Jan Moudrý

* 1938

  • „Pak jsme se až potom přes rozhlas dozvěděli, o co vlastně jde. Nezapomenu na zážitek. Mezitím se ráno otevřela hospoda. Ženy nešly do práce do Textilany, lítaly po sámoškách, sháněly chleba, mouku, cukr, dělaly si zásoby, nikdo nevěděl, o co jde, co bude dál. Mužský, ti se slezli samozřejmě kde jinde než v hospodě, já měl narvanou hospodu, pivo teklo proudem, kořalky taky. Televize samozřejmě běžela. A takový ten krásný dojímavý okamžik, když paní Moučková v televizi oznámila odchod a ústup, k čemu byla donucená a hrála hymna v tom momentě, tak celá hospoda, ti ožralkové podnapilí – všechno to stálo v pozoru a brečelo. To jsou zážitky na tuto událost, pak už to běželo svojí cestou.“

  • „Začátkem června – otec i sestra a bratr normálně museli chodit do práce, nic 9. květnem neskončilo – přišel tenhleten pán. Ještě se nestyděl chodit v německé uniformě bez distancí, našel někde ještě uniformu SA, asi aby si přidal důležitosti. A měl pásku Revoluční garda a matce oznámil, že do hodiny musíme opustit dům. Nejdřív starší sestra musela sehnat otce a bratra z práce, aby věděl, co se děje. Mezitím co maminka stačila sebrat pro nás nejmenší nějaké oblečení na kočárek a žebřiňáček. Mezitím hodina uplynula, než ti se vrátili z práce. Ještě si to prohlídl, jestli se mu něco hodí z toho, co jsme naložili. To znamená, že jsme neměli žádné doklady, historicky co se týče úředních a majetkových listin, alba nebo něco takového, to všechno tam zůstalo. A my byli na ulici a co teď? Bylo poledne pryč. Někdo říkal, že snad v Poustce se založil nějaký tábor pro vystěhovalce, tak jsme se tam vypravili, ale nic takového tam nebylo. Někdo si to spletl s původním táborem ruských válečných zajatců, co tam byl. Tak jsme se vrátili ve večerních hodinách, už platilo stanné právo, byli jsme označeni bílými proužky, všichni měli to označení. Nesměli jsme se nikde ukazovat. Naštěstí jsme měli známé, kteří nás aspoň přes noc ukryli.“

  • „Vyšel rozkaz, že děti do patnácti let věku musí být evakuovány do bezpečí. Co to znamenalo pro nás? Něco nepředstavitelného. Byli jsme čtyři sourozenci do patnácti let. Bylo určeno datum. Na předměstí stál transport, který vezl už nějaké děti ze slezské strany od Nového Města a kousek za hranicemi. My čtyři děti dostaly visačku s osobními údaji. Nikdo se rodičů neptal na souhlas, jestli chtějí nebo nechtějí. Prostě to byl příkaz. Čtyři děti. Nejstarší svobodná sestra pracovala v německé mládeži, kde dostali za úkol dělat doprovod v transportu. Nikdo nevěděl kam a na jak dlouho, nic. Co to pro tu matku muselo tenkrát být za zážitek. Čtyři děti odebrány neznámo proč a kam, dva synové byli ve válce na frontě, třetí sestra pracovala tady ve zbrojním průmyslu, jenom starší bratr, který byl vyjmut z odvodu, protože pracoval v zásobování v potravinách a šéf ho prohlásil jako nepostradatelného, tak nemusel v šestnácti letech na frontu. My čtyři, co jsme byli v transportu, na to nezapomenu, jak jsme stáli v nočních hodinách v Ústí nad Labem na západním nádraží. Pár hodin jsme tam stáli, nic se nedělo. V tom momentě přiběhla sestra, ať se rychle sbalíme, že přes jednu kolej stojí náklaďák a na mašině je náš strejda z Ústí, který byl strojvůdcem a zřejmě mohl tušit, o co jde. Tak nás vzal, naložil na lokomotivu na uhlí na tendru a odvezl všechny do Karlových Varů, kde byli příbuzní ze strany matky, tak jsme šli dva k jedné tetě a dva k druhé tetě.“

  • „Tenkrát bylo rozhodnuto, asi svobodně, že se tady projevily potyčky na hranicích, ať to byla Kodešovka nebo na jiných místech v Srbské apod., tak doba byla nejistá a matka měla oprávněně obavy o budoucnost dětí, když otec byl de facto za hranicemi. Bylo rozhodnuto, že ho budeme následovat. Matka mě dala na kočárek, já byl nejmenší tenkrát, a s těmi ostatními jsme přes zelenou hranici u Habartic překročili na území Německa. Dostali jsme se, nevím jakým způsobem, do Görlitz, kde už bylo více těchto uprchlíků. Doma zůstal nejstarší bratr, tehdy už osmnáctiletý, který měl za úkol dohlédnout na momentálně opuštěný dům. Potom jsme se už organizovaně dostali jako rodina bez otce do Berlína, kde už pracovaly organizace typu Červeného kříže, které se staraly o tyto uprchlíky. Měli se odtamtud roztřídit do různých aglomerací nebo regionů, které byly ochotny uprchlíky převzít. V prostorách berlínského nádraží dostaly rodiny konkrétní adresu, místo určení. Dostavili jsme se – to znám z vyprávění starších sourozenců – dostali jsme přidělený autobus a linku, a byl to patrák, tenkrát jezdily v Berlíně patráky jako v Londýně. Už se všichni usadili s nadšením, že se pojede k Baltu k moři, byli nadšení a zjistilo se, že můj kočárek se do autobusu nedá napasovat. Přišel příkaz: familie Moudry zpět. Museli jsme zas ven a jinými dopravními prostředky, asi nákladními, nás převezli do jiného tábora asi padesát kilometrů od Berlína, kde bývalý pionýrský tábor narychlo přebudovali na tábor pro uprchlíky. Vojáci tam vyvařovali v polních kuchyních. Tam jsme se zdrželi zřejmě do momentu, kdy byla podepsána mnichovská dohoda, a nám náleželo bez problému žít ve městě Frýdlantu. A to mi právě celý život starší sourozenci vyčítali, že kvůli té mé káře se nedostali k moři, že jsme se pak dostali v uvozovkách do takového pitomého tábora.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Frýdlant, 05.09.2023

    (audio)
    délka: 02:30:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odsunu se vyhnuli, dům jim ale zabral a vyraboval revoluční gardista

Jan Moudrý (sedí zcela vepředu na židličce) během 2. světové války s některými členy své rodiny
Jan Moudrý (sedí zcela vepředu na židličce) během 2. světové války s některými členy své rodiny
zdroj: archiv pamětníka

Jan Moudrý se narodil jako Hans Moudry 1. května 1938 ve Frýdlantu do německé rodiny. Jeho otec prošel první světovou válkou ve službách rakousko-uherské armády jako telegrafista a kartograf. Rodičům se narodilo celkem deset dětí, mezi válkami často žili v těžkých podmínkách. Při vyostřené situaci v Sudetech v roce 1938 matka s dětmi dočasně uprchly do Německa. Během druhé světové války sloužili dva bratři ve wehrmachtu, jeden jako filmař a dokumentarista, druhý jako telegrafista, dostal se do sovětského zajetí. Pamětník a jeho čtyři sourozenci museli nastoupit na konci války do transportu, který odvážel děti pryč od postupující fronty, z transportu se jim podařilo utéct. Rodina se hned po válce musela vystěhovat z domu na příkaz člena Revolučních gard, který dům zabral pro sebe a vyraboval. V roce 1947 byli vyjmuti z odsunu, otce si vyžádali jako odborníka do nábytkářství. Část sourozenců odešla do NDR, část emigrovala do NSR, rodina už se pohromadě nemohla scházet. Kvůli jeho německému původu pamětníkovi komunisti zakázali studium střední školy, vyučil se kuchařem. Jako nestraník se angažoval v odborech a občanských výborech, působil v Klubu českých turistů a spolku baráčníků. V roce 2023 žil ve Frýdlantu. Příběh pamětníka mohl být zaznamenán díky podpoře z města Frýdlant.