Marie Popelková

* 1931

  • „Vedoucí mně řekl: ‚Máš kliku, že chceš odejít, protože jinak bychom tě museli propustit. Chodíš do kostela, posíláš děti do náboženství. Můžeš pracovat, ale ne ve státní správě.‘ Manžel byl přeložený do Židlochovic. Bydleli jsme tam a já jsem získala místo jako sekretářka ředitele. Manžel dojížděl do Brna. V Židlochovicích jsme dostali i byt a já jsem dělala u Lesů. Tam jezdili samí páni z Prahy. Komunisti tam mívali srazy a jezdili tam do lesů. Viděla jsem, že měli všechno přednostně. Byly jim povolené různé věci. To je pravda, to se neutajilo.“

  • „Ano. To si pamatuju. Kolem našeho byla hlavní cesta. Bylo to opravdu hrůzostrašné. Tanky tam jezdily, auta. Všude byli vojáci. Bylo to zlé. Báli jsme se. Byli jsme schovaní v pokoji, aby nás nikdo neviděl. Tatínkovi zavřeli obchod a poslali ho do Ostravy. Potom si ale pamatuju, že jednou přijel domů, něco zabalil, nevěděla jsem co. Potom jsem se ale dozvěděla, že to byly peníze. Poslal je nějakému lékaři a ten ho uznal nemocným a už se nemusel do Ostravy vracet. Byl už pak doma.“

  • „My jsme 8. května 1945 byli doma, a protože kolem nás začaly jezdit tanky, tak jsme se sbalili a šli jsme ke hřbitovu. Od hřbitova do lesa a dostali jsme se až ke koupališti. Tam stál pan Štraus a řekl nám, abychom šli k nim, že mají (ve stráni) vysekanou místnost. Měli tam lavice, schovávala se tam jeho rodina. Vzali nás tedy k sobě. Muži chodili ven kouřit, my jsme tam s maminkou sedávaly. Bratr byl o pět let starší, bylo mu devatenáct a mně čtrnáct. Najednou se začalo zase střílet, tak se zase schovali dovnitř, nikomu se nic nestalo. Asi o půl jedné se ozvala rána. Tatínek se podíval. Dodnes to vidím, pořád říkal: ‚Něco se stalo, něco se stalo.‘ A skutečně, padla tady bomba. Rusové ji poslali, ale omylem. Voják, který dával znamení, v jakých místech je už město osvobozené, padl. Dalšího tam neposlali. Letěla letadla a piloti viděli hodně lidí, tak pustili bomby. Jedna padla před zámek. Neudělalo to díru, vytvořilo to takový lavor, jenomže výbuch šel do dálky. Padlo tam 114 Hrotovských a 34 vojáků. To ticho v Hrotovicích druhý den, to tedy bylo... Dodnes to vím, že tam bylo strašné ticho. Nic se už nedělo, ale to ticho, takové lidské ticho... Nechodilo se, nemluvilo se, nic se nedělalo... No bylo to zlé, v pátek byl pak pohřeb.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hrotovice, 05.06.2017

    (audio)
    délka: 01:51:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Snažila jsem se chovat slušně

Marie Popelková, mládí
Marie Popelková, mládí
zdroj: archiv pamětníka

Marie Popelková se narodila 30. srpna 1931 do rodiny hrotovického řezníka Jana Cafourka. Jako dítě prožila tragickou událost, která Hrotovice na Vysočině postihla 8. května 1945. Na konci války se její rodina ukrývala u známého na okraji města. Z Hrotovic v květnu 1945 ustupoval zbytek německé armády, který bombardovaly ruské letouny. Rusové měli několik vojáků, kteří signalizovali, kde už je osvobozené území, aby nedošlo k bombardování do vlastních řad. Právě jeden z těchto vojínů padl a nebyl nahrazen dalším. V Hrotovicích hlásil místní rozhlas, aby lidé šli na náměstí přivítat osvoboditele. Ruští letci si bez signalizace mysleli, že jde o nepřítele, a shodili na Hrotovice tři bomby. Tragická událost si vyžádala 114 obětí z řad místních. Po válce Marie Popelková ukončila vzdělání a v 50. letech se vdala. Její rodina sice nikdy aktivně proti komunistickému režimu nevystupovala, měla s ním však řadu negativních zážitků. Manžela vyhodili z vysokoškolských studií jako syna kulaka. Po událostech srpna 1968 se pamětnice opakovaně dostala do potíží v souvislosti se svým náboženským přesvědčením. Dnes se těší z dětí a vnoučat.