Ludmila Sýkorová

* 1936

  • „Jeden z těch dnů si prý dali tatínek s bratrem sraz na Staroměstském náměstí, na rohu Železný. Měli se tam sejít ve třináct hodin; v jednu odpoledne. V naší rodině je dost známá nedochvilnost a díky tomu, že brácha přišel pozdě, tak si zachránil život… Tatínek tam naopak už přicházel dřív: přicházel ze strany od Rotta a bylo mu divný, že v tom místě, kde se má sejít se synem, se ti esesáci nějak divně rojej. Tak se ukryl a jen to místo zdálky pozoroval. A prý přesně v jednu hodinu vzali kulomety a všechny lidi, co tam byli, tak postříleli. Táta tam běžel a strašně se leknul, že tam najde toho svého syna, ale on v té době teprve přicházel od Tylova divadla. Slyšel tu střelbu, takže se taky někam schoval do baráku, a až když to utichlo, tak šel na Staroměstský náměstí.“

  • „Jednoho dne se tam objevil voják. Začal maminku objímat a já jsem se strašlivě bála, že ten pro mě cizí člověk, voják, mamince ublíží. Schovala jsem se do kouta a celá jsem se klepala hrůzou… Co to je za vojáka, kterej se tak samozřejmě pohybuje v našem bytě?! Já jsem nepoznala, že to je tatínek, kterej se vrátil z mobilizace domů… To ve mně zůstalo na celej život, mohla bych popsat, jak ten vojenskej mundúr vypadal.“

  • „Maminka si z toho dělala legraci. Ona byla jako dítě moc nemocná, tenkrát ještě nebyly léky, že jo… Penicilin, antibiotika a různý jiný léky… Ona v dětství prodělala všechny dětský nakažlivý choroby, ale tak, že většinou dvě dohromady. Byl zázrak, že to přežila. Vždycky doktoři říkali mamince: ‚Počítejte se vším, já zase zítra přijdu, ale počítejte se vším.‘ A ona se divila: ‚S čím má ta maminka počítat?‘ Druhej den, když otevřela panu doktorovi usměvavá maminka, tak hned ve dveřích říkal: ‚Tak máme vyhráno. Přežila tuhle noc.‘ To bylo prý několikrát v jejím dětským životě, a tak ona říkala: ‚Já jsem tolikrát utekla hrobníkovi z lopaty, že tam nahoře si mě už odškrtli a teďka mě tu zapomněli.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, byt pamětnice, 24.11.2015

    (audio)
    délka: 02:26:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdo jsme tatínkovi nesměli sáhnout na rádio. Teď jsem si konečně mohla postavit vlastní

Ludmila Sýkorová
Ludmila Sýkorová
zdroj: Archiv - Pamět národa

Ludmila Sýkorová, rozená Drahozalová, se narodila 6. dubna 1936 v Praze. Její otec se aktivně účastnil Pražského povstání, bojoval na Horní Krčské a na Pankráci. Vývoj po roce 1948 nebyl pro rodinu příznivý. Otec byl vyhozen z práce, protože zastával vyšší pozici v národně socialistické straně, a bratra poslali do dolů v Kladně, protože u něj našli diář s poznámkou ohledně smrti Jana Masaryka. Ludmila chodila na dívčí gymnázium, potom vystudovala elektrotechnickou fakultu na ČVUT, obor RTF (rozhlas – televize – film). Tam poznala svého budoucího muže. Po škole chtěla pracovat v Československém rozhlase, ale z kádrových důvodů to nepřicházelo v úvahu. Proto nakonec nastoupila ve Výzkumném ústavu sdělovací techniky (VÚST). Na pracovišti se účastnila mnoha zajímavých projektů: například vyvíjela komunikační zařízení v ostravských dolech. V budově VÚST bylo v srpnu 1968 zřízeno improvizované televizní studio a jeho pracovníci se ve dnech okupace podíleli na vysílání Československé televize. V roce 2016 žije v Praze.