Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Sýkorová (* 1936)

Nikdo jsme tatínkovi nesměli sáhnout na rádio. Teď jsem si konečně mohla postavit vlastní

  • narozena 6. dubna 1936 v Praze

  • její otec se aktivně účastnil Pražského povstání

  • po roce 1948 otec jako člen národních socialistů vyhozen z práce

  • bratr byl poslán do dolů v Kladně kvůli protirežimní poznámce v diáři

  • chodila na dívčí gymnázium ve Vodičkově ulici

  • vystudovala elektrotechnickou fakultu na ČVUT, obor RTF

  • vyvíjela komunikační zařízení pro ostravské doly

  • v budově VÚST bylo v srpnu 1968 zřízeno improvizované televizní studio

  • v roce 2016 žije v Praze

Ludmila Sýkorová se narodila 6. dubna 1936 v samotném centru Prahy, v Jilské ulici. Její vzpomínky z dětství se ale pojí hlavně s Braníkem, kam se rodina přestěhovala, když jí byl teprve jeden rok. „Babička hledala byt na okraji Prahy se zdravým ovzduším. Braník bylo tehdy předměstí Prahy plné zelinářů a cítili jsme se tam jak na venkově. Pálili jsme ohníčky, pekli brambory, lezli po stromech, trhali bez na cizích zahradách…“

Úplně první vzpomínka pamětnice pochází z doby mobilizace, kdy jí bylo dva a půl roku. Její rodina si tehdy pronajala letní byt v Bystřici u Benešova. V roce 1938 tam Ludmila zůstala s maminkou i na podzim. Jednoho dne je navštívil nějaký voják: „Já jsem se strašně bála, že ten cizí člověk mamince ublíží. Celá jsem se klepala hrůzou: co je to za vojáka, který se tak samozřejmě pohybuje v našem bytě?!“ Byl to tatínek, který se vrátil z mobilizace domů. Měl na sobě uniformu a malá Ludmila ho zprvu vůbec nepoznala. „To ve mně zůstalo na celej život, mohla bych popsat, jak ten vojenskej mundúr vypadal…“

Další vzpomínky se pojí s únorem roku 1945. Tatínkův kamarád zrovna čekal na tramvaj u Jiráskova mostu, když začal nálet na Prahu. „Ten den večer u nás někdo zvonil a přinesl kabát, strašně zkrvavenej. V kapse toho kamaráda totiž našli naši adresu.“ Nakonec to přežil, ale dlouhou dobu strávil v bezvědomí. „To taky dodnes vidím velmi živě, jak ten kabát vypadal... Znova si dokážu vybavit, co se všechno dělo za hrůzu…“

Takhle se to v Braníku říkalo

Po únorovém náletu se rodiče o Ludmilu báli a rozhodli, že bude s babičkou nějakou dobu bydlet v Bystřici. Nakonec tam zůstala až do konce školního roku. Rodiče s bratrem ovšem setrvali v Praze: „Oni nevěděli nic o nás a my jsme nevěděli nic o nich…“ Pamětnice byla v té době ještě malá, ale přesto byla schopná vnímat události, které se děly. „Hlavně jsem cítila strach, jestli se ještě někdy uvidíme. Už jsem věděla, co to znamená, když se ozve střelba… Hlavně ze strany babičky jsem cítila velkou úzkost.“

Pamětnice se později z vyprávění dozvěděla, že během květnového povstání šlo několikrát otci i bratrovi o život. Otec se v povstání aktivně angažoval: bojoval na Horní Krčské a na Pankráci. Nosil tehdy pláštěnku khaki barvy a v rodině se traduje, že možná proto se mu nic nestalo. „Němci si mohli myslet, že je to jejich člověk. Hodně se střílelo, ale jeho žádná kulka nezasáhla…“

Bratrovi bylo v době povstání sedmnáct let. Často se musel schovávat v krytu: ani tam však nebylo zcela bezpečno. „Esesáci prý jednou všechny muže a chlapce z naší ulice vytáhli z krytů ven a postavili je ke zdi.“ Dali jim varování: jakmile uslyší výstřel, při kterém zahyne Němec, tak všechny postřílí. Jeden z německých velitelů se za muže z ulice přimlouval a po několika hodinách je propustili. „Ten muž pak na to prý doplatil: zemřel rukou fanatických Němců. Alespoň takhle se to pak v Braníku říkalo.“

My si vás pohlídáme

Po válce se Ludmila vrátila do Prahy. Rok 1948 byl pro rodinu dost problematický. V lednu zemřela babička a po únorovém převratu vyhodili tatínka z politických důvodů z práce. Byl totiž členem Československé strany národně socialistické, a dokonce zastával vyšší funkci. Několik měsíců byl nezaměstnaný, proto maminka začala chodit do práce. Dosud byla s dětmi doma. Otec od té doby musel pracovat mimo svůj obor (komerční inženýr), dělal pojišťováka a podobně.

Bratr Hypolit v roce 1948 studoval medicínu, když byl pozván jako svědek k soudu kvůli krádeži. Od soudu už se ovšem nevrátil. Provedli u něj osobní prohlídku a našli diář. Podle uvedených poznámek zjistili, že se účastnil studentského průvodu na Hrad na podporu prezidenta Beneše. Ještě větší problém však znamenala poznámka napsaná v den, kdy zemřel Jan Masaryk: „Takto odcházejí, respektive jsou odcházeni naši nejlepší lidé.“ Dostal se do nápravného tábora v Kladně, kde měl strávit tři roky. Nakonec ale v dolech pracoval jen pět týdnů, potom se z něj stal v táboře ošetřovatel a po třech měsících byl propuštěn za dobré chování. „Hýta často říkal, že ošetřováním vězňů – horníků – získal nezaplatitelné zkušenosti pro celý život.“

Jeho vysněným zaměřením v oboru byla neurologie, ale měl špatný politický posudek a z toho důvodu také zavřené dveře ke specializaci a dalšímu odbornému vývoji. Proto se účastnil náboru na vojenské doktory. „Brácha si říkal: Tudy by možná cesta vedla. Pod svícnem je tma... Svěřil jim svůj příběh a oni mu řekli: ‚My si vás pohlídáme.‘“ Když si odpracoval několik let jako vojenský doktor na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové, dostal se po návratu do Prahy ke svému vysněnému oboru do střešovické nemocnice.

Nikdo jsme tatínkovi nesměli sáhnout na rádio

Pamětnice začala roku 1948 chodit do měšťanky. Potom chtěla pokračovat na čtyřleté gymnázium, ale nastal problém: o tom, kam člověk půjde na školu, rozhodovali tzv. desítkáři. Desítkářka, která rozhodovala o osudu Ludmily, bydlela ve stejném domě v Braníku, v bytě o patro výš. „Věděla, že doma pravidelně posloucháme Svobodnou Evropu, rádio totiž stálo na skříni u stropu.“ Proto Ludmile studium na vybrané střední škole nedoporučila. „Zůstala jsem tak jako v luftě, nic pro mě nebylo…“ Po různých peripetiích se přece jen na školu dostala a začala navštěvovat Gymnázium Elišky Krásnohorské ve Vodičkově ulici. Během následujícího studia ovšem musela splnit dvě podmínky: že bude navštěvovat politické školení a že se stane vedoucí pionýrského oddílu.

V roce 1953 přišla opět nová školská reforma: tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý zrušil gymnázia a zavedl jedenáctiletky, což s sebou neslo studium zkrácené o jeden rok. Ludmila tehdy chodila do třetího ročníku a reforma ji tak velmi náhle přiblížila k maturitě. Žáci třetího ročníku museli zvládnout učivo za třetí a čtvrtý ročník dohromady, což dnes pamětnice hodnotí rázně: „Takovej byl v té době v našem školství bordel.“

Po maturitě směřovala na technický obor – na Fakultu elektrotechnickou ČVUT. Od třetího ročníku studovala se specializací RTF: rozhlas – televize – film. „Nikdo jsme tatínkovi nesměli sáhnout na rádio. To byla posvátná věc, se kterou mohl manipulovat jenom on. Teď jsem si konečně mohla postavit rádio vlastní. Koupila jsem si stavebnici, všechno jsem sletovala… V domě jsem platila za člověka, který si s každým technickým problémem ví rady.“

Na škole Ludmila potkala svého budoucího muže: měl stejnou specializaci. „Z vyprávění vím, že si mě Ríša údajně všimnul už v prvním ročníku, já jsem si ho ovšem všimla až ve třetím.“ Manžel pak mnoho let pracoval jako asistent na fakultě právě na specializaci RTF a zaměstnancem fakulty byl až do penze.

Skoro jsme nevěřila, že za to mohu být placená

Ludmila toužila po škole pracovat v Československém rozhlase. V té době ale zrovna vyšlo nové nařízení, že do rozhlasu mohou přijímat pouze komunisty či perspektivní kádry – a pamětnice nespadala ani do jedné z kategorií. Proto ji v rozhlase nepřijali. I přesto, že její diplomová práce se přímo týkala rozhlasové techniky, vedoucí práce byl zaměstnanec karlínského rozhlasu a všichni s jejím zařazením na pracoviště počítali. „Já jsem se tam těšila a oni se na mě také těšili, docela jsem zapadla do jejich pracovního kolektivu…“

Zklamaná pak hledala místo alespoň poblíž svého bydliště a nastoupila do Výzkumného ústavu sdělovací techniky A. S. Popova (VÚST) v Braníku. Svého rozhodnutí nakonec ani v nejmenším nelitovala, práce ji velmi bavila: „Když jsem tam nastoupila a v rámci úkolu jsem vymýšlela funkční zapojení, letovala součástky a vše odzkoušela, byla jsem tou prací nadšená a skoro jsem nevěřila, že za to mám být placená… Kdybych to dělala doma, tak si musím koupit materiál a tady mi ten materiál přidělí a ještě dostanu zaplaceno!“ Ve VÚST pracovala nakonec až důchodu: celý život seděla na té samé židli u toho samého stolu. Práce v neustále se vyvíjejícím oboru samozřejmě nebyla jednoduchá: „Musela jsem se učit spoustu nových věcí, přišla doba polovodičů a později integrovaných obvodů, to nás ve škole neučili.“

Na pracovišti se vždy snažili získat nejnovější poznatky ze zahraničí, což ale tehdy nebyl jednoduchý úkol. Potřebná literatura se vozila do Československa ze Sovětského svazu: „Jednou jsme byli v SSSR na zájezdu a mě velmi překvapilo, kolik mají na technice děvčat. Poměr děvčat a chlapců byl tak půl na půl. Pak jsem zjistila, že to jsou dívky jazykově nadané, které dostaly technické vzdělání a překládají technickou literaturu ze zahraničí. Tu literaturu, která u nás byla zakázaná a ke které jsme se nemohli dostat.“ Teprve překlady se posléze dostávaly do lidově demokratických států.

Horníci nám byli moc vděční

Pamětnice celou dobu ve VÚST pracovala v úseku sdělovacích systémů. Za třicet dva let na pracovišti dostala celou řadu různých úkolů, dva z nich však považuje za nejdůležitější. První z nich se týkal uhelných dolů, druhý pražského metra. 

V letech 1972–1973 celé oddělení pracovalo na dálkovém přenosu řídících a komunikačních informací v důlním provozu. „Doposud trvalo hodiny, než se jakákoli informace z těch důlních pracovišť dostala nahoru na povrch…“ Díky novému zařízení umístěnému v kšiltu helmy však najednou mohl mít každý horník spojení s dispečinkem. „Horníci nám za to byli moc vděční. Když se někomu něco stalo, tak pomoc mohla přijít bleskurychle.“

Pamětnice pravidelně jezdila s kolegy do ostravských dolů, po dobu dvou až tří let. Prováděla různá měření v nízkých slojích, kde horníci pracovali vleže na břiše a všude hrozilo sesutí stropu. „Chlapi z našeho výzkumáku se báli a do těch dolů nechtěli. Já jsem dělala hrdinu. Ale pak se někdo zmínil o tom, že jsou v dolech myši – a v tu chvíli bylo zle!“ Pamětnice se však přesto osmělila a do dolů se vydala. „Tam jsem poznala, že myši jsou v dolech potřeba: všechno uklidí. A navíc – to, že tam vůbec jsou, je znakem toho, že je tam málo metanu a prostředí je bezpečné.“

Druhý stěžejní úkol (v letech 1990 a 1991) se týkal pražského metra. Cílem bylo zabezpečení otevírání dveří vozů souprav. Ve většině stanic bylo nástupiště vlevo ve směru jízdy, v několika stanicích se však nalézalo vpravo – stejně jako dnes. Otevírání dveří tehdy ovládali řidiči. „Samozřejmě lidé nejsou neomylní, takže občas se vůz otevřel do kolejiště.“ Bylo třeba vyvinout zařízení, které automaticky otevře ty správné dveře.

Kde je tady ten Popov?

V době okupace roku 1968 VÚST několik dní fungoval jako improvizované televizní studio. Oficiální budovy rozhlasu a televize byly totiž obsazeny a jejich vysílací technika rozstřílena. Řediteli ústavu tehdy volal ředitel Československé televize a požádal ho o pomoc.

Pamětnice se vysílání přímo nezúčastnila, protože její oddělení pracovalo na jiných úkolech, na události srpnových dní si však pamatuje: „Nad Vústem neustále kroužila helikoptéra... Oni nás zaměřovali, takže vysílací pásma se musela různě pozměňovat, ale kolegové si s tím poradili. Dokonce k nám jely tanky… Cestou potkali jednoho ze zaměstnanců Vústu a ptali se: ‚Kde je tady ten Popov?‘ A on je poslal do Popovic. Obyvatelé Popovic z toho asi moc radost neměli…“

Program vysílání organizoval redaktor Jiří Svejkovský a zajišťovala ho řada televizních tvůrců: Jaroslav Dietl, Vladimír Škutina, Olga Čuříková, Kamila Moučková, Iva Janžurová, Marta Kubišová a další. V improvizovaném studiu měla premiéru například slavná Modlitba pro Martu. K zastavení televizního vysílání došlo 27. srpna na pokyn ředitele Československé televize Jiřího Pelikána, po návratu československé delegace z Moskvy.[1]

Nahoře už si mě odškrtli

Pamětnice byla vychována jako evangelička: v Braníku fungoval velice aktivní evangelický sbor, který organizoval různé zajímavé aktivity pro mladé. Později se od církve do značné míry odklonila, což podle jejího názoru souviselo i s tehdejšími tendencemi ve školství: „Připravovali nás pro technickou revoluci. Humanitní předměty byly eliminovány, zavedla se deskriptivní geometrie… Mně to zrovna vyhovovalo, já jsem rýsování milovala, matiku a fyziku taky. Ale technicky zaměřený puberťák si myslí, že všechno vysvětlí na základě fyzikálních zákonů…“

Až po letech v důchodu, když už bylo po revoluci, začala v sobě objevovat tendence myslet jiným způsobem. „Začala sem přicházet různá východní literatura duchovního zaměření a to mě dost oslovilo. Takže dnes se zajímám o duchovno nebo třeba o alternativní medicínu…“

Pamětnice vzpomíná v dobrém na svoji maminku, která se dožila téměř sto čtyř let. Byla velká sokolka a i ve věku přes sto let pořád cvičila prostná cvičení. „Maminka si vždycky dělala legraci: v dětství prodělala všechny dětské nakažlivé choroby, a většinou dokonce dvě dohromady… Proto říkala: ‚Já už jsem tolikrát utekla hrobníkovi z lopaty, že tam nahoře si mě už odškrtli a teď mě tu zapomněli.‘“

[1] Více o dané problematice v přiloženém dokumentu „Vysílání Čs. televize z Tesla – VÚST v srpnu 68“, viz Dodatečné materiály.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Anna Štěpánová)