Růžena Vlasta Říhánková

* 1920  †︎ 2015

  • „Na Slovensku bylo potřeba lidí, tam byli úředníci státní, četníci, ajzenboňáci, to bylo všecko český. Protože tam teprve ta další generace, která tam končila potom za nás ještě nebo za mě, tak ti potom mohli nastoupit, protože tam nebyli. Tam inteligence bylo strašně málo. My jsme měli ze začátku hned učitele na obecný škole Slováky a potom na gymplu byly jedna nebo dvě Slovenky. A ta jedna byla z Martina nebo z Mikuláše, nevím, z takovýho toho ryze slovenskýho města, z těch písmáků, ale normálně bylo strašně málo slovenský inteligence, až tak v tom pětatřicátým potom to začalo. Takže nás i slovenčinu učila Češka. Tam byli Slováci na Spiši, to bylo smíchaný, tam byli Němci – Zipserdeutsche, měli takovej zvláštní přízvuk, pak tam bylo pár Maďarů, no ty potom byli Slováci, no a Slováci a Češi. A ve třídě jsme takhle byli taky takhle pomíchaný, kromě toho u nás ve třídě byli katolíci, nějaký asi dva druhy evangelíků nebo tři dokonce a jedna bez vyznání. Byli tam Češi. Jo a Židi, tam bylo několik, tam bylo dosti Židů.“ ,Pamatujete si na nějaké problémy třeba národnostní nebo s náboženstvím?´ „Naopak, my jsme se a to jsme byli i politicky rozházení - byli tam luďáci, byli tam krajní levičáci, takoví střední a byli tam i z velmi sociálně slabých rodin z vesnic studenti – ale my jsme se, úžasně jsme si rozuměli ta naše třída zvlášť. Když jsme se potom, no já jsem se s nima sešla až po třiceti letech, protože jsem bydlela v západních Čechách, ani jsem nevěděla a nemohla jsem - měla jsem tři malý děti. Ale ani jsme si nepsali, ani jsem o nich nic nevěděla, až potom po třiceti letech a pak jsme se až do šedesáti let po maturitě scházeli každých pět let. Ale už jako studenti, my jsme si strašně rozuměli a strašně jsme se drželi pohromadě a pomáhali si. Nebo když byla ta třeba i tancovačka a některá z děvčat, pro ni někdo přišel, kdo ji nepasoval, no tak stačilo, když kývla na spolužáka a už se …, oni nám opravdu …, to bylo moc hezký. Sportovali jsme, my jsme měli, tam byl sportovní klub a my jsme měli i tenis vlastně skoro zadarmo a na plovárnu jsme chodili a na výlety jsme chodili lyžovat. A moc rádi jsme se viděli všichni i po těch letech, všichni jsme věděli co o každým, jaký měl osudy.“

  • Tazatel: „Když jste byla ve třetím semestru...“ - „… semestru v Brně, když nám zavřeli vysoký školy. Přišli jsme ráno na fakultu a už tam stál voják v plné zbroji a nepustil nás dovnitř, no my jsme samozřejmě začali remcat. To jsme ještě nevěděli, co Němci dokážou. Tak jsme šli na Českou se podívat. To je, to byla Česká v Brně, byla takový, tam chodili studenti nejvíc, jako takový studentský korzo. A potkali jsme tam studenty z Kaunicových kolejí. No a ty už nebyli tak... takoví hrr jako my, protože tam byli v noci už Němci a už tam řádili a hodně studentů sebrali s sebou.“ - Tazatel: „V Kaunicových kolejích měli nacisté sídlo...“ - „Potom, potom... To ještě bylo tam, to se tam ještě bydlelo, ještě tam byli studenti. To bylo v plným, v plným míru. Potom v Kaunicových kolejích bylo gestapo a my jsme bydleli v Řečkovicích a to je takhle přes kopec, a když foukal vítr z tý strany, tak jsme slyšeli salvy, jak popravujou. Tam hodně lidí... tam to bylo strašný v Kauničkách. Ale předtím ne. No, tak jsem potom, nejdřív jsem myslela, že ještě by to šlo, tak jsem myslela, že třeba budu něco... jsem to zkusila do ošetřovatelský školy, ale to bylo internátní a muselo se to platit a můj tatínek taky přišel, protože dělal v Redustatu, tak dělal, přišel taky o... dělal jiný zaměstnání, no tak jsem toho nechala a šla jsem si udělat švindlkurz na obchodní akademii. Oni totiž všecky takový průmyslovky a takový ty střední školy odborný, ty udělaly abiturientský kurzy, aby vysokoškoláci anebo ti, co jsou jen po maturitě, si mohli tam vystudovat, aby měli papír, že můžou do zaměstnání, protože s normální maturitou vás nikdo neveme, a že máte třetí semestr, to nikoho nezajímá. Tak jsem si udělala švindlkurz na obchodní akademii roční a pak se mi to hodilo až asi po třiceti letech, když jsem musela jít do zaměstnání, když byly děti malý a už větší, tak jsem musela, protože jsem měla zavřeného muže, tak jsem musela dostat takový zaměstnání jenom, žádný... dostala jsem se do prodejny a tam jsem vydržela šest let. Jsem dělala na malý venkovský prodejně, jednotě.“

  • „Brno obsazovali Rusové a každej večer bylo, každej večer tam něco bombardovali a ty Řečkovice jsou takový, to je Brno, pak je Královo Pole a pak jsou Řečkovice. Je to na západ. Tam jsou teď koleje v Řečkovicích, ale to tam neexistovalo, tam už jsme byli jako pomalu v polích a tam byla cesta na západ, tak než to začalo končit, tak tam táhli jednak Němci, některý se tam stěhovali pryč, utíkali takoví ti. Ono starý Brno, to bylo rozbombardovaný potom, to teď je, to teď tak neexistuje, ale tam bylo takový hodně starý Brno a tam bylo hodně Němců. Ti chodili ještě s kloboukama a s bílejma punčochama ženský i chlapi. Ženský v dirndlech a ty tam nadělaly taky kraválu. To byla... a německá Technika byla v Brně. Takže tam bylo dost německejch studentů, to se vždycky někde, Česká (ulice) byla českých studentů a nějaká ta kolmá na to byla německý korzo. A tam se věčně prali naši s těma Němcema.“ - Tazatel: „To jste taky někdy zažila?“ - „No, jenom jsem to slyšela. Německý děti tam pochodovaly a zpívaly, a když potom bylo Brno obsazený, tak to bylo samej Němec. To se tam objevovali ty Němci z toho starýho Brna, tak když byl konec, když se blížil konec války, tak někteří se stěhovali pryč a to jsme v těch Řečkovicích viděli, jak tam táhnou, a hlavně vojáci. To se nám stalo několikrát, že zabouchali na dveře a někteří řekli slušně ,bitte wasser‘ - chtěli se napít, a někteří se ptali, kde jsou Američani. Oni měli hrůzu z Rusů, a tak utíkali na západ. No a potom vnitřní Brno obsadili a potom se začalo bojovat o Řečkovice a já měla osm neděl starý miminko. Tak v těch Řečkovicích my jsme měli dost tak jako na kopci ten náš byt a naproti byla ulice, kde byly takový napůl suterénní byty, tak v tom jednom bytě, u těch známých jsme s tím dítětem, můj tatínek, můj muž a já, jsme tam u nich byli schovaní. Teď voda netekla, protože se to rozbombardovalo, tak jenom kde byly studny, tak mužští vždycky běželi, když se chvíli nestřílelo, tak běželi pro vodu. Jíst nebylo moc co, jenom co kdo měl v zásobách. No a potom to Rusové dobyli. Ale pak jsme měli štěstí, že postavil sice před dům kaťušu šofér a chtěl si tam lehnout. To byla ze dveří, byla taková úzká chodbička do domu, tak do tý chodbičky si lehl. Dali jsme mu tam lehátko, chtěl čaj, a když tam strčili hlavu takoví ty, on říkal, že v těch nejpřednějších liniích, že jsou trestanci. Tak jim hned řekl, tam nikdo není, a hned je jako (poslal pryč). No a potom, když už tam byl, jako se přestalo tak moc střílet, tak tam večer potom k nám přišli na čaj, tak vím, že byli takoví trošku rozjaření, tak takovej rozjařenej seržant si vzal miminko a pochoval ho a já jsem měla takovej strach. No teď ale bylo to ošklivý, protože nebyla voda, nebylo - no teď samozřejmě prát se nedalo, tam byly samý malý děti. Bylo to, bylo to dost těžký, ale netrvalo to dlouho.“

  • „Dneska se to jmenuje Sněžné, tenkrát se to jmenovalo Německé. To je deset kilometrů do hor, deset kilometrů do kopce je tam, tam byl partyzánský štáb a nás, protože jsme byli samí studenti, tak studentka matematiky dělala účetní a měla dvojí, skutečný a pro kontroly. Takže se dost potravin posílalo tam těm partyzánům do Novýho Města. Všichni jsme to věděli, nikomu nám to nevadilo. Tam v tom Novým Městě byli jenom, pokud vím, dva Němci. A ten jeden nějakej Sturmbahnführer a ten druhej nevím co byl, taky nějakej Obersturmbahnführer. A ten jeden nás měl na starosti a chodil k nám na kontroly. A protože já jsem uměla německy, tak já jsem musela na těch schůzích družstevních překládat. To byly nervy strašný někdy, protože on byl – to byla úplně už figura taková, takovej zupák hnusnej. Byli jsme pod jeho…, on přišel a hned si řekl, že chce sýry, že chce já nevím co, tak mu to správec musel dát. Ale jinak nevím, že by někdo v Novým Městě na Moravě byl udavač nebo takovej fašista nebo Němec nebo takovýho něco. Tam byli lidi, na těch horách jsou snad lidi lepší než jinde.“

  • Tazatel: ,Říkala jste, že i ten váš vedoucí pomáhal té partyzánské skupině, o které jste všichni věděli. A opravdu nikdo tedy neprozradil úřadům, že...“ - „Ne. Nikdo.“ - Tazatel: „A prošlo to vlastně celou válku a...“ - „Celou válku. Viděla jsem jednou jeho paní v televizi. To on už byl po smrti. To nebylo tak, jak vykládala, jak tam přistávaly pak letadla, jak tam rozsvěcovali ohně, aby měly kde přistát a tak. Oni tam byli a my jsme to všichni věděli. On taky podporoval - třeba tam byl mladej soudce, kterýho popravili, a ta jeho paní s malým dítětem zůstala a chodila celou válku v černým. Někdy začátkem války hned to bylo. Vím, že všichni jsme věděli, že ji podporuje, nebo když byla schůze. Na to nikdy nezapomenu, na takový ošklivý momenty člověk si v životě taky pamatuje dobře. Byla schůze toho družstva a ve vedlejší vesnici byl nějakej velkej sedlák, kam ty dva Němci chodili na hony no a na jídlo, že jo, tam k němu. A on byl činnej někde v nějaké skupině, asi agrárnické, nevím, to byly ty různý skupiny protiněmecký, tajný, tak ho popravili. A teď na to my jsme měli schůzi. A on začal s tím, že... protože to byl taky člen toho družstva. Tak my jsme tu schůzi začali všichni strašně smutní a on najednou začal o tom mluvit a já jsem to měla překládat a on říkal, že nikdy nevěřil, že on se s ním stýkal, ale že netušil, že je to ,so ein politische schwein‘, tak takovou věc člověk musel přeložit. Oni tomu rozuměli všichni, ale to bylo strašný tenkrát. No to byly takový případy. No, kdyby se na to bylo přišlo, tak jsme to snesli – především ta účetní, co vedla to dvojí účetnictví, a my všichni, co jsme to věděli, bychom byli někam šli. Mezi námi byl jeden kamarád, kterej nedělal v mlíkárně, ale byl taky v našich letech, o něco mladší asi než já. A s tím my jsme se dobře znali. Ten dělal partyzánům spojku. On byl zaměstnanej u svý tety, která měla obchod, koloniál, a on dělal výkupčího medu jako. A dělal partyzánům spojky. A byl taky někde na Studnicích nebo na Třech Studních, já si ty dvě vesnice už pletu. Tam byl taky takovej štáb. A on tam za ním jezdil, a protože já jsem si vozila z domova knihy na čtení, tenkrát nebyly knihovny, že jo, takový ty lidový. A já jsem odjakživa byla velkej čtenář, tak jsem si vozila knihy a půjčovala jsem mu to a on to tam vozil nahoru, protože tam se ti dva, co tam byli schovaní, profesor Grňa a ještě dva, to mi neřekl. Toho jednoho jsem náhodou... s ním jsem se seznámila, když se byl projít v noci v lese. Tak potom nějak se od nás trošku odklonil, pak už s námi tolik nekamarádil, protože asi byl víc zaměstnanej s těmi partyzány a oni ho tam někdy někde zastřelili. My jsme to věděli, jmenoval se Eda Soška a teď, když jsem po těch jednadvaceti letech přišla nebo po kolika letech do Novýho Města na Moravě, tak jsem viděla Soškova ulice a jeho fotku hned v muzeu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 22.11.2009

    (audio)
    délka: 01:21:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na to, jak zle by to vše mohlo dopadnout, se nemyslí. To je člověk rád, že to dopadlo dobře. Všechno zlé, co se mi v životě stalo, mi vynahradily mé děti a vnoučata.

Říhánková Růžena
Říhánková Růžena
zdroj: archiv autora

  Růžena Vlasta Říhánková, rozená Knobová, se narodila 26. listopadu 1920 ve Spišské Nové Vsi na Slovensku. Její otec byl původně českým úředníkem zaměstnaným na berní správě ve Spišské Nové Vsi, matka pocházela z města Černovcy na Bukovině (dnešní Ukrajina) a byla v domácnosti. Růžena vystudovala reálné gymnázium ve Spišské Nové Vsi, v  roce 1938 nastoupila na brněnskou medicínu. Po vyhlášení tzv. slovenského státu musela celá rodina Slovensko opustit a usadila se v Brně-Řečkovicích. Po uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 nastoupila Růžena internátní placený přípravný kurz v ošetřovatelské škole, z finančních důvodů však byla nucena kurz opustit a absolvovala abiturientský „švindlkurz“ na Obchodní akademii v Brně. V roce 1941 se jí podařilo získat přes inzerát místo v nově založeném strategickém podniku pro válečnou výrobu v Novém Městě na Moravě, v místní mlékárně, a to ve funkci sekretářky, úřednice a tlumočnice. Jelikož byla hlášena k trvalému pobytu v Brně, na místo jejího nového zaměstnání se nedostaly doklady o tom, že její maminka byla podle norimberských zákonů Židovka (ač bez vyznání). Místnímu správci v podniku se podařilo Růženu i další mladé zaměstnance uchránit před nuceným nasazením do říše. Podle paní Říhánkové taktéž všichni pracovníci věděli o zásobování partyzánů ve Sněžném surovinami z mlékárny, po celou válku se však tuto činnost a mnohé jiné podařilo utajit. Růžena se tam také setkala se svým budoucím manželem, panem Bohumilem Velíkem, se svatbou však museli počkat až do konce války. Ve třetím měsíci těhotenství jí za tragických okolností zemřela maminka. Osvobození Brna zažila Růžena s týdenním synem Janem v náručí, spolu s otcem a budoucím manželem se skrývali ve sklepě domu v Řečkovicích. Po válce se vdala a bydlela na statku u svého tchána v Kostelci u Stříbra a později v Kladrubech. Manžel vystudoval práva, po roce 1948 se však svou profesí živit nemohl, a tak pracoval jako autojeřábník. Po únoru 1948 byl rodině statek zabaven a usadili se v Kladrubech. V roce 1949 se jim narodila dcera Jarmila a v roce 1951 syn Milan. V roce 1956 byl Bohumil Velík z politických důvodů zatčen a vězněn v Plzni na Borech rok a půl. Růžena sehnala práci jako prodavačka v Jednotě v Kladrubech, od roku 1963 pak pracovala jako skladnice v textilní továrně a později ve veterinární stanici v Sitně. Roku 1974 se s manželem rozvedli a o pět let později se opět vdala za lékaře Říhánka z Chrástu u Plzně. Tam paní Říhánková žije v domě s pečovatelskou službou dodnes. Růžena Vlasta Říhánková zemřela v roce 2015.