Karel Zmija

* 1926

  • „Někdy se zacházelo s těma zajatcema strašně. Jeden přesun – zase jsme byli ve vagonech dobytčích. Ale tam nebyla ani sláma, nahuštěné tak, že jsme se tam sotva pohybovali. A to nás převáželi až do Marseille, to trvalo tři dny. Zaplombovaní, zamřížovaná okna, přes to byl ostnatý drát, ani na záchod nás nepustili, dali nám takovou krabici... To si dovedete představit, za tři dny jak to vypadá.“

  • „Jezdilo se různýma terénama. Byly různé legrace, že nám najednou zmizel tank z obzoru, protože to letiště třeba v Saint Omer bylo zbombardované a kráter byl hluboký pět až šest metrů. Byl zalitý vodou, nahoře byl led, ten tam najel s tankem a najednou se probořil a nebylo nic vidět. Tak ti honem vyskákali z tanku, protože by se byli utopili.“

  • „30. března v tom čtyřiačtyřicátém jsem už zase narukoval. To bylo sněhu až po pás, to mě odvážel soused, sedlák Hrudský, na saních do Třince. (A to jste byl zase nuceně nasazen, nebo jste šel dobrovolně?) Ještě tak, aby se řeklo, protože... Když potom řekli: ‚Proč jste vstoupil do německé armády?‘ My jsme nevstoupili, my jsme na rozkaz byli povoláváni! A když jste se nedostavil, tak jste šel do basy nebo do koncentráku. Dneska to je těžko [doložit], protože ti lidi nežijou, ale kdyby žili, a jsou ještě takoví, kteří v tom koncentráku byli, tak to mohou klidně dosvědčit, jak to chodilo a jak to vůbec [bylo].“

  • „Němci používali strašně moc miny. Tam třebas do těch objektů se v noci dostali nepozorovaně, oni tam byli před námi, tak to všecko znali. Tam se chytil kliky u dveří, letěl do vzduchu. Chytil se vrátek u plotu, letěl do vzduchu. To bylo všecko zaminované. Chtěl si sednout na židli, letěl do vzduchu. To byly pasti jak na myši, tam si člověk nemohl být ničím jistý, ničemu věřit, že může něco chytit, nebo něco.“

  • „Tak jsme šli do toho svahu, a jak jsme se dostali na tu rovinu, přišla taková sprška z kulometu, že to listí padalo tak, jak padá v listopadu. Tak to zelené padalo od toho kulometu. A v té době jsem udělal největší skok ve svém životě. Snad by to byl nějaký olympijský výkon, kdyby to byli měřili, jenomže na to nebylo pomyšlení. A když všechno utichlo, tak ze 120 chlapů nás v tom lese zůstalo pět. Co se stalo s ostatníma, nevím. Kolik jich padlo, kolik uteklo, nevím.“

  • „Pracovat manuálně nebo být v pozici vojáka, to jsou strašné rozdíly. Několik směn jsem dělal čtyřiadvacítky, tři směny po osmi hodinách. Dvě hodiny na cestě tam, dvě zpátky, dvacet čtyři hodin pracuji a budu to mít dohromady. Asi třikrát jsem dělal čtyřiadvacítky, tak vím, že to jde vydržet a že se to nedá porovnat s takovou službou v armádě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ???, 05.11.2005

    (audio)
    délka: 02:13:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl bych, aby si všichni uvědomili, že mnozí, a bylo jich hodně, ve válce položili své životy Mohl je čekat krásný život, ale jejich přesvědčení v lepší zítřek je donutilo, aby tak činili Byla to taková doba a my, co jsme v ní žili, jsme se tak zachovali

Karel Zmija 3
Karel Zmija 3
zdroj: Archiv - Pamět národa

Karel Zmija se narodil 11. 1. 1926 ve vesnici Guty na Těšínsku. Jeho otec si vzal ženu svého bratra padlého v první světové válce, která z tohoto prvního manželství již měla tři děti. Po sedmi letech se k těmto sourozencům narodil pan Karel. Navštěvoval české i polské školy, v roce 1939 se dostal na polské gymnázium v Těšíně. Vzhledem k tomu, že jeho rodiče přijali slezskou národnost a byli zapsáni do 3. oddělení tzv. volkslisty, musel pan Zmija 30. 3. 1944, tedy v 18 letech, narukovat do wehrmachtu. Sloužil na atlantickém pobřeží nedaleko Bordeaux, zažil ústupové boje po vylodění Spojenců v Normandii 6. 6. 1944. Vzpomíná zvláště na sedmidenní anabázi pětičlenné německé jednotky, která se ocitla v týlu nepřítele a s níž se pokoušel probít přes frontu zpět k německým vojskům. Pan Zmija nicméně využil výhodných okolností a přeběhl k Američanům. Krátké období prožil jako válečný zajatec, vzpomíná na pracovní nasazení pod vedením Francouzů i dopravu v dobytčích vagonech s takřka neexistujícím hygienickým zázemím a hlad. Poté se mu podařilo vstoupit do československé armády a 4. 11. 1944 přijel do Velké Británie. Po krátkém výcviku byl nasazen u Dunkerque, sloužil v tankových jednotkách. Do konce války zůstal ve Francii, poté se vrátil domů. Po válce opustil armádu a pracoval v železárnách.