Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Šmoldas (* 1947)

• Josef Šmoldas se narodil 28. listopadu 1947 ve Zlatých Horách (tehdy Zuckmantel)

• otec s matkou přišli do sudetského městečka z okolí Litovle na Olomoucku

• v dětství zažil Josef Šmoldas proměny Sudet a jejich osídlování

• koncem 50. let byl svědkem hromadných demolic, kdy armáda bourala domy po Němcích

• v letech 1962 až 1965 se učil horníkem na hornickém učilišti v Příbrami

• v srpnu 1968 byl jako voják základní vojenské služby na Slovensku svědkem invaze vojsk

• v letech 1968 až 1983 pracoval v Rudných dolech Zlaté Hory

• v roce 1983 odešel pro nemoc následkem práce v dole do plného invalidního důchodu

• počátkem 90. let patřil k zakládajícím členům sdružení Klub přátel Zlatých Hor

• klub postupně vybudoval Muzeum Zlatých Hor a obnovil rozhlednu na Biskupské kupě

„Ve třináctém století přišli Němci, rozuměli hlubinné těžbě zlata. To Češi neuměli a král potřeboval někoho, kdo mu to zlato z těch hor dostane. Pozval proto Němce a ta stará díla tady od té doby zůstala. A když nás lanařili na práci v šachtě, procházeli jsme hlavně tou starou částí dolu, Modrou štolou s pěknými jezírky. Později během těžby jsme pak znovu naráželi na ta stará díla. Ovšem jaký bordel byl v naší nové šachtě… Skutečně. To se nedalo jinak nazvat. Chtěli metry nových chodeb, tuny rudy. Všude se všechno válelo, jak nám to tam napadalo… Ovšem v těch stařinách to bylo vyklizené, základky narovnané ke štusům. Aby to nemuseli vyvážet na povrch, tak to všechno někam uložili.“

Staré Řekyně

Když se Josef Šmoldas v listopadu 1947 narodil, mnoho Němců už ve Zlatých Horách nežilo. Před válkou měly Zlaté Hory čtyři a půl tisíce obyvatel, převážně německé národnosti. Jejich dávní předkové sem přišli v první polovině 13. století, když je král Přemysl Otakar II. pozval, aby na úpatí Jeseníků kutali v hlubinách zlatá ložiska.

Odsunem Němců v letech 1945 až 1948 se Zlaté Hory zásadně změnily. Do vylidněného historického města přicházeli lidé z vnitrozemí a z krajiny kolem řeky Moravy dole u Litovle, odtud přišli tenkrát také manželé Šmoldasovi. A nebyli to jen novousedlíci z Hané a jiných míst tehdejšího Československa. Přišly také rodiny rumunských Slováků a v důsledku poválečných událostí v Řecku také stovky uprchlíků z Řecka se svými dětmi. Tak se ze Zlatých Hor a okolí stalo „multikulturní“ místo v dosud tradičním a přísně uspořádaném prostředí po staletí německých Sudet.

„Byl jsem úplně u vytržení, když jsem viděl staré Řekyně v černém, jak sedí na zápraží starých německých domů. V ruce držely přadénko a pořád předly vlnu. Fascinovalo mě to. A chlapi seděli a v prstech přebírali korálky na šňůře. Všichni pěstovali zeleninu a byli takovou uzavřenou komunitou,“ vzpomíná Josef Šmoldas na dětství ve Zlatých Horách. „A pak do Zlatých Hor přijely jejich děti. Mladí Řekové prošli uprchlickými tábory a tam se naučili dobře česky. Takže ti mezi nás zapadli okamžitě. Měl jsem ve třídě deset řeckých spolužáků a byli to fajn kluci a holky.“

Malí Řekové byli otevření, pořád o něčem vyprávěli. Josef si dodnes vybavuje jména svých přátel. Fotopulos, Rizopulos, Vlachopulosové, Sideridu, Kalčos. Výraznou a nepřehlédnutelnou postavou Zlatohorska je Josefův celoživotní kamarád Sotiris Joanidis. Lesník a amatérský historik žije v osadě Rejvíz nedaleko Zlatých Hor a jeho příběh i vyprávění zaznamenala Paměť národa v roce 2012.

Jiný pamětník, kterého je možné v archivu Paměti národa rovněž vyhledat, přišel do Zlatých Hor už v polovině 30. let. Miloslav Janda se narodil roku 1929 v české rodině a jeho otec byl financem. V nahrávce z roku 2016 bezmála devadesátiletý Miloslav Janda vypráví: „Zuckmantel nás ohromil. Bylo to pěkné čisté městečko. Lidé tam vedli spořádaný život a naprostá většina obyvatel byli Němci. Českých rodin žilo ve městě jen okolo dvaceti. Navštěvoval jsem sice českou jednotřídku s českými dětmi, ve volných chvílích jsem si však hrál téměř stále s Němci. Brzy jsem proto mluvil čistou němčinou mnohem lépe než můj otec.“

Zbraně wehrmachtu a zahradník Kvapil

„Ještě jako školák jsem chodil rád dolů k hranici s Polskem. Tam byla závora, stála tam polská kasárna a hlídky polských pohraničníků tam jezdily na krásných koních. Hraniční pásmo bylo rozorané a za ním zátaras. Pásmo orali lokomobilou, na kterou jsme hleděli jak puci. Takže hranice byla tvrdě střežená, ale vzpomínky na ty vojáky mám jen dobré. První mé zrcátko s americkou herečkou Kim Novak bylo od polského vojáka,“ vypráví Josef Šmoldas.

Ze Zlatých Hor na státní hranici jsou to přibližně dva kilometry. V důsledku poválečného uspořádání Evropy už tam v době Josefova dětství nebylo Německo, ale Polsko. A přestože bylo Polsko součástí sovětského socialistického bloku, stejně jako Československo, čára byla neprostupná.

Komunistický režim v Československu ani v Polsku, natož v Moskvě nestál o to, aby lidé svobodně chodili sem a tam, natož aby se nezávisle setkávali a vyprávěli si, co zažili a jak to teď u nich doma chodí. Na jedné i druhé straně měli pracovat, sloužit své socialistické vlasti a nestarat se o to, jak to vypadá u sousedů.

Josef Šmoldas se poprvé podíval do Polska až po roce 1989. Zato si jako chlapec užíval krajiny Zlatých Hor, podhůří Jeseníků i rodinných výšlapů na hřebeny. Lesy byly plné hub, borůvek a malin. Ty se v létě nosily do výkupu v prodejně potravin. Krajina byla posetá zbraněmi, plynovými maskami, municí a výzbrojí po vojácích wehrmachtu. Vše tady zůstalo, když odtud nacistická armáda na jaře 1945 utíkala před sovětskými jednotkami.

Na rozdíl od malin se tyto nálezy do města nenosily. Ukrývaly se v lesních chatách, které si chlapci v krajině stavěli, nebo ve zpustlých zahradách kolem opuštěných německých stavení. „Když nás s tím chytl strážník, dostali jsme od něj okamžitě výprask,“ vzpomíná Josef Šmoldas.

Místem z dětství, do kterého se ve vzpomínkách obzvlášť rád vrací, je velké zahradnictví se sadem a skleníky, které v 50. letech spravoval jistý pan Kvapil. Zručný zahradník přišel také odněkud ze střední Moravy. Byl přesvědčeným straníkem a dostal do správy zahradnickou firmu zkonfiskovanou německým vlastníkům. Dokud se o zahradu osobně staral, dařilo se jí výborně. Později se však stal tajemníkem národního výboru a zahrada zpustla.

Na komunistického zahradníka Kvapila má Josef Šmoldas ještě jednu zásadní vzpomínku: „Bylo to v roce 1959, když se tady objevily ženijní jednotky se spoustou techniky. Poprvé jsem tenkrát viděl tolik nákladních tater, stojedenáctek a buldozerů pohromadě. Říkal jsem si: Co tady asi budou dělat? Co se bude dít?“ vypráví Josef. „Pak přišel Kvapil, bavil se s otcem a říkal: ,Jarošu, budou bourat baráky označené čísly. Pojď se mnou, vezmi kýbl s vodou, nějaká ta čísla umyjeme. Jsou to pěkné baráky a já bych nechtěl, aby Zlaté Hory o ně přišly.‘ Ten chlap zachránil několik domů, které by jinak zbourali. Ty by skončily. Tenkrát jsem pochopil, že se ve Zlatých Horách začíná dít něco velkého. Na náměstí lehlo najednou asi deset baráků a začaly se stavět nové.“

Geologický průzkum

Kromě armádních bagrů a buldozerů se objevily ve druhé polovině 50. let v okolí Zlatých Hor také nákladní auta táhnoucí vrtné soupravy. Přijeli zástupci státního podniku Geologický průzkum a verbovali muže ze Zlatých Hor a okolí ke svým posádkám. Také otec Josefa Šmoldase ke Geologickému průzkumu nastoupil. Vyučený krejčí doufal, že si po příchodu do Zlatých Hor zřídí živnost, komunistický režim to však viděl jinak, a tak vzal práci v továrně na jízdní kola původní německé značky Fuchs, známé jako Fuksovka.

Výdělek ve Fuksovce byl však mizerný, a tak krejčí Šmoldas provrtával zlatohorské podzemí a hledal, kde nechali staří Němci ložiska mědi. Schylovalo se k otevření těžby, po dlouhé době měly být Zlaté Hry opět hornickým městem a Josef o tom dnes vypráví: „Průzkum, který byl prováděný shora těmi vrty, narazil na ložisko. O kousek dál narazili na další takový materiál, jenže to ložisko tam zrovna uhýbalo směrem k tomu prvnímu a oni si mysleli, že je to tak veliká čočka. Takže jeli středem a kraje už byly slabší, protože obsah každé čočky byl jiný. V některé bylo mědi spousta procent, v jiné zase nula celá nula čtrnáct. To už bylo na hranici těžitelnosti. My jsme to ale neměli odkud dovézt a ta měď byla strategická surovina. Průmysl ji potřeboval. Takže nezbývalo než těžit to, co tady bylo.“

Také on chtěl nejprve v životě úplně něco jiného než drsnou práci v podzemí. Uchvácen Kvapilovou zahradou toužil stát se zahradníkem. Ovšem ke konci základní školy přišli náboráři, vytáhli kluky na prohlídku starých hornických štol, naslibovali skvělou budoucnost a bylo rozhodnuto. Josef Šmoldas nastoupil do hornického učiliště v Příbrami, odkud se v roce 1965 vrátil jako horník. „Byla to doba riflí. Tenkrát se ale nedaly normální texasky sehnat, tak se nosily štruksáky. To byly pracovní kalhoty, které se zúžily. Protože byly v módě zvony, tak se dole naopak rozšířily. Kapsy měly podobné jako ty texasky, ale materiál byl úplně jiný. A kluci vždy říkali: ,Víš co, namaluj mi na tu kapsu Bardotku,‘“ vzpomíná Josef na dobu v učilišti. Od chlapeckých let maloval a kreslil, všichni to o něm věděli, a tak nezbývalo než vyrábět ze štruksáků džíny s Bardotkou.

Na rekordy bych se vykašlal

Jednu směnu tvořili dva horníci. Fáralo se na tři směny. Ranní, odpolední, noční. Ty tři směny tvořily osádku a Josef Šmoldas se stal časem vedoucím jedné z nich. Každá směna měla svého předáka a pomocníka, každá také musela mít alespoň jednoho muže s oprávněním střelmistra. Vrtání, střílení, těžba. To byla hlavní náplň práce a Josef Šmoldas ji v nahrávce pro Paměť národa popisuje do posledního detailu.

Navrtat skálu, naládovat trhavinou, odstřelit, vytěžit. K ložiskům měděné rudy razili horníci chodby. Když byli v ložisku, těžili rudu, která se přímo v Rudných dolech Zlaté Hory upravovala na koncentrát. Ten pak vlaky odvážely k finálnímu zpracování na Slovensko.

Mezi Heřmanovicemi, Zlatými Horami a Rejvízem leží hora jménem Příčný vrch. Od poloviny 60. let do roku 1993 v něm horníci vytvořili okolo stovky kilometrů horizontálních chodeb, další stovky ve vertikálních komínech. Příčný vrch je prostě provrtán skrz naskrz. Za normálních tržních podmínek by se těžba mědi ve Zlatých Horách nikdy nevyplatila, komunistický režim však neměl tvrdé devizy na její dovoz, takže se těžilo za každou cenu. „Tou dobou se v celé republice dělaly takzvané rekordy. A nejen v republice, ale v celém socialistickém sektoru. Přišlo to tenkrát z Ruska. Režim nastavil povinnost zařadit se do lajny, a tak všechny závody musely dělat rekordy,“ vypráví Josef Šmoldas. „Fungovalo to tak, že přišlo nařízení odněkud shora, třeba z vlády na podnik, a podnik oslovil závody. Vedoucí dolu pak svolal poradu, osádka nastoupila a on řekl: ,Chlapi, je tu možnost si více vydělat, když se vytvoří rekord. Závodu to nahoře pomůže a vy si vyděláte peníze,‘“ vzpomíná Josef. „Kdyby to řekl jenom mně, tak bych se na to vykašlal. Vydělávali jsme si hodně a nemělo smysl celý měsíc se honit, abych měl o tisícovku více. Ale chlapi na to sami naskočili.“

Jeho kolega Josef Bannert z nedalekých Heřmanovic pro Paměť národa o lámání rekordů vyprávěl: „Na každou úkolovou práci byla norma. Například osádka v šesti lidech musela na hlavu a směnu vyrazit třeba půl metru chodby. Vždy na konci měsíce přišli měřiči, změřili to a sečetli. A podle toho jsme byli placení. Rekord se konal tak, že se vrtalo na delší vrtné tyče a snažili jsme se udělat podstatně víc, než stanovila norma. Aby to byl rekord, muselo se udělat minimálně o třicet procent více. Bylo to vždy k nějakému komunistickému výročí. Rekordy se dělaly třeba na počest Velké říjnové socialistické revoluce nebo nějakého jiného vítězství.“

Kámen v plicích

Práce horníka v rudných dolech není nebezpečná tolik, jako když se těží uhlí. Nejsou tam žádné plyny, nehrozí otřesy. Jenže je stále zima a kamenný prach je mnohem agresivnější než uhelný. Jeho mikroskopické ostré jehličky se zabodávají do plic a postupně je vyřazují z činnosti. Tak vzniká silikóza.

Psal se rok 1983, Josefu Šmoldasovi bylo šestatřicet, když mu lékař oznámil, že už fárat nesmí. Silikóza zmenšila horníkovi objem plic nejméně o třetinu, vazoneuróza způsobená otřesy sbíječky ochromila jeho ruce. Bylo to právě dvacet let po té, co jako učeň v Příbrami poprvé sfáral.

Počátkem 90. let založil Josef spolu s dalšími lidmi Spolek přátel Zlatých Hor a začali oživovat zlatohorskou historii. V budově staré pošty, která přečkala všechny pohnuté časy, vybudovali Muzeum Zlatých Hor. Zpřístupnili rozhlednu na Biskupské kupě, otevřeli mlýnský skanzen na těžbu zlata. „Historie mne vždy fascinovala,“ říká horník, historik, voják staré vojenské gardy, muzikant a výtvarník Josef, který chtěl být zahradníkem.