Josef Šmoldas

* 1947

  • „Průzkum, který byl prováděný shora těmi vrty, narazil na ložisko. O kousek dál narazili na další takový materiál, jenže to ložisko tam zrovna uhýbalo směrem k tomu prvnímu a oni si mysleli, že je to tak veliká čočka. Takže jeli středem a kraje už byly slabší, protože obsah každé čočky byl jiný. V některé bylo mědi spousta procent, v jiné zase nula celá nula čtrnáct. To už bylo na hranici těžitelnosti. My jsme to ale neměli odkud dovézt a ta měď byla strategická surovina. Průmysl ji potřeboval. Takže nezbývalo než těžit to, co tady bylo."

  • „Byl jsem úplně u vytržení, když jsem viděl staré Řekyně v černém, jak sedí na zápraží. V ruce držely přadénko a pořád předly vlnu. Fascinovalo mě to. A chlapi seděli a jenom v prstech přebírali korálky na šňůře. Všichni pěstovali zeleninu a byli takovou uzavřenou komunitou. Změnilo se to, až do Zlatých Hor přijely jejich děti. Mladí Řekové prošli uprchlickými tábory a tam se naučili dobře česky. Takže ti zapadli okamžitě. Já jsem měl ve třídě deset řeckých spolužáků a to byli fajn kluci a holky.“

  • „Bylo to v roce 1959, když se tady objevily ženijní jednotky se spoustou techniky. Poprvé jsem tenkrát viděl tolik nákladních tater, stojedenáctek a buldozerů pohromadě. Říkal jsem si: Co tady asi budou dělat? Co se bude dít? Pak přišel Kvapil, bavil se s otcem a říkal: ,Jarošu, budou bourat baráky označené čísly. Pojď se mnou, vezmi kýbl s vodou, nějaká ta čísla umyjeme. Jsou to pěkné baráky a já bych nechtěl, aby Zlaté Hory o ně přišly.‘ Ten chlap zachránil několik domů, které by jinak zbourali. Ty by skončily. Tenkrát jsem pochopil, že se ve Zlatých Horách začíná dít něco velkého. Na náměstí lehlo najednou asi deset baráků a začaly se stavět nové.“

  • „Tou dobou se rekordy dělaly v celé republice. A nejen v republice, ale v celém socialistickém sektoru. Přišlo to tenkrát z Ruska. Režim nastavil povinnost zařadit se do lajny, a tak všechny závody musely dělat rekordy. Fungovalo to tak, že přišlo nařízení odněkud zeshora, třeba z vlády na podnik, a podnik oslovil závody. U nás to fungovalo tak, že vedoucí dolu svolal poradu, osádka nastoupila a on řekl: ,Chlapi, je tu možnost si více vydělat, když se vytvoří rekord. Závodu to nahoře pomůže a vy si vyděláte peníze.‘ Kdyby to řekl jenom mně, tak bych se na to vykašlal. Vydělávali jsme si hodně a nemělo smysl celý měsíc se honit, abych měl o tisícovku více. Ale chlapi na to sami naskočili."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlaté Hory, 10.07.2017

    (audio)
    délka: 05:58:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Naši předkové kutali. My jsme rabovali

Šmoldas_portrét_02.jpg (historic)
Josef Šmoldas
zdroj: archiv Josefa Šmoldase / Tomáš Netočný

Josef Šmoldas se narodil 28. listopadu 1947 ve Zlatých Horách. Sudetské městečko s hornickou historií se tehdy jmenovalo Zuckmantel a Josef Šmoldas byl v dětství svědkem, jak do něj přicházejí noví obyvatelé a začínají hospodařit na majetcích odsunutých Němců. V polovině 50. let sledoval počátky geologického průzkumu v okolí Zlatých Hor a vznik rudných dolů. Roku 1962 nastoupil do hornického učiliště v Příbrami a v roce 1965 začal pracovat v rudných dolech jako horník. V srpnu 1968 byl jako voják základní vojenské služby u pohraniční stráže v Malackách na Slovensku svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Po návratu z vojny pracoval až do roku 1983 v dole. Onemocněl tam vazoneurózou a silikózou, proto musel odejít do invalidního důchodu. Počátkem 90. let se podílel na vzniku Klubu přátel Zlatých Hor, který se věnuje historii této části Sudet a její popularizaci.