bádání, které sdělení jednotlivce vnímá jako svébytnou poznávací hodnotu a nesnaží se jeho obsah zobecnit za pomoci kvantifikujících (např. statistických) postupů do širších celků.

To ale neznamená, že by kvantitativní přístupy, vedené pomocí statistik, průzkumů veřejného mínění apod., neměly mít při bádání o minulosti své místo nebo že snad jsou co do poznávací hodnoty „méněcenné" než přístupy kvalitativní. Tak jako mnohé sociologizující nebo ekonomizující směry v historickém bádání preferují spíše přístupy kvantitativní, tak orální historie na straně druhé prvoplánově pracuje s rozhovory jakožto produkty bádání kvalitativního, přičemž se samozřejmě snaží v široké míře reflektovat i prameny a výsledky získané jinými cestami (např. na základě archivního výzkumu). Oba přístupy mají své klady i zápory, a proto jedině kombinací obou se lze dobrat co „nejobjektivnějšího" obrazu minulosti.

Mluví pamětníci vždy a za každých okolností pravdu?

Důležitou otázkou je často zdůrazňovaný vztah orální historie k tzv. objektivním faktům. V tradičním pojetí (nejen) historické vědy historik-badatel na základě sběru, analýzy a komparace údajů obsažených v různých typech pramenů (především písemných, ale také hmotných, ikonografických apod.) se za pomoci „objektivních faktů" snaží rekonstruovat obraz minulosti „takové, jaká byla" a svou výslednou představu, např. ve formě dílčí studie nebo finální monografie, předkládá odborné i laické veřejnosti. Vzájemná interakce historik - věda - společnost totiž neprobíhá ve vzduchoprázdnu, ale v intencích reálného světa, nehledě na to, že v podobných podmínkách vznikaly i ony pozůstatky minulosti, které slouží jako jeden ze základů (re)konstrukce dějin. Od preference výběru pramenů, způsobu práce s nimi, jejich interpretace a posléze prezentace a společenské reflexe badatelských výstupů se odvíjí např. rozrůzněnost „historických škol" a obecně přístupů k bádání o minulosti, které se však neustále proměňují a vyvíjejí. Proto byla také práce s orálními prameny, jež byly v konkurenci jiných pramenů (např. písemných) vnímány jako „příliš subjektivní" (a tudíž nespolehlivé), svého času odmítána. V každém případě zůstává pravdou, že údaje získané na základě individuálních sdělení lze jen těžko vnímat prizmatem kvantifikujících měřítek využívaných při práci s jinými druhy pramenů. Rozhovory vycházejí z minulých prožitků jednotlivce, jsou ovlivňovány časovým odstupem, ale i prostředím, ve kterém vznikají, závisejí na osobních motivech dotazovaného, a proto jsou údaje v nich obsažené v porovnání s jinými prameny bytostně subjektivní. Jedním dechem dodejme, že tuto vlastnost ale nevnímá badatel v oblasti orální historie jako nevýhodu, právě naopak jako součást a nezbytnou kvalitu, kvůli níž rozhovory primárně pořizuje. Prostřednictvím orální historie se tedy badatel dostává k novým informacím, poznatkům a faktům, které obohacují, rozšiřují nebo korigují jeho dosavadní obraz dějin, a díky prožitkům a sdělením z úst dotazovaného má možnost dodat svému dějinnému líčení jeho individuální rozměr.

Oral history jako subjektivní hodnocení historie

V centru zájmu orální historie stojí sledování člověka jako lidské bytosti prostřednictvím zachycení, analýzy a interpretace jeho verbálních i neverbálních sdělení, přičemž z epistemologického hlediska jsou si všechny druhy „sdělení o minulosti" přes své klady i zápory rovny (počínaje listinným materiálem a sochou významného státníka, pokračuje svazky Státní bezpečnosti a gramofonovou deskou, konče u nástěnkového plakátu či e-mailového spamu). Pod tímto úhlem pohledu se nám také stírá striktní a mnohdy polarizovaný rozdíl mezi historickými prameny tzv. objektivními a subjektivními. V historiografii by se taková cesta měla skládat z uváženého využití maxima legálně dostupných a z etického hlediska bezproblémově nabytých a využitelných pramenů, ať už písemných, obrazových, hmotných, orálních, audiovizuálních, nebo dokonce oněch „virtuálních" z internetu.

V každém případě je nutné říci, že základním předpokladem práce s orální historií je respekt k člověku jakožto jedinci se vším, co s sebou tento fakt přináší. Jedná se zhruba o následující dvě, spolu vzájemně propojené, roviny respektu: rovina odborná a teoreticko-metodologická; rovina eticko-právní.

Právě tento komplexní přístup odlišuje orální historii od jiných, méně odborných nebo zcela nevědeckých přístupů k práci s rozhovory a s orálními svědectvími obecně. Bez dodržování těchto principů lze nejen velmi těžko dosáhnout seriózních badatelských výsledků, ale navíc badatel svými pochybeními dává všanc svou odbornou i lidskou pověst, nehledě už k riziku možného soudního řízení a právního postihu.

 

VSTUP DO E-BADATELNY

Login:Heslo:

Registrace do e-badatelny

Ztracené heslo?


NASTAVIT JAKO HOMEPAGE  | RSS  | KONTAKTY  |  (c) 2000 - 2017 Post Bellum