Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božetěch Kostelka (* 1931)

Bylo jich osm, nás dvě stě. Čepicemi bychom je zlikvidovali

  • narozen v lednu 1931 v Brně

  • od roku 1945 působil aktivně ve Skautu

  • v roce 1949 zatkli komunisté otce i bratra

  • byl odveden k pomocným technickým praporům

  • budoval bunkry ve Svaté Dobrotivé, v Dejvicích a fáral v ostravských dolech

  • celý život se aktivně věnoval sportu a trénoval sportovní oddíly

  • aktivně se zapojoval do obnovené činnosti Orla

  • roku 1992 zvolen generálním sekretářem Orla

Éra československého stalinismu nelítostně zasáhla do životů celé rodiny. Oba rodiče a nejstaršího bratra poslali komunisté ve vykonstruovaných procesech za mříže, další dva bratři i on sám museli k pomocným technickým praporům. Na Ostravsku panoval tvrdý režim a jen se štěstím tam unikl důlní havárii. Krom šachet však v rámci nucených prací prošel i místy, kde měli pétépáci navrch. „Ta šikana… Když to bylo u stavebních a byli jsme v lese, tak nás tam bylo dvě stě a prověřených hlídačů s velitelem třeba osm. Takže tam si moc foukat nemohli, protože bychom je těma čepicema zlikvidovali,“ vypráví Božetěch Kostelka. 

Byl vysoké postavy, závodní vojenský jezdec

Božetěch Kostelka se narodil 16. ledna 1931 v Brně. S rodiči a svými třemi bratry vyrůstal ve Vyškově, kde matka Ludmila pracovala jako učitelka a otec Bedřich jako úředník vyškovské berní správy. Mimoto se otec aktivně angažoval v Orlu, a to již od dob po první světové válce. Díky tomu se znal s osobnostmi jako Bohumír Bunža nebo Štěpán Klapil. Od roku 1920 otec ve vyškovském Orlu působil jako náčelník. Rodina bydlela v katolickém domě, ve kterém se nacházel divadelní sál, kinosál a také tělocvična, která sloužila jako Orlovna a zahrada, která se využívala jako orelské cvičiště. 

Katolický dům sehrál roli během vyhlášení všeobecné mobilizace v roce 1938. Přímo v domě i na zahradě přebývali mobilizovaní branci. „Velitel té mobilizační části vojska byl kapitán Šlemín. Byl z Klatov, vysoké postavy, závodní vojenský jezdec – závodil na koních na olympiádě v Berlíně jako vojenská hlídka. A tady tento důstojník byl ubytován v části našeho bytu. Byl vyčleněn jeden pokoj, který měl zvláštní vchod a pro tu potřebu mobilizačního velitele byl uvolněn. Byl to poměrně mladý člověk, tak měl k nám jako ke čtyřem klukům poměrně vřelý vztah,“ vzpomíná tehdy sedmiletý Božetěch.

Nic ze mě nedostali, řekni to těm druhým

Po vypuknutí druhé světové války (nejen) vyškovští Orli navázali spolupráci s odbojovou organizací Obrana národa. Otec se – mimo jiných – znal s Vojtěchem Jílkem, lékařem, náčelníkem Orla a členem Obrany národa, kterého nacisté za odbojovou činnost v září 1941 popravili v brněnských Kounicových kolejích zastřelením. „Jeho manželka byla v jiném stavu a před popravou měla povolený rozhovor. Při tom rozhovoru se [Jílkovi] podařilo říct: ,Nic ze mě nedostali, řekni to těm druhým.‘ Takže orelská organizace v Obraně národa nebyla [zpočátku] rozklíčovaná,“ říká. Odbojáři mezi sebou komunikovali v malých skupinkách o třech lidech, aby nedošlo k prozrazení. Utajovanou činnost se přesto nakonec podařilo nacistům prolomit.

Koncem roku 1944 došlo k rozsáhlému zatýkání orelských odbojářů, mezi zadrženými byl i otec Bedřich. Toho nacisté nejprve drželi na brněnském gestapu, poté v Ostravě a nakonec Vratislavi, kde měl následovat soud. Bedřichu Kostelkovi pomohl přidělený obhájce. „Obhajoval otce v tom smyslu, že to nebyl útok na podstatu Německa, ale že to bylo organizování chudších vrstev obyvatelstva v Protektorátu – jako Organizace Orel, ne jako organizace odbojová, ale organizace charitativní,“ přibližuje. Díky tomu došlo k odročení soudního líčení, což dost možná zachránilo otci život.

Na místě ho zastřelili

„K Breslau se přiblížila rudá armáda, fronta. A němečtí věznitelé seznali, že živou část vězňů vzali s sebou a zamířili přes Protektorát do Německa, aby se s vězni jako rukojmími vzdali do amerického zajetí,“ líčí další osud svého otce, který konečnou fázi války přečkal v bavorském Bayreuthu. Tehdy čtrnáctiletý Božetěch se mezitím ukrýval v improvizovaném bunkru pod prkny jeviště divadelního sálu v katolickém domě. Příjezd sovětských osvoboditelů do Vyškova se neobešel bez násilí:

„Ruští vojáci se dostali na dvůr a my jsme tam byli v šatně. Vyběhli jsme a před našima očima kulometčíka, který tak dlouho odolával, na místě zastřelili. A když jsme jim donesli, těm vojákům, napít, tak napřed jsme se museli napít my a pak oni. A šli dál do města. Ale toho před očima na místě zastřelili. Toho německého kulometčíka, který bránil vchod ze zahrady do dvora katolického domu.“ Po dalších přibližně dvou měsících se domů vrátil i otec Bedřich, kterého v Bayreuthu osvobodili Američané.

Rodiče a bratr za mřížemi, zbytek rodiny u PTP

V poválečném období (1945 až 1946) působil otec Bedřich jako poslanec Prozatímního Národního shromáždění republiky Československé za lidovou stranu. Božetěch v té době studoval gymnázium a navštěvoval Skauta. Únorový převrat 1948 předznamenal příkoří a tvrdé perzekuce celé nejužší rodiny – obou rodičů a všech čtyř sourozenců. Otce komunisté odsoudili ve vykonstruovaném politickém procesu ke 25 letům vězení. Spolu s ním poslali za mříže i nejstaršího bratra Miroslava. V procesu sehrály roli styky s Bohdanem Chudobou – protikomunistickým lidoveckým poslancem Národního shromáždění a poúnorovým emigrantem. 

S Bohdanem Chudobou se bratr Miroslav seznámil během studií v Praze a dle vyprávění se Chudoba před emigrací krátce ukrýval právě v katolickém domě ve Vyškově, ve kterém Kostelkovi bydleli. V dalším vykonstruovaném procesu tehdejší mocenská garnitura odsoudila ke 12 rokům i matku Ludmilu, dle vyprávění za za její styky s francouzskou ambasádou. Otec si trest odpykal v Leopoldově, na Mírově a ve Valdicích, bratr v Ilavě a Jáchymově, matka v Pardubicích. Propuštěni byli až na amnestii v roce 1960. Nakonec nejmírnější trest postihl zbývající tři bratry – Václava, Božetěcha a Křišťana, kteří skončili „jen“ u pomocných technických praporů (PTP).

Moc si foukat nemohli

V rámci své služby u PTP vystřídal Božetěch Kostelka vícero pracovních míst – Svaté Dobrotivé, Dobříš, Praha, Komárno, Ostravsko. „První doly, kde jsem byl, byly ty nízký – 70 centimetrů sloje. Tam jsem byl asi měsíc. Dva kluci zůstali, nějak se opozdili, když jsme měli vyfárat, tak se opozdili, zůstali tam, natahovali se pro nářadí a přišel tam tlak. U šachty jsme je čekali a oni zůstali a ten pohyb je oba udusil. Následná směna je našla. A aby z toho nebyl velkej průšvih, tak nás vojáky, kteří na té směně byli, rozstrkali do jiných šachet,“ vzpomíná na důlní neštěstí a následnou snahu soudruhů havárii zamést pod koberec. 

Navzdory tvrdým pracovním podmínkám k šikaně ze strany velení dle vzpomínek příliš nedocházelo. „Když to bylo u stavebních a byli jsme v lese, tak nás tam bylo dvě stě a hlídačů s velitelem třeba osm. Takže tam si moc foukat nemohli, protože bychom je těma čepicema zlikvidovali,“ vysvětluje. Božetěch Kostelka si pochvaluje stravování u PTP i výdělek za odvedenou práci. Zároveň dodává, že nejnáročnější podmínky panovaly na Ostravsku: „Na šachtě byl tvrdý režim. Byli jsme v uzavřeném objektu a ven jsme se dostali dost málo.“

Když jsou tři z rodiny zavřeni a tři na svobodě 

V době propuštění do civilu (okolo roku 1953) si matka, otec i bratr Miroslav stále odpykávali své tresty ve věznicích. Mimoto, společně s rozsudkem komunisté rodině zabavili veškerý majetek včetně nejzákladnějšího vybavení. To si následně tři bratři – po odpykání svých trestu u PTP – odkupovali zpátky – postel, povlečení, peřiny… V průběhu 50. let se bratři snažili své vězněné členy rodiny co možná nejčastěji navštěvovat, což s sebou neslo řadu komplikací. „Třeba jednou za půlroku se mohlo jet na návštěvu. To jsme žádali každý zvlášť z nás tří. Dostala se povolená návštěva třeba u máti v Pardubicích a [zároveň] u bratra v Ilavě. Tak to odmítnout nešlo. […] Tak jsme dopolední rozmluvu udělali v Ilavě a jeli do Pardubic,“ vypráví.

Vůbec nejobtížněji se dle vzpomínek dostávalo za bratrem Miroslavem do Jáchymova – přes noc se čekalo na pražském nádraží na první ranní vlak. „Probdělo se to na pražském nádraží a po dvanácté hodině bylo vidět, dalo se tipovat, kolik lidí tam čeká na vlak do Jáchymova,“ přibližuje. Bratři na svobodě zároveň sehrávali důležitou roli v předávání informací mezi zavřenými: „Když jsou tři z rodiny zavřeni a tři jsou na svobodě, tak je potřeba, aby ti na svobodě udržovali kontakty s těmi, co jsou zavření, vzájemně. Aby ten – já nevím – otec věděl, že s máti korespondujeme. A máti musela vědět, že jedeme [za bratrem do lágru] do Jáchymova. A tak dále. Tady to bylo pro ty zavřené strašné důležité, vzájemnost.“ 

Najednou tam vrazil vrátnej, pistoli na pupku a koktal

Po návratu z nucených prací u PTP měl Božetěch Kostelka kvůli své „politicky nespolehlivé“ minulosti problém sehnat stálé zaměstnání. Pracoval ve vyškovské traktorové stanici, pak chvíli v brněnské Zbrojovce. „Potom už mi na úřadu práce říkali: ,Co s vámi máme dělat?‘ A já říkám: ,Najděte mi podnik v Brně, který nemá zbrojní výrobu a který má nějakou tu bezpečnostní radu, která s tím bude souhlasit,“ vypráví. Tímto podnikem se staly brněnské Juranovy závody, ve kterých se vyráběla hydraulická zařízení. 

V Juranových závodech Božetěch zažil i srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. „To jsem měl ranní směnu. Převlíkali jsme se u vrátnice a najednou tam vrazil vrátnej, pistoli na pupku a koktal: ,V-v-v vojáci!‘ […] Tak jsme vyběhli v modrákách před dveře a tam, dům od domu šla první garda, prostředkem, Heršpicemi z Tuřan, z letiště,“ vzpomíná. Vybavuje si také, tak potom po Brně postávaly hlídky: „A vždycky tam byl milicionář. To byly skupiny třeba čtyři, pět. A byl tam jeden milicionář, pak nějakej voják, asi ruskej“ 

V letadle nám vysvětlili, že je v Praze nějaké povstání

S nastupující normalizací se poměry v práci změnily. „Byly veřejný schůze straníků, jestli schvalují to obsazení nebo neschvalují. Pak se hádali, ti jo, ti ne. A vím, že jsme jako pracující u mašin stáli u oken a říkali: ,Nepleťme se do toho, to oni si vyřizují mezi sebou.‘“ V Juranových závodech Božetěch Kostelka pracoval až do svého odchodu do důchodu – krátce po sametové revoluci. Tu strávil z části na služební cestě v Paříži. „Ráno jsme se probudili, přijeli nějací taxikáři, začali nás nakládat a v taxících jim řvaly rádia.“ Díky tomu Božetěch zjistil, že se v Československu něco děje. „Ti šoféři pořád říkali: Komunisto kaputo, komunisto kaputo!‘ Zastavili na tom letišti a jak vykládali zavazadla, tak nás plácali po rameni. My jsme čuměli a nevěděli [smích]. Až v letadle nám vysvětlili, že je v Praze nějaké povstání.“

V 90. letech se Božetěch Kostelka angažoval v činnosti znovuobnoveného Orla, roku 1992 se stal generálním sekretářem a později i orelským místostarostou. V roce 2016 obdržel Cenu Jihomoravského kraje za práci s mládeží. V době natáčení rozhovoru pro Paměť národa (2022) žil Božetěch Kostelka v rodném Brně.
 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj