Aloisie Víchová

* 1931

  • „Evakuovali nejakých vězňů. A v Hodoníně byly dva mosty, železné nadchody. Na Mutěnku a do armaturky a do tihelně. Ty Mutěnice, to se přesedalo v Hodoníně, protože na Břeclav se nesmělo jezdit. Tam to bylo všecko až po Zaječí uzavříté. Voda se čerpala do lokomotiv, to byly parní lokomotivy. Tak pod tym mostem tak kúsek byla taková zvláštní pumpa, že se to otočilo a přímo do lokomotivy se čerpala voda. Tak museli v tem Hodoníně zastavit ten transport. Byla zima, mrzlo, jak praštělo, a já jsem vám viděla… ty vězni, v otevřítých vagonách, někdo měl tú čepičku pruhovanú na hlavě, někdo ani neměl, jenom holé hlavy oholené a hleděli na nás na ten most a my na nich, já na ty oči do smrti nezapomenu. Chudí, bolestní a měli asi žízeň. Jak byly na tych mřížovaných vagonách také mřížky, tak to olizovali. A já ten jeden, aj jsem měla v kabeli chleba, představte si, že já jsem jim ten slepený krajíc hodila do teho vlaku. Ale to hlídali všecí, to potom maminka na mě doma křičela. Říká: ‚Dyby ťa viděli, tak ťa zastřelijú.‘ Já že: ‚Mami, dyť oni měli žízeň…‘ No, děcko, že třináct roků, kde by mě napadlo, že to nesmím. A oni ich tyma pažbama… já, dyž jsem ich viděla stát, jak oni tych vězňů, ani vody jim nedali, byla jsem z teho úplně rozčarovaná. Některý vagon byl zakrytý, některý byl odekrytý, bez tej střechy. No říkám: Ty oči do smrti nezapomenu.“

  • „A víte, proč byl bombardovaný Hodonín? Ne ani kvůli objektom, tam se nevyrábělo nic, co by pomáhalo partyzánom. Tam je cukrovar a takové tyto, čokoládka… Můj manžel býval na strážním domku a strážní domek souvisel s kolejama. A tam zastavil teho 20. listopadu čtyřicet čtyři vlak. Oni jeli, stěhovali se na frontu. A ty Němci, jak viděli ty anglická letadla hore [královské letectvo], tak začli, z teho vagona flakem, to byl kulomet taký, flak se temu říkalo, po nich střílat. No oni snad viděli ty obláčky, jak se z teho… oni letěli prý vysoko. Letěli, a jak včil začali střílat, tak oni se zavrtěli, tá eskadra, a udělali prý takový kříž, na to se dívala zas moja maminka, a jak nadlétali do teho křížu, tak to pustili. Oni nerozbili skoro nic, akorát čokoládku rozbili a snad kolem cukrovaru, a jináč obytné domy. Tam zařvalo spoustu civilního obyvatelstva. A to já si pamatuju proto, že to bombardovali, že já jsem z tej škole… nás pustili spíš, jak začaly húkat sirény. A já taká všetečka, já místo toho, abych šla hned na vlak, tak jsem se to… ale jak to začalo búchat, já jsem byla u cukrovaru a tam to nejvíc práskalo. A jak jsem se dostala… tam byl takový hřbitov židovský tady na kraji, tak za tú zďú ale čtyřé jsme byli skovaní. O pěti potom jel platoňák a volal: ‚Je tu nekdo živý? Je tu nekdo živý?‘ Tak my jsme z tam odsáď vylezli z tej zídky, tak na platoňák. Mě černú otrhanú dovezli až o pěti večer. To byl taký, to bylo, jak dyby nad vama letělo, to mně připadalo jak na kolečkách vlak, to tak strašně dunělo. Ale oni tam házali aj časové, to furt vybuchovalo. Furt.“

  • „Já mám na to takové škaredé vzpomínky. Víte, to bylo 15. března 1939. My jsme měli chalúpku u silnice, pamatuju si, že se naráz setmělo a taká strašná húlava, snih, větr a oni nám tú pažbú tlúkli na vráta, protože ty koně jeli v takových tych búdách, na motorkách, šecko takové ponuré. Němci nás okupovali, to si pamatuju, jak bylo strašně škaredě. Škaredě, to fúkal větr a ty sněhy na nich, tak oni zastavili na tej silnici, a kam mohli, kde byly vráta, tam se šli skovat. A ti chlapci, co byli ti normální s tyma helmama, seděli pod návratí, ale ten důstojník chtěl jít do kuchyně. A pamatuju si, že maminka akorát smažila béleše. A dyž viděla tych zmrzlých vojáků pod tym návratí, ten se samozřejmě důstojník uťápil u stola, ale maminka mu nenabídla, ona šla tym chlapcom tam pod tym návratím. Byli to mladí lidé, jistě si nemysleli, že tá válka bude trvat šest roků. Potom jí říkali: ‚Tys byla hrdinka, děvčico, to se ti mohlo už tenkrát…‘ Enomže oni chudáci taky nevěděli, myslím, ani kde sú. Tak jak Sověti, dyž došli v osmašedesátém. Dyť tady na křižovatce, oni hleděli na nás jak hlúpí. Já jsem tam s manželem, s maličkú v náručí a oni se ptali, kde to sú. No, v Československu, no, kde by chlapci věděli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lužice, 14.06.2018

    (audio)
    délka: 05:17:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Život je strašně složitý, ale žit se mosí

1949 - Aloisie v kroji, původní foto
1949 - Aloisie v kroji, původní foto
zdroj: archiv pamětnice

Aloisie Víchová, za svobodna Vlašinská, se narodila 28. ledna 1931 v Lužicích u Hodonína. Do obecné školy nastoupila v roce 1937, po čtyřech letech přestoupila do Hodonína do měšťanky. V březnu 1939 zažila okupaci Lužic, němečtí vojáci se schovávali u nich v domě před sněhovou bouří. V listopadu 1944 prožila těžké bombardování Hodonína. Byla svědkem mnoha lokálních událostí druhé světové války - kontroly potravin, transportu vězňů koncentračního tábora, odsunu německého obyvatelstva či přechodu fronty. V roce 1946 začala pracovat v Baťově závodě ve Zlíně, odtud přešla do podniku Igla v Lužicích, kde pracovala až do důchodu. Pamětnice byla aktivní členkou Sokola, v roce 1953 vstoupila do komunistické strany, zpívala v podnikovém sboru. V roce 1952 s Igláckou čtverkou získala třetí místo v soutěži lidové tvořivosti ve Strážnici. V podniku Igla pracovala až do důchodu. Žije uprostřed široké rodiny a přátel v Lužicích.